Slovní ping-pong Ivana Krause
Rozhovor se spisovatelem, hercem a loutkohercem Ivanem Krausem se odehrával ve stylu sportovní hry ping-pong. Ivan Kraus je silný hráč, takže jsem musela být neustále ve střehu. Slovíčka lítala vzduchem jak pingpongový míček a některá padala pod stůl. Hra je zábava, a tak i náš rozhovor byl hrou, proloženou mile absurdním, ironickým až sarkastickým humorem.
Kdo zná Krausovu literární tvorbu, například knížky Čítanka Ivana Krause, Medová léta, Snídaně v poledne, Muž za vlastním rohem, Kůň nežere okurkový salát, Rodinný sjezd či To na tobě doschne, nemůže být překvapen. Prvního března oslavil osmdesáté narozeniny.
Letos se dožíváte osmdesáti let a Česká republika se Slovenskem slaví třicet let od sametové revoluce. To jste byl ještě v exilu. Jak jste prožíval okamžiky nové vlny přicházející demokracie?
Tehdy jsme zrovna hráli v Monaku a sledovali jsme tam v televizi záběry z Prahy, dny, které otřásly republikou. Měl jsem z toho radost a zároveň i starost. Obával jsem se zásahu policie, armády - nějaké tragédie. Lidi „vyzbrojení“ cinkajícími klíči by neměli šanci. Žena navrhla, abych zavolal do Paříže Pavlovi Tigridovi. Tak jsem to udělal. Dodnes tak trochu slyším jeho hlas. Řekl mi, že není důvod k obavám. Je rozhodnuto. Sdělil mi, i kdy padne ústřední výbor, a nakonec dodal, že jde klidně na ryby!
80 let pestrého života naplněného uměním, knížkami, scénáři i příležitostnými pracemi, cestami... Můžete být štastný? Ostatně štěstí popsal hezky ve své bajce o hledání košile Ivan Klíma. Jak byste tento stav, po kterém všichni prahneme, glosoval?
Není snadný. Ať to řeknu, jak to povím, vždycky to bude znít trochu nabubřele. A to nemám rád. Ale pokusím se. Myslím si, že člověk si nemá nechat život seškrtat. A to není lehké. Kvůli téhle myšlence jsem psal poslední knížku Soukromý Hollywood. Je o tom, jak jsou chvíle s určitými lidmi v životě důležité. Vybavoval jsem si je, a bylo to jako film – nebo spíš kousky filmu. Protože člověka posílí v jeho pohledu do zrcadla, do kterého se nedívám jen proto, abych zjistil, jestli jsem se dobře oholil. Jde o otázku, jestli jsem nepřekročil hranici, kterou bych přejít neměl.
Vaše životní jubileum nemůžeme obejít. Rekapitulujete jednotlivá období? Podle psychologů je stáří poslední fází lidského života. Ale je opravdu poslední? Co myslíte?
Kalendář je divný vynález. Dny, týdny, měsíce a roky – všecko je to předtištěno. Jenže kalendář vyrobili v nějakém podniku, kde nemají jedno oddělení, které mít nemohou, protože to nejde. Mluvím o osudu. Pravda je, že starý člověk se častěji ohlíží. Ve všech směrech. Ohlíží se, když vidí na mladých novou módu, kalhoty, které plandají a nadouvají se ve větru. Pro někoho, kdo jako já nosil v mládí i pumpky, je to novum. Ale to je to nejmenší.
A pokud jde víc než o módu?
Je i jiné ohlížení. V čase. Někdo porovnává, jak co bylo kdysi a jak je teď. A má dojem, že nás zajímala minulost a naši předchůdci a dnes o to není moc zájem, protože je to všecko staré. To je trochu komické, protože staří jsme už my, takže přesněji by to dnešní „staré“ už muselo být prastaré. Nejde samozřejmě o módu. Jde o to, co tu bylo dřív, než jsme přišli. Já si myslím, že pokud tu za sebou nezanecháme nic moc nového, nemělo by zcela zmizet to, co bylo dobré a co tu bylo, než jsme přišli. Říkám tomu „přetržená niť“. Někdy se mi zdá, že jsme asi dost neprobudili zájem dalších generací o minulost. Nepodařilo se nám na té niti udělat uzlík. Jsou samozřejmě jevy, které nechápu. Třeba kolik dospělých synků stále žije u maminky. Nedovedu si představit, že by třeba Clint Eastwood nebo Belmondo byli u mámy, než se uchytili u filmu. Tehdy by byli směšní.
To ohlédnutí za životem má mnoho směrů a možností.
Ano, je i jiné ohlížení. Někdo se neotočí, protože už nemůže otočit hlavu. A někdo to ani nemůže nahradit tím, že se otočí celým tělem, protože není stabilní. A někdo má jiný problém – obrací se proto, že potkal někoho, a nemůže si vzpomenout, kdo to je. Možností je hodně.
Ale vám paměť funguje dobře?
Jak se to vezme. Teď bych měl asi říct, že to zatím jde. Ale mám chvíle, kdy si nemohu vzpomenout na jméno herce. Myslím některé. Ale mám na to vysvětlení. Nezapomínám jména těch herců nebo autorů, kteří jsou nezapomenutelní.
Tak, co pro nás vyberete ze své paměťové databanky?
Umím Ludolfovo číslo. 3,141592. Taky umím rovníkový poloměr země podle školní pomůcky: 6378. Ta mnemotechnická pomůcka zněla: šetři se osle. ŠEst TŘI SEdm OSm. Ale ani jednu z těchto dvou informací jsem v životě nepotřeboval. Dnes stačí vědět, jak spustit počítač a kliknout. I když se zdá, že hodně lidí kliká na nesprávná místa. Dřív někdo mohl být i blbec – dnes může být i digitální blb.
Ve své knize To na tobě doschne píšete, že velké rodiny připomínají přírodní živly, proto je obvykle třeba hledat výchovný systém, složený z vhodných metod. Jednou z nich jsou dobré i špatné příklady. A vaše matka říkala: „Příklady táhnou.“ Co platilo na vás? Jaké příklady vás „táhnou“?
Nejsem si jistý, jak a kdy vzory táhnou. A kam. U nás v domě byl kdysi jeden nájemník často slyšet ve světlíku, když vybízel syna, aby táhl. Táhlo se to roky, protože ten kluk netáhl. V mnohém mi byli příkladem rodiče a děda, otec mé matky. Jednu skvělou vlastnost měli ale všichni - pracovitost. A měli vůli, což spolu souvisí. Kdyby tyto vlastnosti rodiče neměli, těžko by otec za války přežil.
Ale bohužel táhnou i negativní hrdinové. A nemusí se to nutně týkat historie. Komu byste dal pozitivní a komu negativní znaménko?
Obecně vzato jsem ale nikdy nikoho neznámkoval tak, že bych dal pozitivní, nebo negativní znaménko. Ani historické postavy jsem tak nevnímal. Ono to moc ani nejde. Někomu dáte plus a pak zjistíte, že měl taky nějaká minus. Ve Francii jsem občas lidi zlobil Napoleonem. Když propadli přílišné euforii a hovořili o jeho velikosti, tak jsem se trochu zmínil o tom, co ta vítězství stála. Kolik lidských životů, kolik vypálených vesnic a kolik invalidů. Ale byl jsem taktický a vyslovil jsem to, až když po obědě přinesli moučník. Nekazil jsem oběd. Ten je ve Francii důležitý, a když vás v neděli na něj pozvou, musíte počítat s pěti hodinami. Ještě k těm znaménkům: že jsou zavádějící, jsem pochopil i z vyprávění rodičů, hlavně otcova. Poznal člověka v těch nejtěžších situacích. Jednoho mého německého přítele vyléčil z trvalého komplexu, že je Němec – a to jedinou větou: „Němci mne zavřeli a taky mi zachránili život." Generalizovat nelze.
Pocházíte z židovské rodiny. Tam obvykle bývá dominantní matka... A co otec?
Nevím, jakou roli má muž v židovské dynastii. Ani to vědět nemohu. Chybí mi zkušenost, protože jsem v takové rodině nežil. Matka byla křesťanka, já i bratr jsme jako kluci chvíli i ministrovali. Našeho otce označili za Žida němečtí úředníci. On byl přesvědčen, že je Čech. Nebýt toho, že musel do koncentráku – snad by si to ani neuvědomil.
O vašem otci se píše jako o českém spisovateli a novináři židovského původu. Pro vás ten původ není rozhodující?
Ne původ, ale prostředí. Matčina výchova byla v podstatě křesťanská. Desatero, které prý získal Mojžíš od Boha, je univerzální. Je tak dokonalé, že se dočkalo reedice i u křesťanů. Je to stejná sbírka zákonů, takže pokud jde o původ, je dobré mít o něm povědomí. Člověk má určitě vědět, kdo byli ti před ním a koho následuje. To ale neznamená, že kdo jsem, může někdy určit nebo změnit nějaké razítko, které jednoho dne někdo udělá na papír kvůli dočasným nařízením a zákonům.
Je vám katolická víra tedy bližší?
Byl jsem sice vychováván křesťansky, ale ani katolictví mi není zcela blízké. Není mi blízká bigotní ani ortodoxní víra. Respektuju názor každého, ale jen do chvíle, než se někdo pokusí přivést mě na pravou víru – na tu svou. A ještě něco: stojí za zmínku, že v české literatuře dosáhl vrcholu autor, který – ač sám nebyl židovského původu – napsal řadu úžasných knih: Theodor Mundstock a Spalovač mrtvol jsou pozoruhodné knihy o tragickém osudu Židů. Jak je možné, že autor nebyl sám toho původu? Protože se identifikoval s osudem jedné etnity. Dovedl se vcítit do života druhých.
To vy umíte přece také. A svůj původ jste neskrýval.
V knížce Číslo do nebe jsem se tohoto tématu jen dotkl. Ale v další -v Rodinném sjezdu - jsem se příběhu věnoval zcela. Ty knížky musely vzniknout. Člověk nemůže v sobě něco nosit a chovat se, jako by šlo o kufr s nějakými potřebami, který může dát do úschovny. Proto jsem nikdy svůj původ neskrýval. Tomu svazku rodičů se říká smíšené manželství. Když jsem poprvé četl z knížek ve zdejším Židovském muzeu, přicházeli si pak posluchači pro podpis a představovali se: „Já jsem jedna čtvrtina, já jedna osmina... jedna šestnáctina“ a tak dál. A společně jsme se tomu smáli.
Matka musela být pro vás v dětství autoritou. Měl jste klukovské krize?
Síla mé matky se projevovala hlavně za války, ale i později. Na klukovské krize si nevzpomínám. Rodiče jsem už dávno popsal, a proto bych teď nerad zkoušel na malém prostoru vyjádřit, nač jsem potřeboval dost času a několik knih.
Bylo vše tak jednoduché? Čech v exilu, ukotvení v cizině a vybudování si nového domova.
Nebylo. Hlavně z počátku. Ale to bylo logické. Proč by sedm loutkoherců s třemi dětmi mělo být někde nedočkavě očekáváno? Kdybychom byli inženýři, doktoři nebo drvoštěpové, bylo by to lehčí. Ale to byla naše volba, a tak nebylo nač se vymlouvat. Bylo to chvílemi dobrodružné, ale dobrodružný byl i život tady, i když trochu jinak. Nikdy jsem nelitoval let strávených v zahraničí a taky nelituju návratu.
Cestoval jste a poznal mnoho zemí. Vystřídal jste několik profesí. Každá země má svou mentalitu a odráží jinou stopu a vztah muže k rodině.
Stopy jsou různé. V Paříži bil jeden muž ženu - většinou o víkendu, i když mu říkala Cherie. Ale jednou to udělal v úterý a to nás všecky v domě překvapilo. Dodnes si myslím, že tím porušil stereotyp. Tento poznatek bych ale ještě rád trochu upřesnil, než s tím půjdu na veřejnost.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
