Nad Prahu přiletěla velká černá vrána...
,,Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad jedoucími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla pod sebou." Tuto památnou větu pronesl 19. března 1939 do rozhlasového mikrofonu novinář Franta Kocourek.
Vedle něj stál na balkoně tehdejšího hotelu Šroubek (dnešního Grand hotelu Evropa) na Václavském náměstí důstojník wehrmachtu. Konala se přehlídka německé branné moci a Němci si vybrali Kocourka coby oblíbeného rozhlasového reportéra, aby svou reportáží zprostředkoval českému lidu sílu německé armády. Nevědomky tak dali prostor sabotáži v přímém přenosu - Kocourek česky šifroval své skutečné smýšlení o dané situaci. A čeští posluchači rozuměli. Za svůj postoj po pár letech zamířil do Terezína a poté do Birkenau, kde zemřel. Letos v březnu si připomeneme osmdesát let od Kocourkova památného projevu. Při té příležitosti připravili Petr a Světlana Kotykovi ve spolupráci s dramaturgem a režisérem Jiřím Kamenem pro Víkendovou přílohu stanice Vltava na sobotu 16. března komentovanou koláž z Kocourkova života, textů i nedávno nalezeného deníku, jehož ukázky přinášíme na protější straně.
Do oddělení akvizice Literárního archivu Památníku národního písemnictví byl 17. října 2014 poštou doručen balíček. Obsahoval mimo jiné ručně psaný deník s nalepenými písmeny FK vínové barvy. V přiloženém dopise dárce - knihovník a historik Alexandr Bartoň, archivář Československého rozhlasu - psal: „V pozůstalosti po mém zesnulém kolegovi a příteli Ladislavu Roubalovi jsem nalezl deník a několik dopisů z posledních let Franty Kocourka, předválečného spisovatele, novináře a rozhlasového reportéra." Archivář Ladislav Roubal byl v letech 1962-1976 vedoucím Ústředního archivu Československého rozhlasu.
Franta Kocourek se narodil 13. září 1901 v Praze a zemřel 14. května 1942 v nacistickém vyhlazovacím táboře Birkenau. Byl novinářem, proslulým rozhlasovým reportérem a komentátorem, spisovatelem, letitým spolupracovníkem Ferdinanda Peroutky a Přítomnosti. Jako publicista sledoval nástup nacismu v Německu a od začátku třicátých let upozorňoval na jeho nebezpečnost i pro mladou Československou republiku. Velký ohlas měly jeho rozhlasové reportáže z událostí okolo mnichovské dohody 1938 a legendárním se stal jím ironicky komentovaný přímý přenos německé vojenské přehlídky na Václavském náměstí 19. března 1939: „Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské.
Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad jedoucími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla pod sebou." Následoval zákaz jeho vystupování v rozhlase -definitivně po několika vyšetřováních od června 1940.
Přes výhrůžky gestapa přesto pokračoval v Čechách a na Moravě s vlastenecky laděnými přednáškami. V červnu 1941 byl zatčen a po odmítnutí spolupráce s německými okupačními orgány byl deportován do koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau s doložkou „návrat nežádoucí". František Kocourek v lágru zemřel vyčerpáním a na tyfus v náručí pražského krajana Pepana a ruského válečného zajatce Saši.
Deník Franty Kocourka
Rukou psaný deník Franty Kocourka (144 popsaných stran, 14 nepopsaných; 158 listů) byl jako dar vedením Památníku národního písemnictví s díky přijat, zapsán pod přírůstkovým číslem 38/2014 a uložen v Literárním archivu PNP. V Archivu Českého rozhlasu je uložena zpracovaná část pozůstalostního fondu Franty Kocourka v rozsahu 0,39 běžného metru, v Národním archivu na Chodovci pak je druhá část osobního fondu Franty Kocourka v rozsahu 0,77 běžného metru, která je ale nezpracovaná. Po letech jsem si na deník vzpomněl a Jiří Kamen, redaktor stanice Vltava, projevil zájem o uveřejnění ukázek z deníku prostřednictvím Kocourkova milovaného rozhlasu.
V deníku se Franta Kocourek ohlíží nejen za příčinami rozpadu Československa, vzpomíná na svoji novinářskou a reportážní rozhlasovou práci, ale snaží se najít také východisko pro sebe i celý český národ do budoucna. Pro co a jak žít. Sledujeme jeho postupné vytěsňování ze sdělovacích prostředků, kterému se snažil čelit činností přednáškovou. Popisuje své dny s druhou manželkou Vilmou, pobyty na chatě v Žampachu, kde pracoval na novém románu Tajemství Zachariáše, narůstající napětí, jež se odráží i na jeho zdravotním stavu, i šikanu okupačních orgánů, které daly jeho jméno na index zakázaných spisovatelů. Základem rozhlasového pásma ze života a díla Franty Kocourka je nedávno objevený deník z poslední etapy jeho života před zatčením německými okupanty, který si psal od září roku 1940 do února 1941, přičemž použité originální nahrávky reportáží Franty Kocourka jsou uloženy v Archivu Českého rozhlasu.
Letos uběhne osmdesát let od legendárního Kocourkova přenosu z Václavského náměstí, jenž ukázal, že národ, byť poražený a zrazený spojenci, se nevzdává, i když jeho jedinou zbraní je česká řeč a humor. Franta Kocourek v boji za svobodu slova a národa položil svůj život.
Praha, 14. září 1940
Den třicátých devátých narozenin. Třicet devět? Každé číslo nových narozenin je otázkou. A hned po ní jako by kdosi od tebe neodlučitelný a přece daleký a na rozdíl od tebe nezasažitelný pokývl hlavou a přisvědčil: Ano! Je to tak. Můj den narození navždy splynul se dnem úmrtí T. G. Masaryka. A měsíc narození je navždy měsícem počátku nové, podivné světové války, jejíž konec nemůže dnes ještě nikdo určit. Cítím se rozhodně mladší, jsem a podle všeho až do smrti zůstanu studentem, chlapcem, nejvýš mladíkem, v nejedné věci dokonce dítětem. Je mi k smíchu myšlenka, že příští rok přinese čtyřicítku. A zase tajemný otazník možného konce, smrti, visí nad každým právě vzcházejícím novým rokem, nad každým novým životním letopočtem. Nejistota, zda člověk bude ještě živ, aby vzpomínal v den nového výročí na den narození. Nikdy jsem se v pravém slova smyslu nebál smrti - a vždycky jsem si byl vědom její existence, její postavy kdesi tam, na konci. Mnohokrát jsem ji viděl za nejkrásnějšími obrazy, nad nejsilnějším prouděním života a při práci, která je nejbezpečnější zbraní proti ní, přesněji řečeno nejjistější záštitou před myšlenkou na ni. Pracoval jsem někdy přímo se zběsilou vášní, z níž vyzařovala radost vědomí, že je zase uděláno něco, co by tu zůstalo, i kdybych v té vteřině zemřel. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se stal nesmrtelným v literárním nebo uměleckém slova smyslu. Ale cítil jsem se vždy bezpečně nesmrtelný ve smyslu lidském a neosobně, nadosobně básnickém, cítil jsem vždy - a někdy s úžasnou jasností - své zapojení do šumění větrů a růstu trávy a vlnění moře, putování oblak a svitu hvězd - cítil jsem se součástkou, organickou, nevyhladitelnou a nesmrtelnou, věčnou součástkou vesmírného koloběhu. To především mi dávalo jistotu a pevný postoj ke všemu kolem. Ale nespoléhal jsem jen na tuto skutečnost, lépe řečeno neuspokojoval jsem se jí. Zabezpečoval jsem si ji a doplňoval usilovnou, trpělivou, radostnou, tvrdošíjnou každodenní prací a věděl jsem, že v ní je vítězství a hluboká, neklamná hodnota časná a věčná.
Žampach, 27. říjen 1940
V předvečer našeho bývalého národního svátku náhodou jsem si vzpomněl, že už před sedmi lety, 27. října 1933, jsem stál u mikrofonu a hřímal jsem svou první politickou rozhlasovou řeč, nazvanou „V předvečer svátku", obracel jsem se vzpomínkami do minulosti, k prvnímu 28. říjnu, jak jsem ho prožil já, naše rodina a lidé v Praze, hlavně na Václavském náměstí. A ukazoval jsem, co na tom dni bylo silného, krásného, podstatného a kladného, a varoval jsem, nebudeme-li se umět zas tak sjednotit národně, lidsky, občansky. Tou relací jsem předběhl mnoho tak zvaných reálných politiků, je tomu sedm let, tehdy mi bylo třicet dva let. Teď už je po jedenácté, venku slunce bujně září, řeka se valí střídmě svým tisíciletým korytem, žlutě planou listy a lístky na stále obnaženějších stromech, ze střech crčí voda, v níž se proměnil sníh - vypadá to spíš jako hýřivý den nastupujícího jara než jako jeden z posledních úsměvů podzimu, ale to se jeví výjimečné jen člověku s krátkým životem a ne lesům a stráním a řece - ty to všechno zažily už stokrát, tisíckrát!
Žampach, 28. říjen 1940
Na Žampachu. Slunce 28. října 1940 mi svítí na tuto stránku, kyvadlové hodiny ukazují skoro desátou, vysoko nad chatou právě zahoukal a zahučel vlak, uhánějící k Praze, za mými zády praská dříví v kamnech, Sázava zpívá dole za větvemi borovic, z jejichž jehlicí kape zářivě sníh předevčírem a včera napadlý. Na verandě, zahalena do přikrývek, leží manželka Vilma a čte knihy. Je jeden ze zázračných dnů: několik dnů byla nejen zima se zataženou oblohou, ale v noci z pátku 25. na sobotu 26. října začal dost hustě a vytrvale padat sníh, aby rozmnožil pozoruhodné přírodní výjimečné úkazy v našich zemích a Evropě od 15. března 1939, kdy k nám vstoupili Němci. (...) Zimní krajina kolem vlaku, který nás z Braníka odvážel k Vranému, Davli, Pikovicům a Luka Medníku, ze stanice Jílová jsme šli starou indiánskou cestou, nejdříve po trati zpět k tunelu a potom lesem k naší chatě, táhl jsem tentokrát dvě zavazadla, hnědý kufr z Paříže a černý kožený vak se zásobami jídla a teplým šatstvem a papíry -a Vilma nesla můj psací stroj, výmluvný příznak a symbol tohoto nejnovějšího zájezdu do našeho žampašského království: vždyť jedu psát nový román! Po pěti letech zase román Tajemství Zachariáše! Pokračování mého románu Vrah mezi námi. Vilma sňala dvě ze čtyř těžkých okenic, podpálila nachystané šišky a dříví v plotně, začala smažit řízky v Praze připravené, rozsvítili jsme lampu, ještě před šestou hodinou, pustil jsem se v ideálním klidu do louskání Lidových novin z téhož dne, neděle 27. října, se zprávami o šedesátém týdnu války, s prvními italskými nálety na Londýn, ozvěnou Hitlerových rozmluv se španělským generálem Francem, členem francouzské vichistické vlády Pierrem Lavalem a maršálem Philippem Pétainem, o cestě britského ministra války Anthonyho Edena z Káhiry do sídla emira Abdulláha, o tom, že Sovětský svaz v této poslední válce rozšířil své území o 430.000 km2, to jest o rozlohu celého Německa z roku 1938...
Žampach, 28. únor 1941
Od 18. února 1941 jsem byl dán rozhodujícími úřady na index. Mně osobně nebylo sděleno nic, ale důsledky indexu jsem záhy poznal. Nejdřív v Pestrém týdnu, jehož jsem od 1. února 1940 redaktorem a kde byla z čísla vydaného 19. února vyhozena na základě úředního nařízení má stránka „Jak vidí Boženu Němcovou", článek o dojmech z výstavy návrhů na pomník Boženy Němcové v zahradě Kinských. Při té příležitosti jsem nezjistil víc než to, že se mé jméno, ani žádná práce, ani jakákoliv zmínka o mé osobě nesmí nikde veřejně objevit. Náhodou z rozhovoru dvou mně blíže neznámých, ale zřejmě přesně informovaných mužů jsem se v tramvaji dozvěděl, že „Franta Kocourek byl dán na index spolu s Karlem Čapkem, Ivanem Olbrachtem, Marií Majerovou a Vítězslavem Nezvalem".
