Bílá nosí smrt
Vloni na podzim jsem odjel do Ghany, abych mapoval osudy Ghaňanů, kteří vystudovali v Československu. Čistě ze zvědavosti jsem naslepo oslovil jednu albínskou organizaci s žádostí o rozhovor. Odpověděl mi albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo a ke kladné odezvě přidal prosbu, zda bych nemohl dovézt pár krémů na opalování, které si místní nemohou dovolit. Bez nich však lidé s albinismem čelí výraznému riziku rakoviny kůže.
Zeptal jsem se na Facebooku také svých přátel a příspěvek se začal virálně šířit. Nakonec jsem odjížděl se sedmdesáti kilogramy krémů, což mi do velké míry otevřelo cestu k mnohým lidem s albinismem. A já se tak rozhodl o nich natočit rozhlasový dokument, který v premiéře 21. března odvysílá stanice Dvojka.
Lidé s albinismem se v mnohých zemích Afriky potýkají s velkou stigmatizací i násilím. Přetrvává o nich z různých důvodu celá řada mýtů. „Lidé věří, že lidé s albinismem přinášejí kletbu. Když se tedy do tvé rodiny narodí takové dítě, znamená to, že je prokletá a okolí se jí bojí, “ vysvětluje třiatřicetiletý Kwame, na místní poměry vysoký střízlík, kterému kvůli absenci melaninu neustále tikají oči ze strany na stranu. Nedokážou totiž pořádně zaostřit.
Duchové
„Lidé také často věří, že rodina, do které se takové dítě narodí, tím dostává trest, protože se dopustila něčeho špatného. A někteří si také myslí, že takoví lidé a jejich rodiny nemohou zůstat součástí komunity. Věří totiž, že se kletba přenese na celé společenství," dodává. Mnozí je pro jejich odlišné, až éterické vzezření nevnímají jako lidské bytosti. Domnívají se, že jsou duchové. A myslí si, že neumírají. Ale prostě mizí. To může mít částečně i reálný základ. Oni totiž občas opravdu beze stopy zmizí. Důvod je ale jiný. Přestože je situace v Ghaně na rozdíl od některých jiných zemí na kontinentu o trochu klidnější, existují podle mnohých expertů i svědků regiony, kde dochází k jejich rituálním vraždám. Obětí jedné z nich se jako dítě téměř stala dnes čtyřicetiletá učitelka Helena. Její otec tehdy působil jako učitel v severním regionu Brong Ahafo, v jehož mnohých komunitách je takovým lidem vstup zakázán. „Jednou si ho z ničeho nic zavolal náčelník do svého paláce. Řekl mu, že jestli chce, abych zůstala naživu, musí jeho území opustit. Jestli mě ale nechce a nevadí mu, že zemřu, může zůstat. Prý proto, že duchové toho území nemají rádi mou barvu," vypráví. „Říkal, že mě jinak obětují duchům," pokračuje a dodává, že by zřejmě od těla odřízli její hlavu, končetiny i intimní místa. Někteří totiž věří, že částí albínského těla užité při rituálech přinášejí bohatství.
Mateřská láska
Velkému stigmatu čelí také ženy, kterým se albínské dítě narodí. Jednou z nich je třiatřicetiletá Mavis. Dodnes má trauma z momentu, kdy se v porodnici o narození syna Nathaniela dozvěděla, a zejména ze způsobu, jak s ní jednal nemocniční personál. „Ptali se mě, proč moje dítě vypadá takhle. A sestry hned začaly drbat a pořád dorážely. Bylo to strašné," vzpomíná a doplňuje, že ji osočovali z nevěry. I proto měla sama problém si k chlapci najít cestu. „Ani jsem ho pak nechtěla kojit, chtěla jsem ho nechat být, ať se postará sám o sebe," přiznává se slzami v očích. Připouští, že kdyby tehdy měla kam, utekla by od něj. Tak moc velká hanba pro ni narození dítěte s albinismem byla.
Záhy ji opustil manžel a ona tak musela hledat útočiště v domově své sestry. Otec na syna neplatí, dodnes se proto Mavis potýká s finančními problémy. Říká, že je v takové situaci těžké syna plně akceptovat. „Nemůžu říct, že bych ho dnes milovala na sto procent, ale má láska k němu roste každým dnem." Je totiž dodnes terčem urážek, zesměšňování a izolace. Na otázku, zda bude někdy schopna svého syna plně přijmout, po chvilce přemýšlení odhodlaně odpovídá: „Ano, jednou ano."
Krutost paprsku
Diskriminace a násilí na každodenní bázi ale není jediným problémem, s nímž se lidé s albinismem potýkají. Řada z nich během života kvůli absenci ochrany proti silnému slunci onemocní rakovinou kůže. Mnozí z nich kvůli neinformovanosti ani nevědí, že by se chránit měli.
To byl i případ čtyřiadvacetiletého Samuela. Před několika lety se mu na hlavě objevila krvácející ranka, které nevěnoval pozornost. Během několika let se ale i kvůli neodborné léčbě rozšířila a zasáhla většinu hlavy. Jeho rodina nad ním zlomila hůl a v pozdním stadiu nemoci ho zamykala ve vzdálené místnosti, kam mu jednou denně nosila potraviny. Podle Kwameho jen čekala, až zemře. A Samuel, který v posledních měsících kvůli nádoru postrádal velkou část hlavy, skutečně zemřel. Den před mým odjezdem. V bolestech a o samotě. „Prostě ho nechali shnít," reagoval tehdy zoufalý Kwame.
Nový začátek
V průběhu přípravy a natáčení dokumentu se kruh svým způsobem uzavřel a ozval se mi mladý brněnský chemik Vojta Kundrát. Počáteční sbírka krémů podle něj sice byla fajn, byl si ale jist, že můžeme společně pomoci najít udržitelné řešení. V laboratoři pak na základě surovin, které jsem spolu s albíny našel a do Česka přivezl, s pár kolegy vytvořili recept. A ten už brzy pojedeme do Ghany předat a pomoci albínům udržitelnou výrobu levného krému z místních surovin nastartovat. A pokusit se tak předejít tragédiím, jaká postihla mladého Samuela. Výrobu krémů pro albíny v Ghaně můžete od 18. března podpořit prostřednictvím platformy HitHit.
