Pohled do zákulisí královského dvora
Řecký režisér Yorgos Lanthimosod něhož si pamatujeme dvojici podobenství Humr a Zabití posvátného jelena, stvořil Favoritkou svůj asi nejpřitažlivější film. Čerpá (zásluhou pronikavě deziluzivního scénáře Deborah Davisové a Tonyho McNamary) z anglických dějin: za vlády snadno ovlivnitelné a státnickým umem pramálo obdařené královny Anny Stuartovny - počátkem 18. století -politické dění ovlivňovaly její oblíbenkyně.
Nejprve to byla to byla lady Sarah, manželka slovutného vojevůdce vévody z Marlborough, později ji nahradila Abigail Mashamová.
Příběh zaujme už tím, že v něm sotva nalezneme nějakou výrazněji kladnou postavu, vévodí hlavně mravní zpustlost a kořistná mentalita tehdejších mocenských špiček. Na Favoritce je uhrančivé zejména herecké ztvárnění, které obdivuhodně postihlo jak přetvářku i pokrytectví obou konkurentek, tak královninu řekněme duchovní zpozdilost a prostoduchost. Až zcyničtěle bezohlednou Sarah zpodobnila Rachel Weisz, jako vychytrale podbízivou Abigail poznáme Emmu Stoneovou. Obě pak zastiňuje Olivia Colmanová, jež mistrně vyhmátla manipulovatelnou povahu nevzhledné, místy až zdětinštěle bezradné panovnice, která přišla o všechny děti, takže svou lásku věnuje hýčkaným králíkům. Však také právem získala Oscara.
Zvláště ale film uchvátí vizuálním pojednáním. Kameraman Robbie Ryan postihl, jak rozlehlé místnosti (ať již kuchyně, či panské komnaty), chodby a schodiště - pokud je nezalévá denní světlo - skutečně osvětlují jen svíce, takže většina jejich prostoru tone v příšeří, ne-li rovnou ve tmě. Ponurost skrývající se za vnějším přepychem navozuje i dobová hudba (Bach, Handel, Vivaldi, Purcell), obohacená novodobými skladbami (Olivier Messiaen, Elton John). Režisér plně zužitkoval nabízející se příležitost, aby s nezúčastněným odstupem, s ironicky pojatými průpovídkami i událostmi vypověděl o zákulisí půtek jak v parlamentu, tak na královském dvoře, kde propuštění a odchod do vyhnanství ještě představovaly příznivější osud.
