Příběhy, které nás dovedou domů

3. březen 2019

Kniha Iny Píšové Transsibiřská odysea, kterou na sklonku loňského roku vydal Radioservis, získala nedávno titul Cestopis roku v rámci nové Ceny Hanzelky a Zikmunda. Autorka v ní popsala svou cestu Sibiří, na níž se s manželem vydala po stopách svého pradědečka, legionáře Jana Kouby. A to dokonce přesně sto let po něm. Průvodcem se jí při tom stal pradědečkův deník, z něhož v knize hojně cituje. Její cesta ji však nakonec přivedla do rodných Pasek.

Jaký máte coby nositelka Ceny Hanzelky a Zikmunda vztah k této cestovatelské legendě? Přece jen máte asi jiný pohled než třeba generace vašich (pra)rodičů, protože odmala můžete bez problémů cestovat do různých koutů světa...

Cestopisy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda mě naplňují obrovskou pokorou. Pokorou před skutečnými hrdiny, kteří objevovali divoký, nepoznaný a nebezpečný svět. Dnešní divočina se zmenšila, cestování je stále dostupnější, uhlazenější a pohodlnější. Na každou cestu se dá dobře připravit a skoro všude na vás čeká teplá sprcha a slušná večeře. Tím ovšem přicházíme o vzrušení z objevování, o okouzlení z neznámého. A právě tím na mě knihy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda dýchají.

Váš cestopis vypráví o cestě, na kterou jste se s manželem vydali sto let poté, co jí projel váš pradědeček. Co jste od takové cesty očekávala? Přece jen, Rusko je dnes jiné než před sto lety.

Můj pradědeček o letech strávených v československých legiích s nikým nemluvil. Zůstal po něm jen jeho válečný deník. Čím důkladněji jsem ho četla, tím víc jsem měla otázek. Neměla jsem se ale koho zeptat. Tehdy mě napadlo vrátit se na místa, kde byl ten deník napsán. Na transsibiřskou magistrálu. Doufala jsem, že mi to pomůže lépe pochopit, co Jan Kouba v Rusku prožil, jakého člověka to z něj udělalo a jak celý ten příběh změnil moji rodinu.

Jak se toto očekávání během cesty proměnilo a čím se pro vás cesta nakonec stala?

Cesta z Moskvy do Vladivostoku nebyla jen expedicí po stopách československých legií, byla to především cesta po stopách obyčejného kluka z jihočeských Pasek, který se z ničeho nic ocitl ve válce na druhém konci světa. Kluka, který tváří v tvář krutosti ruské občanské války hledal způsob, jak si zachovat rovnou páteř. Když jsem četla jeho deník, z každé stránky na mě čouhala nesmlouvavá otázka: co bych v téhle situaci asi udělala já? Obstála bych? Samozřejmě nelze srovnávat podmínky, ve kterých Sibiří putoval Jan, s pohodlím dnešních vlaků transsibiřské magistrály. I tak jsme si ale mnohokrát sáhli na dno sil, třeba když jsme v divočině uvízli ve sněhové bouři a já měla obrovský strach, že zmrzneme. Jan přitom takovým situacím čelil denně.

Váš pradědeček se stal v rodině legendou, „která dávala jménu naší rodiny hrdost a identitu". Ve fiktivním rozhovoru mu říkáte: „Potřebuji porozumět tvému příběhu, protože potřebuji porozumět tomu svému. Z jakého přediva je utkán a z jakých kořenů vyrůstá." Myslíte si, že identitu člověka, rodu či národa tvoří hrdinové a jejich příběhy?

Po tři generace se v mé rodině vyprávělo, že jsme potomky válečného hrdiny. Čerpali jsme z toho zvláštní, nezaslouženou hrdost, což bylo snadné, protože Janův deník byl dlouho ztracený a nikdo pořádně nevěděl, co vlastně během války zažil a jak se k tomu dokázal postavit. Janův příběh ve skutečnosti není příběhem plakátového hrdiny, který šel do války a pobil spoustu nepřátel. Je příběhem o překonávání strachu, pochyb, svědectvím o boji za zachování lidskosti v nelidské válce. Příběhem neviditelných skutků odvahy. Když mám tendence něco ošidit, vzpomenu si na různé situace z toho deníku a říkám si, tohle by Jan neudělal... Právě proto potřebujeme takové příběhy, jsou našimi kompasy v tom obrovském globalizovaném světě. Pomáhají nám uvědomit si, kým se chceme nebo nechceme stát. I každá rodina potřebuje svůj stmelující příběh, který nám řekne, kdo jsme. A když se v tom velkém světě zatouláme, jsou to tyhle příběhy, které nás dovedou domů.

I Transsibiřská odysea končí v kraji vašeho rodu a dětství, v jihočeských Pasekách. Všechny cesty vedou domů, říká se. Vrátila jste se tam na základě vaší cesty po pradědečkových stopách?

Pátrání po starém rodovém příběhu pro mě nakonec znamenalo mnohem víc, než jen možnost zažít na vlastní kůži sibiřský mráz a nepohodlí, které taková expedice přináší. Pomohlo mi to najít vztah k mým vlastním kořenům. Než jsem se vypravila na tuhle expedici, byla jsem takový typický roztěkaný mileniál, který se toulá světem a moc neví, kam patří, ani co v životě chce. Pak přišla tahle expedice, na níž mi průvodcem byl můj vlastní předek, jehož deník mě vedl Sibiří a kladl mi spoustu znepokojivých otázek: kdo jsem, čemu věřím a co jsem pro to ochotná udělat. Ta kniha je vlastně příběh o tom, jak jeden kluk v roce 1918 a jedna holka o sto let později putují Sibiří a hledají cestu domů, která musí vést kolem světa, aby došla do malé jihočeské vesničky s jabloňovou alejí. Nakonec ji najdou. Jan se stane učitelem v místní malotřídce a Ina se do kraje svého rodu vrátí rok po expedici se svým mužem a právě narozeným synem Matějem.

Krásný konec. A začátek. Jaké máte čtenářské ohlasy na knihu?

Po vydání knihy jsem dostala stovky čtenářských reakcí a příběhů. Z Ruska se tehdy vrátilo šedesát tisíc legionářů, což znamená, že víc než šedesát tisíc českých rodin má ve svém rodokmenu legionáře. Za socialismu to bylo tabu, ale teď toto téma znovu ožívá.

Spustit audio

Více o tématu