Novinář Tomáš Etzler: Dějou se mi věci

Ve filmu říkáte, že po sedmi letech v Číně trpíte posttraumatickým syndromem. Už jste se z něj dostal?

Pořád se z něj dostávám. Musel jsem se naučit chovat se jinak. V Číně se slušným chováním nepochodíte, tam musíte mít ostré lokty. Strašně mě tam třeba bavilo jezdit v autě, nefungují tam dopravní předpisy, ale zákon silnějšího. Musel jsem se zařadit zpátky do civilizované společnosti. Ono je to dáno i tím, že jsem v Číně nebyl šťastný. Miluji svou práci, ale v Číně se pracovalo strašně těžce. Když mi ze CNN zavolali, že mě potřebují v Iráku, v Sýrii nebo v Afghánistánu, tak jsem se těšil, že si odpočinu. Práce ve válečných zónách byla jednodušší. Jasně, v Iráku po vás střílejí, ale lidé se nebojí se s vámi bavit na ulici, nikdo vás nesleduje, nezabavuje vám pásky, nikdo vám nevyhrožuje. Hlavně mi ale v Číně hrozně klesla životní úroveň. Mám rád modrou oblohu, ale v Číně jsem ji neviděl. Rád si zajdu do kina, na koncert, na fotbal, to všechno tam zmizelo. V Číně se daly dělat dvě věci: pracovat a chlastat. Navíc jsem tam kvůli smogu trpěl těžkými bronchitidami. Krom toho jsem musel dát výpověď v CNN, abych mohl do Číny odjet, což bylo pro mě trauma, protože CNN je novinářská NHL, pracoval jsem s těmi nejlepšími z nejlepších. Byl jsem šéfredaktorem berlínské pobočky CNN v Německu a v Číně jsem nastoupil jako reportér České televize.

„Já jsem vůbec netušil, co čeho lezu. A dobře mi tak. Nevěděl jsem, že to tam bude tak těžké. To se stalo hodně lidem. Je to nekulturní, nepřátelský svět,“ líčí Tomáš Etzler své působvení v Číně|foto:Martin Pekárek

Proč jste do té Číny tedy odešel?

Je za tím žena. V roce 2005 jsem v Berlíně potkal jednu Švýcarku, byla také reportérka a hned na začátku naší známosti mi řekla, že odjíždí do Číny. Nejprve prý na rok, pak tam chtěla zůstat natrvalo. Tehdy se mi začaly posouvat priority a chtěl jsem mít už rodinu, tak jsem dal výpověď v CNN a přestěhoval jsem se za ní do Číny.

Vy jste chtěl založit rodinu v Číně?

Já jsem vůbec netušil, co čeho lezu. A dobře mi tak. Nevěděl jsem, že to tam bude tak těžké. To se stalo hodně lidem. Je to nekulturní, nepřátelský svět. Ale rodina se mi nakonec stejně rozpadla, před čtyřmi lety jsem se se svou ženou velice blbě rozvedl.

Proč vám ten vztah nevyšel?

S bývalou manželkou jsme se neshodli téměř v ničem. Brali jsme se po roce známosti na dálku, během kterého jsme spolu strávili asi dvacet dní. Jenom tenhle fakt je na Bohnice. Má třeba ráda Čínu. Existují takoví lidé. Byla to typická Švýcarka, která vyrostla jako v bavlnce v bohaté společnosti u Curyšského jezera, utrpení jiných jí nic neříká a čínské komunisty viděla ze své bubliny jako něco romantického. Měla tam švýcarský plat. Já jsem to vnímal jinak, protože jsem vyrůstal v komunismu a vím, co je to chudoba a žít z ruky do huby. Byl jsem na sociální problémy a politický útlak citlivější než ona. Rok poté, co jsme se vzali, bylo jasné, že ten vztah nebude fungovat. Byl to trošku sňatek z rozumu, protože jsme spolupracovali, dělal jsem jí kameramana pro švýcarské reportáže. A Švýcaři platili velmi dobře. Obě redakce se dělily o výdaje. Vydělával jsem v Číně dobré peníze, víc než kdykoliv v CNN i ve válečných zónách, a to byl další motiv, proč jsem tam zůstával.

„Jak nacpat téma afghánských vdov do tří minut? To se nedá. I do reportáží jsem se snažil dostat co nejvíc lidských osudů, vždy jsem se pokoušel o takové miniaturní dokumenty,“ popisuje Tomáš Etzler|foto:Martin Pekárek

Jak jste tam mohl vydržet žít sedm let? Nechtěl jste odejít dřív?

Chtěl. Už po roce. Ale drželo mě tam několik věcí. Především jsem to nechtěl zabalit po prvních těžkostech. Nejsem člověk, co se rychle vzdává. Byla v tom i profesní hrdost a loajalita vůči České televizi. Navíc jsem nevěděl, co dělat a kam jinam jít. CNN je velmi soutěživé prostředí a mé původní místo v Berlíně už bylo dávno obsazeno někým jiným. No a k tomu ke všemu se mi v Číně narodila v roce 2009 dcera.

Svůj pohled na Čínu nyní představujete v celovečerním dokumentu Nebe. Co bylo důvodem k jeho natočení? Chtěl jste ukázat věci víc do hloubky a na větší ploše, než je možné v televizní reportáži?

Přesně tak. Jak nacpat téma afghánských vdov do tří minut? To se nedá. I do reportáží jsem se snažil dostat co nejvíc lidských osudů, vždy jsem se pokoušel o takové miniaturní dokumenty. Dokumenty mě vždycky lákaly. Jeden už jsem natočil v roce 1999, jmenoval se Poškozené zboží a pojednával o příšerném případu mezinárodní adopce. Američtí manželé tehdy adoptovali postižené dítě z Ruska a předem o tom nevěděli.

Čtěte také

„Kdybych stál o metr vedle, už bych tu nebyl.“ Ve válkách strávil reportér CNN Tomáš Etzler přes tři roky

Opět téma handicapovaných dětí, jako v Nebi. Proč jste si z Číny vybral do hledáčku právě sirotčinec?

Vím, že dokument je časově a finančně náročná věc. Měl jsem představu, že chci natáčet rychle a levně. Chtěl jsem točit na jednom místě a zachytit silné příběhy. Navíc jsem si říkal, že vyspělost země se pozná podle toho, jak se stará o své zranitelné občany, tedy hlavně o opuštěné děti a staré lidi. Chtěl jsem se podívat, jak to vypadá po téhle stránce v zemi, která má druhou největší ekonomiku světa a největší dolarové rezervy na světě. Navíc se tou dobou v Číně odehrála série tragických událostí, které mi potvrdily, že jdu správným směrem. V jedné provincii se například udusilo pět malých kluků ve velké popelnici, protože jim byla zima a chtěli si tam zatopit. Pak se provalilo, že v jednom sirotčinci zemřelo dvanáct dětí na podchlazení. Říkal jsem si, jak je možné, že jsou v Číně děti bezdomovci! Že se o ně nikdo nepostará! Vláda v různých provinciích vyčlení peníze na sirotčince, ale místní vláda za ty peníze postaví něco jiného. Když bylo v Sečuánu v roce 2008 zemětřesení, tak zahynulo v tamních školách na dvacet tisíc dětí, protože ty školy byly postaveny z toho nejhoršího materiálu. Zatímco ze škol zbyly cihly, vedle nich stály vládní budovy, kterým zemětřesení nerozbilo ani okno. To je Čína.

„Nerad prohrávám, neumím se lehce vzdávat. Řekl jsem si, že přece neskončím na ulici, že ještě nepatřím do starého železa. Vždycky jsem si věřil. Navíc mě obrovsky motivovaly moje děti, říkal jsem si, že tady musím být pro ně.“ |foto:Martin Pekárek

Původně jste chtěl natáčet ve státním sirotčinci. Patrně jste očekával otřesné výjevy zanedbaných dětí. Pár takových záběrů z britského dokumentu z roku 1995 vidíme i v Nebi…

Je to tak. Obával jsem se, že uvidím to, co jsme vídali počátkem devadesátých let ze sirotčinců v Rumunsku či v zemích bývalého Sovětského svazu. Ukázky v mém filmu pocházejí z britského dokumentu, který to potvrdil. Jenže mi nedošlo, proč tohle byl jediný film ze státního sirotčince, který dodnes zahraniční filmaři natočili. Natočit takové věci je téměř nemožné.

Nakonec ve svém filmu ukazujete pravý opak – křesťanský sirotčinec, který se stává pomyslným nebem v tom čínském pekle. Jak k tomu došlo?

Osm měsíců jsme hledali sirotčince, kde bychom mohli točit, ale naráželi jsme na jedno odmítnutí za druhým. Pak jsme objevili tento sirotčinec. Když jsem z něj vyšel, tak bylo jasné, že mám něco úplně jiného, než jsem čekal. Konečně něco pozitivního z Číny po těch letech!

Podobných sirotčinců je ale na světě, doufejme, víc. Tento je pozoruhodný hlavně tím, že je v Číně. Bez vašeho osobního komentáře, který jste do filmu nakonec přidal, by snímek postrádal smysl.

No právě! Moje původní vize byla, že nechci žádného komentátora, a už vůbec ne sebe. Měli jsme scény ze sirotčince, ale pro toho, kdo nebyl v Číně a nezná ten kontext, na tom nebylo nic zvláštního. Navíc jeptišky neřekly řadu faktů, třeba že děti se do sirotčinců začaly v Číně odkládat kvůli politice jednoho dítěte. Bylo tudíž třeba dovysvětlit řadu věcí. Nakonec mě moje přítelkyně Lucie Tenney přesvědčila, že to musím namluvit já. Nikdo o tom podle ní nemluví s takovou vášní. A tak jsme do filmu doplnili scény z dob, kdy jsem dělal reportéra v Číně. Střih se rodil tři roky v obýváku-střižně Adély Špaljové. Měsíce se hrabala ve stovkách hodin archivních materiálů, které jsem na ni hodil, a našla tam perly. I proto Adélu považuji za spolurežisérku filmu. 

Tomáš Etzler v době, kdy pracoval jako reportér České televize v Číně. Některé záběry z této doby se objevují i v jeho dokumentu Nebe|foto:Nebe Tomáše Etzlera

Na konci filmu říkáte, že žijeme ve světě, kde takové vzkazy potřebujeme. Vyslal jste do světa, v němž jste sám zažil coby reportér tolik negativních událostí, pozitivní zprávu. Není to paradox?

Řeknu to natvrdo – ten sirotčinec je pro mě důkaz, že pravda a láska fungují. Navíc v tak strašném prostředí. Lidé z mého dokumentu se zásadně liší od většiny Číňanů, které jsem potkal. Uznávají totiž základní lidské hodnoty, jako je respekt k životu a jeden k druhému, empatie. Můj film je o bezpodmínečné lásce ve velice tvrdém prostředí, Čína je jen kulisa. Nebe je o lidech, o nás.

Za Čínou jste ale ještě neudělal definitivní tečku. Právě o ní píšete knihu. Jaká bude?

Nejsem expert na Čínu, takže kniha bude autobiografií zahraničního korespondenta v Číně. Přijel jsem do té země kdysi plný nadšení, v té době probíhaly přípravy na olympiádu a doufal jsem, že ten vzmach se promítne i do politiky. Ale spletl jsem se. A o tom je moje kniha. Píšu ji dlouho a nepíše se mi snadno. Ale letos ji dodělám. Bude to knížka příběhů. Velké události v ní tvoří pozadí lidských příběhů. Pak chci napsat ještě dvě knihy – vzpomínky na Ameriku a na své dětství a mládí v Ostravě.

Jaké jste s bratrem Miroslavem, z něhož se stal známý herec, měli dětství?

Měli jsme obrovské štěstí na dětství. Maminka byla sborovou zpěvačkou v ostravské opeře a tatínek byl učitelem literatury. My jsme s  bráchou v podstatě vyrostli v divadle. Naši neměli hlídání, tak nás mamka brala do divadla už jako malé děti. Táta měl divadlo jako obrovskou vášeň. Můj dědeček byl voják a otci zakázal studovat herectví, ale táta se celý život věnoval amatérskému divadlu a zabýval se i divadelní kritikou. No a brácha už od základky vyhrával recitační soutěže a táta ho na ně připravoval tak, že s ním rozebíral, o čem ta která báseň je, a učil ho projevu na jevišti. Otcův vliv je dodnes znát.

Tomáš Etzler jako host debaty Českého rozhlasu na téma Koupí si Čína celý svět?|foto:Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Po odchodu z Česka do Spojených států v roce 1991 jste se léta živil jako nádeník, dělal jste třeba číšníka. Jak se vám podařilo se prosadit v CNN?

To je dlouhá historka, na to tady nemáme prostor. Žil jsem tehdy v Coloradu, když se odehrál masakr na střední škole Columbine a CNN tam poslala své reportéry. No a já jsem jim dělal řidiče a po třech dnech mě náhodou pustili k natáčení. Ale to je typický americký sen. Pochybuji, že by se tohle mohlo stát kdekoliv jinde. Když mě pak v Atlantě do CNN přijímali, nikdo se mě neptal, kolik je mi let a kde mám diplom. Viděli, co umím, a dali mi příležitost. Americká přímočarost se mi líbí.

Rozhovor, který s vámi vedl Jindřich Šídlo a jenž vyšel knižně, se jmenuje Kdo ví, kde budu zítra. Je to vaše krédo?

Ale jo! I když pro můj život je spíš typické, že se mi dějí věci. Nevím, jestli je to štěstí nebo prokletí, ale kámoši mi říkají, že bych se dostal do průšvihu i v telefonní budce. V  mém životě bylo hodně průserů, ale i dost dobrých věcí a vždycky se mi to podařilo nějak zvládnout. Po odchodu z Číny a z České televize jsem prožil pár strašně těžkých let v Hong Kongu. Těžce jsem nesl separaci od dětí, přišel jsem o práci a žil jsem v nejdražším městě světa. Dostal jsem se kvůli rozvodu do velkých finančních problémů, počítal jsem každou korunu, půjčoval jsem si na jídlo i na nájem a fakt jsem netušil, co bude zítra. Navíc to byl přesně ten věk po padesátce, kdy člověk buď skončí na ulici jako bezdomovec, nebo se uchlastá k smrti. Moji známí se tehdy divili, že jsem to dal.

Čím jste to dal?

Nerad prohrávám a jak jsem řekl, neumím se lehce vzdávat. Řekl jsem si, že přece neskončím na ulici, že ještě nepatřím do starého železa. Vždycky jsem si věřil. Navíc mě obrovsky motivovaly moje děti, říkal jsem si, že tady musím být pro ně. 

Celý rozhovor s Tomášem Etzlerem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.