Nesentimentální pohled na Jana Wericha

Před tou první totalitou utekl Werich (1905–1980) za oceán, s tou druhou se snažil po svém nějak vycházet, najít si prostor pro realizaci. Do určité míry se mu to povedlo a dochovaná korespondence s Jiřím Voskovcem dokládá, na jaké kompromisy musel přistoupit. Miroslav Horníček to vyjádřil přesně: generace našich rodičů a prarodičů, ale i našich dětí a vnuků byly a jsou ochuzeny o desítky divadelních představení nebo filmů, které mohl Werich režírovat. Mohl napsat víc knih a natočit víc filmů. Jaký by byl Werich učitelem, můžeme jen odhadovat; ne každý herec „od Pánaboha“ je stejně tak nadaným učitelem, schopným předat něco ze svého umění dál.

Jan Werich a Jiří Voskovec u mikrofonu Československého rozhlasu|foto:autor neznámý,Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Bez „mouder“

Jan Werich zemřel před čtyřiceti lety. Za tu dlouhou dobu bylo už vydáno prakticky vše, co bylo možné spojit s jeho jménem: vzpomínky přátel, dopisy, zapomenuté nahrávky. Werichův životní příběh přesto stále láká historiky i publicisty. Patří k nim i redaktorka Veronika Kindlová, která v rozhlasovém archivu vyslechla desítky hodin historických záznamů s hlasem Jana Wericha, ale také rozhovory s jeho hereckými kolegy. Hledala zajímavé a málo známé nahrávky, což je při Werichově popularitě složité, prakticky vše už bylo odvysíláno a mnohokrát zopakováno. Podobné vzpomínkové pořady jsou ale nejen obrazem osobnosti, o které se hovoří, ale také autora, který je sestavuje. Každý totiž „ve Werichovi“ hledá – a často nachází – něco jiného.

Podobně jako Veronika Kindlová, i autor těchto řádek patří k těm, kteří se nedojímají, uvidí-li někde plakát s textem „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je“ a s profilem vousatého muže s doutníkem. „Byly doby, kdy tenhle plakát byl snad v každé druhé hospodě,“ říká Kindlová, která se opakování podobných „mouder“ chtěla ve svém pořadu vyhnout. „Někteří z těch, kteří ho byť jen zběžně potkali, o něm mluví někdy až s kýčovitým patosem a uctivostí. Takovými, z jakých si sám dělal legraci,“ popisuje dojem, jaký na ni udělal poslech archivních nahrávek.

Jan Werich na své chatě v údolí Na šlajfu|foto: archiv Přemysla Čecha

Zapomenuté nahrávky

V jejím pořadu tak zazní nepříliš známé pasáže ze vzpomínek Jana Wericha na dětství nebo na některé příhody z válečného pobytu v USA. Chybět nebude ukázka z legendárních předscén s Jiřím Voskovcem i Miroslavem Horníčkem. V jedné ze zapomenutých nahrávek se Jan Werich svěřil s velkými zdravotními problémy, které ho potkaly počátkem šedesátých let. Až nečekanou hloubku má Werichovo zamyšlení z května 1968, natočené pro pořad Klub angažovaného myšlení; Werich se v souvislosti s vernisáží výstavy k tisíciletí židovského osídlení Čech obrací k tehdy probíhajícím politickým rehabilitacím a vrací se také k teroru padesátých let.

Pořad Veroniky Kindlové je především jejím pohledem na velkého českého umělce, který lze do určité míry vnímat jako nesentimentální názor mladší generace.