Místo pro dva na střeše i pod ní

Dva osamělí, generačně na míle vzdálení lidé se setkají ve chvíli, kdy ten mladší potřebuje pomoc. Středoškolský profesor v důchodu je až příliš podivínský a zahořklý, než aby se zajímal o osud vietnamského mladíka. Senior se ale zachová překvapivě, nabídne chlapci útočiště.

Podobnou výchozí situaci, kterou začíná film Jiřího Mádla Na střeše, známe z řady našich i zahraničních filmů - mladý člověk vnese do jednotvárných dnů osamělého starce aktivitu a nové impulzy. Mádlův druhý režijní počin (před pěti lety debutoval úspěšným titulem Pojedeme k moři) je však vzdálen obvyklým stereotypům, byť také začíná střetem generací. Jde v něm o víc. Potěší podmanivým příběhem, prostoupeným přirozenou emocionalitou, nepřekračuje vkus, citově nevydírá. Má kouzlo původnosti a esprit čehosi důvěrně známého a naléhavě důležitého, co jsme si možná dosud neuvědomovali nebo v nánosu civilizační pragmatičnosti pozapomněli. Vysílá vzkaz hřejivého lidství, aniž cokoli vnucuje. A objevíme v něm i zrnka humoru.

Režisér a autor scénáře pečlivě promyslel konstrukci příběhu od spolehlivě nosného základu až po nejmenší detaily stavby. Ve filmařsky čistém vyprávění nerozkošatělém do stran a do zbytečných vedlejších odboček se drží hlavní linky - budování vztahu mezi nesourodou dvojicí lidí, kteří se potřebují. Nerozmělňuje, naopak některé scény ani nedotáhne do konce, až příští sekvence spolehlivě dopoví pointu té předchozí.

Mádl zasadil svého profesora Rypara do kontextu doby; prostřednictvím úsporných, často pouze naznačených, nicméně přesvědčivých náznaků, kulis a dekorací charakterizuje jeho povahové rysy i problémy (komunikace se zástupcem správy domu, systémový přístup k výuce češtiny mladičkého podnájemníka, komunistická minulost). Podobně úspornými náznaky je vystavěn charakter Vietnamce Songa. Kontrasty, které od sebe vzdalují, ale současně krok za krokem sbližují postaršího muže a mladíka, působí věrohodně. Stejně jako jejich spiklenecké konání ve druhé třetině filmu. Alois Švehlík i Duy Anh Tram dávají svým postavám vše, co jim patří, i něco navíc. Nejsou pouze jeden a jeden, tvoří dvojici; funguje mezi nimi porozumění, souhra, postupně sympatická jednota slov a činů.