Měsíc na Jávě. Jakarta, Bogor & komodští draci

Do devítimilionové Jakarty jsme přiletěli z thajského Bangkoku. Před letištěm se hemží místní obyvatelstvo, všichni jsou proti nám malí a vzhlížejí k nám se zájmem a úsměvem. Mám na sobě jen tričko na špagetových ramínkách a šortky, nikoho to však v zemi islámu nepohoršuje. Vyptávají se, odkud jsme, a název naší země chlapy rozjasňuje! A hned také zalamují prstíky a jmenují naše fotbalisty: Petr Čech, Pavel Nedvěd, Tomáš Rosický! Později jsme vídali kopat do míče malé kluky i chlapy málem na každém travnatém plácku, někdy i po přívalovém dešti, bez ohledu na bahno a louže.

Jedeme autobusem do našeho hotelu, má být v historickém centru. Míjíme výškové budovy, parčíky s orchidejemi i palmy. Náš pokojík je krásný, i když bez okna. Batohy stavíme do kouta a jdeme se podívat na místní noční život. Chceme si koupit pivo, abychom oslavili přemístění do další neznámé a zatím tajemné země. Cestou na historické náměstí potkáváme v tmavých uličkách potkany, jeden si nese v tlamce kelímek, šmrdolí se tu švábi, po stranách se vrší spousty odpadků. Tohle už z Jihovýchodní Asie známe. Pivo, natož jiný alkoholický nápoj, jsme ovšem nesehnali, s muslimskou prohibicí to tu myslí vážně.

Muzicírování puberťáků v Jakartě|foto:Jiří Nosek

Jakarta se propadá

Další den dopoledne jsme vyrazili do přístavu, kde kotvila spousta nákladních lodí, chlapi tu nakládali pytle s cementem, byli jím pokrytí a vdechovali ho. Představila jsem si jejich plíce a bylo mi za ně úzko. Přístav Sunda Kelapa byl ve 12. století místem, z něhož vlastně vyrostla pozdější megapole. Můžeme klidně fotit, udření chlapi nás nevnímají. Odpoledne jsme kroužili po jejich starém náměstí, ovšem zcela nesrovnatelném s naším Staroměstským. Lidé se tu procházeli, posedávali na zemi, dlažbu tu nahrazují velké čisté dlaždice.

Městem protéká třináct řek a předpokládá se, že v roce 2050 bude devadesát pět procent severní Jakarty pod vodou.

Lavičky jsou v Indonésii vzácné. Na okraji náměstí posedávají na několika kamenných výstupcích kluci s kytarami a pokoušejí se z nich vyloudit nějakou melodii. Naznačuji, že mají přitvrdit a spustit rokenrol. Ukazují mi prsty světoznámé gesto, že jedině za peníze. I jinde potkáváme mladé žebravé kytaristy. Jejich umění je prostinké, vzácně se pokusí o světový hit v angličtině. Na konci hmatníku mají připevněný kelímek na všimné a chytře si vyhlížejí mladé páry s předpokladem, že se chlap bude chtít před družkou ukázat a nechá jí něco zahrát.

Když zabočíme do přilehlých ulic, je to tu zas. Odpadky, potkani. Je nám Jakarty líto. Hlavně ale proto, že se potýká s povodněmi. Městem protéká třináct řek a předpokládá se, že v roce 2050 bude devadesát pět procent severní Jakarty pod vodou, město se tu propadá do moře o dva a půl metru ročně. Vláda chce proto část hlavního města přesunout jinam.

Mototaxikáři u banyánu|foto:Jiří Nosek

Bogor, město bouří

Rozhodli jsme se přemístit do šedesát kilometrů vzdáleného Bogoru, kterému se říká město bouří, skoro každý den se tu totiž spustí tropický liják, často provázený hromy a blesky. Našli jsme si ubytování v soukromí, bytná Ika nám přidělila malou ložnici, máme k dispozici i obývák s vyřezávaným nábytkem, ten ale sdílíme s našimi domácími.

Kolem čtvrté ráno nás burcuje ze spánku ječení muezzina z tlampačů blízké mešity. Domnívala jsem se, že svolávání muslimů k ranní modlitbě trvá tak deset minut, asi jako zvonění v našich kostelech. Ale táhne se celých padesát minut. To ještě nevíme, že hlasité a téměř hodinové svolávání k modlitbě budeme slýchat čtyřikrát denně celý měsíc. Nostalgicky vzpomínáme na decentní buddhistické zvonky. Lidé se probouzejí, den tu začíná za tmy. Ika nám servíruje nasi goreng, bábovičku mastné žluté rýže obohacené něčím zeleným, k tomu skrojek rajčete a dva plátky salátové okurky, na stole jsou banány a jasmínový čaj. Ika vlastní ještě jeden pěkný dům s pokoji k pronajímání, její muž je vládní úředník a dojíždí denně do Jakarty, jsou to na místní poměry bohatí lidé.

Kolem čtvrté ráno nás burcuje ze spánku ječení muezzina z tlampačů blízké mešity.

Chodíme denně na oběd územím chudiny, v uličkách úzkých na rozpažené ruce jsou na sebe natěsnané nízké chatrče s rezavými střechami z vlnitého plechu. Pod přístřeškem vyhrává místní klučičí kapela arabskou tradiční hudbu, naproti hrají chlapi šachy. Muzika je strhující, nutí mě k tanečnímu natřásání, ženské se uculují a malé holky se chichotají, ještě nikdy neviděly tancující obryni. Občas se tiskneme ke zdi, aby mohla projet motorka. Některé ženy jsou v tom horku zahalené, nejsou z nich vidět ani holé nárty chodidel, nosí ponožky. Je to ale jejich svět, je jim v něm dobře a jsou tak přející, že jim to oplácím alespoň úsměvem. V sobotu dopoledne mě překvapila hlučná taneční hudba, vyjdu z domu a vidím, že asi dvacet zababušených žen se na veřejném plácku pokouší podle hudby tančit a cvičit. Protože k jejich kůži nemohou zdejší štědré sluneční paprsky, téměř se jim nevytváří vitamin D, takže prý některé trpí křivicí, pokud neberou tuhle důležitou látku v kapkách či injekcích.

Źeny s dětmi v Bogoru|foto:Jiří Nosek

Tržnice mezi odpadky

Zvědavě jsme zamířili do tržnice s úzkými rozmlácenými chodníky, které vlastně nejsou pro chodce, protože na ně vyhřezly obchůdky a prodejní vozíky, parkují na nich motorky a sedící žebrák vytrčuje pahýl nohy tak, že je nutné ho překročit. Vedle něj sedí švec a spravuje škrpály. Zabočili jsme raději do postranní ulice, kde trhovci prodávají zeleninu a ovoce, zboží je barevné, navršené v pytlích, nahnilé plody se válí uprostřed cesty v mazlavé směsi spolu s plastovými odpadky a papíry. Klouže to, páchne to. Odpadkové koše nikde. Lidé se proplétají mezi trhovci, odpadky a motorkami jako užovky, přechody pro chodce nikde nevidět. Spatříme policistu, snaží se ten chaos řídit, ale lidé ho ignorují. Zápach zkaženého masa a zeleniny graduje v podzemí, kde tržnice pokračuje. Máme velký hlad, a tak si v malém kumbálku cosi dáváme a libujeme si, že jsme očkováni proti žloutence.

Hlavní atrakcí je zmijovec titánský, roste tu na patnáct tisíc druhů exotických rostlin.

Raději jsme se vydali do botanické zahrady Kebun Raya Bogor, která je protipólem tržnice. Je rozlehlá, čistá, voňavá a přitahuje nádherné motýly a hmyz. Spravuje ji Indonéská akademie věd, sídlí tu vysoká zemědělská škola. Hlavní atrakcí je zmijovec titánský, roste tu na patnáct tisíc druhů exotických rostlin. Míjíme obrovské sukulenty, tropické palmy, kaktusy i liány, četné druhy bambusu a vysoké, neznámé a bizarní stromy. U nás krotké monstery, které se prodávají v květinářství, tady šplhají po stromech do dvacetimetrové výše. Bujnost všech rostlin, denně zalévaných teplými dešti, opájí. V bambusovém háji nečekaně narážíme na nevelký hřbitov někdejších kolonizátorů. Spustil se opět liják, naštěstí je poblíž malý altánek. Příště si dopřejeme pavilon orchidejí, je to prý největší sbírka na světě, obsahuje 550 druhů. Botanickou zahradu o rozloze 87 hektarů jsme nakonec navštívili třikrát a dodnes na ni vzpomínáme. Ostatně vstupné nás přišlo v přepočtu jen na 37 korun. 

Květena indonéských zahrádek – orchideje|foto:Jiří Nosek

Svatyně jako dort

Přeletěli jsme vnitrostátní linkou do Yogyakarty, známého střediska javánské kultury a tradičních řemesel, hlavně batikování. Tohle město je úhlednější než Jakarta. Nechali jsme se odvést rikšou tlačenou jezdcem na kole do místního historického vodního zámku Taman Sari. Byl postavený v polovině 18. století jako sultánovy lázně. V jednom podchodu jsme objevili kapelu a Jirka, sám kytarista, zvolal: Jsou tu naši! Kluci hráli melodicky a čistě intonovali. Na rozdíl od neumětelů s kelímky navíc ani nežebrali. A pak jsme objevili krámek, kde měli na rámech napnutá velká batikovaná plátna a jedno z nich ve výrazných teplých barvách se stylizovanými slony Jirku chytlo za srdce. Sundali mu ho z rámu a složili do sáčku. Já si koupila javánskou masku z teakového dřeva.

Hlavní nádvoří zdobí šest chrámů. Jsou kamenné, obrovské, impozantní.

Prambanan, největší hinduistický chrámový komplex v Indonésii, leží dvacet kilometrů od Yogyakarty. Jeho výstavba začala v 9. století v dobách mataramské říše, jejíž vládci upřednostnili hinduismus před buddhismem, do té doby převládajícím. Už v polovině 10. století ovšem hinduismus opustili. Hlavní nádvoří zdobí šest chrámů. Jsou kamenné, obrovské, impozantní. Tři velké jsou zasvěcené bohům Višnuovi, Šivovi a Brahmovi. Kromě nich stojí na hlavním nádvoří deset menších svatyň. Pod nimi se našly pozůstatky kostí, které patří lidským obětem. Bloumáme v horku, vyvracíme hlavy, fotíme. Je tu víc místních než cizinců. Obdivujeme um a dřinu starověkých stavitelů, kteří se do díla pustili v době, kdy u nás vznikaly první kamenné stavby, nesrovnatelné s těmito obřími svatyněmi.

Jeden z chármů Prambananu|foto:Jiří Nosek

Druhý den jsme se dopravili k chrámovému komplexu Borobudur, nejrozsáhlejší buddhistické památce na světě. Skládá se ze šesti čtvercových teras postavených na sobě jako poschoďový dort a završených třemi kruhovými terasami. Stavba je pokryta reliéfními panely a završena 504 sochami Buddhy. Hlavní stúpa, umístěná na vrcholu stavby, je obklopena sochami Buddhy, sedícími uvnitř menších perforovaných stúp, buddhistických staveb, symbolizujících klid a mír. Chrámový komplex pochází z 9. století, ve 14. století byl ale opuštěn, protože Javánci postupně konvertovali k islámu. Objevení se znovu dočkal až v roce 1814. Vyžívám se ve fotografování reliéfů, kterými je chrám vyzdoben, dá se v nich číst o životě tehdejších lidí. Berou mě jejich citlivé půvabné tváře i sošná těla vytesaná do kamene. Na výstupcích tu posedávají veselí mladí muslimové a mnozí koukají do mobilu. Jak jinak.

Výlet na ostrov s komodskými draky

Přeletěli jsme místní linkou na ostrov Flores do městečka Labuan Bajo. Dvě noci jsme strávili v hostelu na rušné hlavní třídě v blízkosti mešity, takže sbohem sladký předjitřní spánku. Pak se nám podařilo přestěhovat se do místa, kde prý není v blízkosti žádná mešita. Konečně jsme si objednali výlet na ostrov s komodskými draky. Vyráželo se brzy ráno, na lodi nás bylo devět. Po dvou hodinách jsme připluli k ostrovu Komodo. Zaplatili jsme nemalé vstupné do národního parku a převzal si nás průvodce s dlouhou, na konci rozdvojenou větví, kterou měl na odrážení varanů. Už po deseti minutách jsme na ně narazili, leželi tam rozcapeně dva málem třímetroví plazi a vyhřívali se. Náš průvodce nebyl tím setkáním nijak překvapen a uklidňoval nás, že nás nenapadnou, jsou prý přežraní. Kroužili jsme kolem nich v třímetrové vzdálenosti, ale vůbec jsme je nezajímali. Přitom tyhle vzácné potvory roztrhají drápy na obrovských packách prase bradavičnaté či jelena a troufnou si i na člověka. Turistickým chodníčkem jsme šli dál a narazili jsme na další draky, jeden kráčel proti nám, klinkal se ze strany na stranu jako tlustý vašnosta a z jedovaté tlamy mu vystřeloval dlouhý žlutý rozeklaný jazyk. Je to kanibal, nebezpečný hlavně mláďatům, ta se prý schovávají před dospělými na stromech.

Komodský drak|foto:Jiří Nosek

Život v okolním moři je velmi bohatý. Vyskytuje se tu plejtvák obrovský, plejtvák myšok, keporkak, vorvaň obrovský, žralok obrovský i krokodýl mořský. My jsme viděli kromě varanů divoké orchideje, drobné jeleny koupající se v moři a nádherné velké motýly. Kráčeli jsme umeteným chodníkem skrz prales, co kde spadlo, nechalo se volně hnít a trouchnivět. Na konci cesty na nás lačně čekala úhledná tržnice s upomínkovými předměty, která nabízela plastové varany, trička s varany i obrázky varanů. Pak se jelo lodí zpět. Na dvou místech se zastavovalo kvůli šnorchlování, ale fascinující manty zmizely, jakmile do vody vlezli lidé.

Brzy nato jsme se s Indonésií rozloučili. Sice jsme viděli jen vzorek, ale leccos jsme pochopili i zažili. Už chápeme, proč je zde heslo „jednota v rozdílnosti“ státní doktrínou.