Herec Jaroslav Satoranský: Děkuji osudu, že mi přál
Jaroslav Satoranský zůstává v povědomí většiny diváků starší a střední generace jako Jan Hamr z televizního seriálu Nejmladší z rodu Hamrů. Díky této postavě se stal prototypem sympatického a ušlechtilého hrdiny. Celoživotně se také věnuje hře na klavír a kompozici a tuto zálibu mnohokrát využil při herecké práci. V současnosti je doyenem Divadla na Vinohradech, kde je v angažmá už od roku 1966. Loni v říjnu se stal laureátem Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v činohře.
V mládí jste hrál na klavír a začal jste i skládat vlastní písně. Proč jste nakonec zamířil na DAMU?
Moji rodiče a sestra hráli ochotnicky divadlo. Jako kluk jsem za nimi docházel a samozřejmě jsem začal také hrát, takže divadelní prostředí mě docela lákalo.
Původně jste se vyučil rytcem.
Ano, během toho jsem však už intenzivně ochotničil. Zpočátku jsem měl velkou trému a na jeviště jsem si netroufal. Kamarádi ale potřebovali hudbu k pohádce, tudíž jsem seděl v orchestřišti a hrál jsem na klavír doprovod, který jsem si sám vymýšlel. Postupem času jsem se osmělil a sem tam jsem přijal malou roličku, až jsem vyfasoval hloupého Honzu, a v tom se mi zalíbilo. S kolegou představujícím Kašpárka jsme následně odehráli seriál pohádek pod názvem Kašpárek a Honza, Kašpárek a Škrhola a nakonec Kašpárek a Kuba, přičemž Kuba s Honzou mi zůstali až do pozdního věku.
Dala se skloubit herecká profese s komponováním a muzicírováním?
Ano. Hře na klavír jsem se v té době učil u Jiřího Grepla, který záhy zjistil, že ze mě žádný koncertní klavírista nebude. Začal mě ale podporovat v kompozici a zasvěcoval mě do tajů harmonie. Musel jsem psát různá cvičení, a když jsem přinesl novou písničku, pomohl mi ji zharmonizovat. Když jsme dělali během studia na DAMU ročníkové zkoušky z divadelních úryvků, hrál jsem k tomu spojovací hudbu na klavír, což vyvrcholilo v DISKu. Režisérka Brigita Hertlová zde uváděla Poprask na laguně, náš kolega Jirka Bednář k tomu napsal písňové texty a já jsem je zhudebnil. Na DAMU tehdy učila pozdější slavná klavíristka Valentina Kameníková, která nás společně se studentem scénografie Vojtou Kolaříkem hrajícím na basu při tomto představení doprovázela. A jednou se stalo, že paní Kameníková musela o přestávce odejít na koncert, takže jsem druhou část odehrál místo ní. Jelikož jsem v té hře také vystupoval v roli Fortunata, musel jsem na jeviště skákat rovnou z orchestřiště od piana.
V roce 1966 jste přijal angažmá v Divadle na Vinohradech. Jak k tomu došlo?
Z Divadla na Vinohradech tehdy odcházeli Jirka Zahajský a Pepa Abrhám a kromě toho zde pracoval slavný divadelní režisér František Štěpánek, který mě znal jak ze školy, tak z mého působení v kladenském divadle, kde jsem strávil tři roky. V té době bývalo zvykem, že se režiséři i ředitelé pražských divadel jezdili dívat na herce do oblastních divadel, a tak mě pan doktor František Pavlíček jako ředitel vinohradského divadla angažoval. Byl jsem šťastný, že jsem se dostal mezi první hereckou ligu.
Vinohradskému divadlu jste zůstal celý život věrný, hrajete v něm doposud. Je to záměr, nebo náhoda?
Záměr. V roce 1968 jsem dostal krásnou roli Lukáše ve hře Lesní píseň, mojí partnerkou Majkou byla Ivuška Janžurová, přičemž zde hrál také Bedřich Prokoš, který se stal krátce nato šéfem činohry Národního divadla. Tam měli začít zkoušet Naše furianty pod režijním vedením Vítězslava Vejražky. Byl jsem pozván k panu Prokošovi na pohovor, kde jsem se dozvěděl, že ta první role by byla na zkoušku a pak by s největší pravděpodobností přišla nabídka angažmá.
Čtěte také
Jak to pokračovalo dál?
Najednou jsem se zalekl, že bych musel kvůli tomu z Vinohrad odejít, což se mi nechtělo. Měl jsem tady úžasné zázemí včetně naší šatny, kterou jsem sdílel společně s Vlastimilem Brodským, Jiřím Pleskotem a Járou Hanzlíkem. Šel jsem tedy za panem ředitelem Pavlíčkem a svěřil jsem se mu, že jsem byl na pohovoru v Národním divadle a že se mi tam nechce. Pan ředitel mně nejprve vynadal, ale pak sám zařídil, že jsem už do činoherní šéfovské pracovny v Národním divadle nikdy nemusel.
Litoval jste toho někdy?
Vůbec ne. V Divadle na Vinohradech panuje jiný duch, nejedná se o takovou továrnu, jakou je Zlatá kaplička. Bylo mně pouze líto, že si asi nikdy na divadle nezahraji se svými kolegy Janou Hlaváčovou a Petrem Kostkou, kteří byli členy Národního divadla. A ejhle – oba dva po letech přišli sem, stejně jako třeba Honza Šťastný a Simonka Postlerová. Na Vinohradech je zřejmě divadelní půda lepší a upřímnější.
V září 1967 měla v Divadle na Vinohradech premiéru Čapkova Matka, v níž titulní roli ztvárnila Olga Scheinpflugová. Hrál jste jednoho z jejích synů Petra a měl jste možnost pozorovat ji při práci. V čem vám imponovala?
Když jsem přišel na Vinohrady, chodil jsem půl roku v předklonu, protože všude kolem byly samé osobnosti, a stejně tak jsem prožíval ve velké úctě všechny chvíle s paní Scheinpflugovou. Byla úžasně kolegiální, protože nás všechny pozvala k sobě domů do Čapkovy vily, kde jsme se vyfotografovali jak v místě schůzek Pátečníků, tak u psacího stolu Karla Čapka.
V roce 1974 proběhla premiéra Clavellova Krále krysy v dramatizaci Jiřího Hubače, z něhož se stalo kultovní představení. Vám připadla role Seana. Čím si ten fenomenální úspěch vysvětlujete?
Bylo to v době, kdy se u nás západní literatura příliš neprovozovala. Navíc se jednalo o mimořádně zdařilou dramatizaci, což se mezi diváky okamžitě rozkřiklo.
Měl jste možnost během vašeho působení ve vinohradském divadle psát muziku k představením?
Příležitostně ano. Například v roce 1967 měla premiéru hra August August, august, kde hrál titulní roli náš kolega ze šatny Vlastimil Brodský, a při této příležitosti jsme mu s Járou Hanzlíkem věnovali šanson o stárnoucím klaunovi. Jára napsal text a já muziku. V té době běžel v televizi pořad o vinohradském divadle s názvem Barevný den a v něm zazněl tento náš šanson v podání Waldemara Matušky za doprovodu Orchestru Divadla na Vinohradech pod taktovkou Ladislava Simona.
Pokračovali jste v osvědčeném autorském tandemu s Jaromírem Hanzlíkem?
Ano, když byla okupace v osmašedesátém, opět jsme společně napsali dvě písničky. Jednu nazpíval Jára s Ivuškou Janžurovou a druhou jsme natočili my dva. Po letech obě tyto nahrávky rozhlas použil na cédéčko, které bylo věnované srpnovým událostem roku 1968. Dále si vzpomínám, že v roce 1973 měla premiéru hra Valentin a Valentina s Járou Hanzlíkem a Danuškou Kolářovou v titulních rolích. Režíroval ji tehdejší ředitel vinohradského divadla Zdeněk Míka, který mi přikázal, abych k tomu udělal muziku. Stalo se. S instrumentací mně pomohl Petr Růžička, který byl tehdy dirigentem našeho divadelního orchestru, a text ústřední melodie napsal samozřejmě Jára. A když jsem byl v roce 1976 oceněn Zlatým krokodýlem za Jana Hamra, najednou se v Brně objevili Jára s Danuškou a tuhle naši písničku mi jako dárek zazpívali, což bylo dojemné.
Ve filmu jste začínal na počátku šedesátých let ve filmech Osení a Kde řeky mají slunce pod režijním vedením Václava Kršky. Jak byste ho jako tvůrce charakterizoval?
Jako velkého člověka, protože jeho vztah k lidem na place byl úžasný. Choval se velice přátelsky a všichni členové štábu ho obdivovali a milovali.
V roce 1975 vás režisér Evžen Sokolovský obsadil do titulní role seriálu Nejmladší z rodu Hamrů podle scénáře Jaroslava Dietla. Čím vás ta látka zaujala?
Bylo to moje první velké setkání se seriálem. Nejprve jsem si neuměl představit, jak bude rozloženo natáčení všech jedenácti dílů, a bylo to docela dobrodružné. Přes týden jsme točili vždycky odpoledne, přitom jsem dopoledne a večer byl v divadle a o víkendech jsme jezdili natáčet exteriéry. Myslím, že pan Dietl to napsal dobře, navíc moje postava měla svůj reálný předobraz v panu Zajíčkovi z Tachovska. Snažil jsem se tedy hrát, jak mně pan režisér přikázal a nasměroval.
Díky postavě Jana Hamra jste proslul v očích mnoha diváků.
To je pravda. Myslím, že na diváky nejvíce zapůsobil Hamrův vztah k jeho mamince v podání Libušky Havelkové. Přišlo mi mnoho dopisů od matek, které by rády za mě provdaly své dcery, a dostal jsem také několik nabídek, abych tam či onde převzal jednotné zemědělské družstvo, že pod mým vedením budou všichni pracovat do roztrhání těla. (smích)
Ztvárnil jste jednu z hlavních rolí i v dalším Dietlově seriálu Inženýrská odysea. Bylo těžké se potom vymanit ze škatulky sympatického a ušlechtilého hrdiny?
Ano, i když jsem byl režiséry jednostrunně zařazen do této škatulky, snažil jsem se, abych působil vždy co nejvěrohodněji. Občas by si ale člověk chtěl zahrát i toho darebáka. To se mi podařilo, když mě Jára Jireš obsadil do filmu Causa králík, shodou okolností opět podle scénáře Jaroslava Dietla. Hrál jsem v něm hajzlíka Jouna, okrádajícího svoji tetičku. Mohl jsem zde znovu přišlápnout na dobráckou strunu, která ale v Jounově případě nebyla upřímná.
Z dob Jaroslava Dietla máte nepochybně laťku seriálového žánru nastavenou hodně vysoko. Ovlivňuje vás tento fakt vzhledem k současným seriálům?
Žánr seriálu prošel u nás svým vývojem a netroufám si jej komplexně hodnotit. Také nelze opomenout, že vedle Jaroslava Dietla psal vynikající televizní díla i Jiří Hubač. Co se týče dnešních seriálů, občas se na něco podívám, přitom však některé vynechávám, protože mám už od prvního pohledu pocit, že jsou psány levou zadní. Sám jsem v současné době namočen do seriálu Policie Modrava a jsem velmi vděčen režiséru Jaroslavu Soukupovi, že si mě vybral. Zažívám tak na stará kolena návrat k těm krásným časům kamarádství na place, což se přeneslo i do samotného seriálu, takže diváci ho mají rádi.
Podílel jste se rovněž na vzniku dalšího fenoménu, a sice hraného večerníčkového seriálu Krkonošské pohádky. Tušil jste tehdy, že se z toho stane takový hit?
Ne, byl jsem vděčný za tuto nabídku Věře Jordánové, pod jejímž režijním vedením jsem předtím hrál v televizní pohádce Dvě Cecilky. Moji partnerku zde představovala Hanička Maciuchová, a tak nás paní režisérka společně s dalšími kolegy z Divadla na Vinohradech Zdeňkem Řehořem, Iljou Prachařem a s libereckým Františkem Peterkou oslovila do Večerníčků. První série se točila jenom v noci, a sice v trikovém ateliéru na Barrandově. Chodil jsem tedy opět v předklonu, tentokrát před mistry dekorací, protože bylo úžasné, co všechno dokázali postavit.
V současné době hrajete také v Komorním divadle Kalich, a to Reného v komedii Hrdinové pod režijním vedením Petra Slavíka, což lze bez nadsázky označit za váš majstrštyk. Čím vás ta hra oslovila?
Především mě oslovil můj dlouholetý kamarád Petr Kostka s tím, že by byl rád, abychom si spolu zase zahráli. Zmíněná komedie se mi velmi líbila, Petr ji ještě trochu poupravil a jako třetího do party jsme přibrali Mirka Vladyku. Celé představení začíná jako docela nevinná legrace, pak se ale začnou humorné situace stupňovat, na což diváci skvěle reagují.
Šestadvacet let jste vyučoval herectví, nejdřív na DAMU a potom na Pražské konzervatoři. Učil jste rád?
Byla to moje velká láska. Učili jsme podle osnov, které vytvořil Leo Spáčil, jehož osobně považuji za našeho nejlepšího pedagoga herectví. Mám velkou radost, že z našich studentů jsou dnes úspěšní herci a daří se jim.
Byl někdo z českých či zahraničních herců vaším idolem?
Mým hereckým vzorem byl od samého počátku František Smolík a pak se mi také začalo líbit robustní pevné herectví Vítězslava Vejražky. Říkal jsem si, že ideální by bylo skloubit je dohromady. Ze zahraničí bych jmenoval Jeana Gabina a Spencera Tracyho.
Na co se těšíte?
V Divadle na Vinohradech začneme zkoušet novou hru Je třeba zabít Sekala. Vystupuje tam parta starých dědků, takže budu hrát jednoho z nich.
V říjnu jste obdržel Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře. Je pro vás to ocenění důvodem k bilancování?
Končit se mi ještě nechce, protože ve vinohradském divadle je skvělá parta, i všichni nově příchozí mladí kolegové jsou fajn a je mi mezi nimi dobře. A pokud jde o bilancování, když jsem se narodil, byla zrovna Zlatá neděle a porodní babička mi tehdy údajně řekla: „Hošíčku, ty budeš mít v životě štěstí!“ A musím zaklepat, že mě to štěstí v životě skutečně provázelo a zatím stále provází. Děkuji osudu, že mi takhle přál.