VIDEO: Fascinující i zrádné sopky Jávy. Do pekla sopečného kráteru s libereckou cestovatelkou
Nejlidnatější ze 17 tisíc indonéských ostrovů – to je Jáva. Ohněm, sírou a všemi možnými démony obklopená sopečná oblast přilákala taky Ivanu Bernáthovou, cestovatelku a reportérku Českého rozhlasu Liberec.
„Jedná se o nejaktivnější a nejrozsáhlejší sopečnou oblast na světě. A protože vím, že je to fascinující divadlo, i když hodně nebezpečné, dost mě to lákalo,“ vysvětluje cestovatelka, proč si vybrala právě Jávu. V cestovatelském hledáčku měla reportérka sopky Bromo a Kawah Ijen. Podívejte se na video a poslechněte si celý rozhovor, nasajte alespoň část kouzelné indonéské atmosféry, která na Jávě panuje.
Indonéská Bromo je jednou z velmi aktivních sopek. K jejímu kráteru chodí lidé černým Mořem písku kolem hinduistického chrámu, kam nosí místní obyvatelé, Tenggeřané, obětiny. V blízkosti sopky je vesnice Cemoro Lawang, kde je taky škola. Maminky tam vozí děti na skútru a čekají na ně trpělivě až do konce vyučování. Tenggeřané hospodaří na velmi úrodné sopečné půdě, mají krásně upravené domy, zahrady a políčka.
Jak nebezpečné je ohnivé divadlo na indonéských sopkách?
Nebezpečné je hlavně pro ty, kteří nedodržují pravidla. To znamená, že třeba přelézají zábradlí u kráteru Broma a myslí si, že když se posunou o kousek dál, že budou mít hezčí obrázky. Jednak to tak nefunguje, protože hezčí výhled je z takzvaných viewpointů, vyhlídek v horách nad sopečnou krajinou, tam se stoupá už ve dvě ráno, aby se stihl nádherný východ slunce nad národním parkem Bromo-Tengger-Semeru.
Sopečné srázy, byť jsou někde i méně svažité, jsou velmi zrádné, můžete se probořit do lávy, sklouznout, a je „vymalováno“. Záviděla jsem sice trochu motýlkovi, který si poklidně létal nad kráterem, zatímco Bromo chrčela, sípala, pak začala dunět, bafat jak parní lokomotiva a nakonec se přehřátá rozeřvala a vyfukovala černý kouř, čpěla sírou a chrlila ohnivé kameny. Nicméně i to divadlo, které člověk vidí po tom, co zdolá černé takzvané Moře písku, rozsáhlou rovinu, ze které ční nejen Bromo, ale i další vulkány jako dvou a půl tisícovky Batok nebo Semeru, stojí za to. Bohužel, už několikrát se stalo, že Bromo turisty zabila při nečekaném větším výbuchu, kdy nestačili utéct.
Žijí v blízkosti těchto sopek lidé, nebo se bojí?
Jak známo, kolem sopek na lávových polích je vždycky nejúrodnější půda a chudým lidem nezbývá nic jiného, než tam žít a pěstovat na políčkách kukuřici, česnek cibuli a brambory. V blízkém okolí sopky Bromo žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích téměř tři sta tisíc Tenggeřanů, etnika, které se výrazně liší od Javánců, jak jazykově, tak i kulturně. Jejich domečky jsou krásně barevné a zahrádky nesmírně pečlivě upravené, plné exotických květů. A Tenggeřané, jak jsem se dočetla, dodnes věří legendě o královně Rara Anténg. Té se prý narodilo pětadvacet dětí, ale jelikož zapomněla na slib, který kdysi dala bohům, potrestali ji nemocemi a smrtí. Situaci pak zachránil otec, který obětoval nejmladšího syna bohům. Po silném výbuchu pak vznikla sopka Gunung Bromo.A místní lidé pak během svátku
Kasada uctívají Bromo modlitbami u hinduistického chrámu, který je pod sopkou, a pak házejí do kráteru, kaldery Broma peníze a plody, které vypěstovali na sopečné půdě. Ostatně dělají to i během výstupu na Bromo téměř všichni indonéští turisté, kteří nechávají na schodech vedoucích k Bromu obětní košíčky pro Bohy plné ovoce a dalších pochoutek.
A jak vypadá takový běžný život pod čadící sopkou?
Lidé jsou na bafání sopky zvyklí, tak si ho všímají jen, když seismologové, kteří mají na Bromu a dalších sopkách měřicí techniku, upozorní na hrozící intenzivnější výbuch. My jsme tam zažili takový běžný den, viděli jsme, jak ráno na osmou maminky z osad kolem vozí na skútrech třeba i tři děti najednou do školy ve vesnici Cemoro Lawang, zajímavé je, že ženy je odvedou do jedné společné třídy, kde děti v osm ráno začnou zpívat a tancovat s paní učitelkou a pak se teprve učí, a protože maminkám se nevyplatí jet zpět domů. Vyučování totiž trvá jen dvě hodiny, tak tam spolu před školičkou sedí a pojídají grilované párky nebo indonéské národní jídlo naší goreng, takové místní rizoto ozvláštněné tím, že je v něm čerstvé koření, které se tady pěstuje jako je pepř, hřebíček, kardamom, římský kmín, fenykl, a podobně. Uživí to zároveň stánkaře, kteří každé dopoledne před školou rozmístí své pultíky.
Když jsme se přiblížili ke dnu kráteru, uviděli jsme modré světlo, blue fire, tedy hořící sopečný plyn, který poskakoval z místa na místo a byl doslova uhrančivý a zákeřný... čím déle jsme se na něj dívali, tím větší nebezpečí nám vinou menší pozornosti hrozilo, že se zřítíme. To se stalo už mnoha lidem...
Všechno je to takové hezky barevné, protože Tenggeřané stále nosí tu svou módu, třeba kostkované teplé plédy a dokonce i pletené kulíšky, protože jsou tak trošku zimomřiví, přece jen jsou ve vyšší nadmořské výšce, a i když je obecně v Indonésii hrozné parno, a pro nás bylo na Bromo vedro, pro ně, zvláš, když hodně jezdí na skútrech, je to zkrátka zima jak v morně. Jsou hodně milí a ochotní k jakékoliv diskusi.
Ty ses vydala i do další legendární pekelné brány k sopce Kawah Ijen, ze které dodnes Indonésané odnášejí prastarým způsobem v koších síru…
Ano, dokument o těchto hornících, kteří odvádějí neskutečně pekelnou dřinu, protože vynášejí z kráteru téhle 2386 metrů vysoké sopky desítky kilogramů těžkých, ale nádherně vytvarovaných krystalů síry po úzké stezce nahoru, nemají ani plynovou masku, kterou nosí turisté, aby se neotrávili nebezpečným sopečným plynem, kde je hodně jedovatého oxidu sičičitého, fluorovodíku a chlorovodíku.. tak tenhle dokument jsem viděla na České televizi a nikdy bych nevěřila, že budu bok po boku kráčet s těmi horníky do nitra kráteru taky. Museli jsme vyjet z domečku, kde jsme bydleli u místních lidí v nedaleké vesnici džípem už v jednu ráno, čekal nás totiž dlouhý a strmý pěší výstup na Kawah Ijen a pak náročný sestup dolů, na cestu jsme si svítili čelovkami na obličeji jsme měli respirátory, takže jsme všichni vypadali, jako bychom šli do zákopů první světové války. Když jsme se přiblížili ke dnu kráteru, uviděli jsme modré světlo, blue fire, tedy hořící sopečný plyn, který poskakoval z místa na místo a byl doslova uhrančivý a zákeřný, protože čím déle jsme se na něj dívali, tím větší nebezpečí nám vinou menší pozornosti hrozilo, že se zřítíme. To se stalo už mnoha lidem, a když začalo vycházet slunce, pochopili jsme proč. Ta sopečná propast je strmá, plná špičatých skal. Kdybych to viděla za dne, asi bych tam nešla, takhle nezbylo nic jiného, než se ze dna kráteru z pekla opět vydat nahoru a moc se neohlížet, aby závrať nezapracovala.
Jak jsem se dočetla, v Kawah Ijen je dokonce jezero.
Ano, je možné ho vidět až z výstupu z kráteru, kde se těží síra, ve vedlejším údolí, noří se ze sirného oparu, je tyrkysové a obklopuje ho rozpraskaná země, která vypadá jako by ji někdo posypal žlutým cukrem. K jezeru se ale nevyplatí chodit, kdo by se chtěl koupat v padesáti stupních Celsia horké kyselině! Je to doslova smrtící mix kyseliny sírové a kyseliny chlorovodíkové. Ale z výšky dechberoucí panorama na celé to úžasné jezero, na pohoří Ijen, na další sopky jako je Gunung Merapi, a okolo vás chodí šlachovití horníci, kteří musí tuhle šílenou cestu s výškovým převýšením 2 600 metrů absolovat dvakrát denně a vydělat si směšný bakšiš. Proto, když jsem jednomu dala za želvičku vytvořenou ze síry 10 dolarů, všichni okolo kroutili hlavou, jaký jsem blázen, protože tolik si ten horník vydělá za několik dní téhle dřiny. Vím ale, že to nakonec dal ženě a dětem, které na něj trpělivě čekaly mnoho dní v poměrně vzdálené vesnici. Horníkům se totiž nevyplatí, aby jezdili každý den domů, proto tam třeba měsíc bydlí v základním táboře ve velmi tvrdých podmínkách a jen na pár dní pak jezdí domů k rodině.
A co další sopky v Indonésii, nelákají tě?
Nás s kamarádkou lákala sopka Mt. Rinjáni, je vysoká více než 3700 metrů, tyčí se na indonéském ostrově Lombok a každý den jsme ji pozorovaly z pacifického ostrova Gili Meno, kde jsme se potápěly se želvami karetami a pročesávaly tamní korálové útesy. Věděly jsme, že na ni potřebujeme minimálně tři dny, že je to nesmírně náročný výstup, musí se jít s průvodcem a ještě je problém se nedostat do problému. Nedávno tam totiž zabili turisty i s průvodcem, který nebyl místní, což samozřejmě cizinec nepozná. Zkrátka Lombočané, kteří jsou trošku divočejší než lidé z Jávy nebo Bali, si chrání své zisky a občas se tam bojíte, což jsme i my samy na jednom z lombockých ostrovů zažily. Takže jsme se nakonec k výstupu neodhodlaly a necháme si to na jiné místo. V Indonésii je totiž ještě spousta ostrovů, které nás lákají, například Sumatra, kde je stále činná sopka Sinabung, ta vybuchla před čtyřmi lety a mě osobně by bavilo se tam někdy vydat přímo se seismology se všemi těmi přístroji a učit se tím tak trochu rozumět sopečné řeči.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
