Lidé a svět za rouškou

S přáteli jsme probírali na dálku mnohé okolnosti nouzového stavu. Především roušky. V rouškách začali jsme všichni, zasažení virovou krizí, vypadat jako bankovní lupiči...

Jako lupiči jistě začali vypadat i skuteční bankovní lupiči, kteří se dříve snažili, aby tak v žádném případě nevypadali. Skuteční lupiči dnes totiž vypadají jako vážení hodnostáři. Nosí oblek a vázanku a tváří se jako ctihodní občané. Jako by jim šlo o blaho celé společnosti. Jejich nádobíčkem není maska, pistole a vak na peníze, ale hbitá elektronická manipulace s bankovními částkami převedenými v skrytu odkudsi kamsi.

Na roušky na našich líbezných tvářích zvykli jsme si překvapivě rychle. Ale i ony přispěly k atmosféře podezíravé nervozity. Všiml jsem si toho u jedné starší dámy v sámošce na rohu, která mě přísně napomenula, protože jsem neudržel rozestup dva metry. Myslím, že jsem ho zkrátil asi tak na 1,75 metru. A pak je tu pan profesor Klaus, kdysi hlava státu. Ten rouškou očividně pohrdá. Má k ní podobný vztah jako k Evropské unii. Ale činí se. Znásobil svoje publikační úsilí, což by se už zdálo nemožné. Navíc, považte, ten autentický, ale přece jen poněkud zvláštní konzervativec přál by si protestující davy v ulicích. To musí být opravdu, ale opravdu, nějaké nedorozumění.

Na roušky na našich líbezných tvářích zvykli jsme si překvapivě rychle. Ale i ony přispěly k atmosféře podezíravé nervozity.

Ubylo však prý smogu. Aspoň některé zveřejňované údaje to naznačují. Doprava dramaticky zřídla. Letadla jsou na zemi, protože nemají pasažéry, průmyslová produkce poklesla, v ulicích ubylo čmoudících motorů. Zdálo by se, když jsme na tom hůře, že se do našeho životního prostředí dostalo značně méně škodlivin, než když jsme na tom byli lépe. Přesto prostředí není čistší. Stále obsahuje mnoho jedů. Například taková televize. Jaksi logicky se stala pro mnohé z nás častějším společníkem. A právě v jejím vysílání přibylo reklamního znečištění. Televizní komerční kanály nijak v té věci nepolevily. Obtěžují nějak více. Zvláště těmi prvoplánově a záludně lákavými nabídkami snadných peněžních půjček.

No, možná, že se nad televizemi rozčilují jen zpozdilci mého typu. Ti pokročilejší jistě hledají rozptýlení na sociálních sítích a v internetových médiích. Tam ovšem nalezli například i nabídky nehorázně předražených roušek, jejichž alternativu si občané sami pro sebe a nezištně i pro své známé i neznámé bližní dokázali vytvořit urychleně sami.

Rodiny na sebe mají více času. Méně bylo by někdy více, dalo by se jistě říci. Ale v zásadě je to pravda, rodinného času přibylo. Školy zavřené, učitelé – i ti poněkud konzervativnější – si urychleně osvojili datové rejdění, aby mohli vyučovat distančně. Televize se zapojila a učí. Rodiče to akceptují, někteří však skučí. Dálkové koronavirové školství jim naléhavě připomnělo jejich vlastní vzdělávací proces a také ukázalo, jak náročné ve skutečnosti je učitelské povolání.

Moudrý rabín z židovských anekdot podal před svou smrtí vyčerpávající charakteristiku světa a lidského pobývání v něm. Použil k tomu jen tři prostá slova: „Všechno je jinak." Od té doby ten jednoduchý a krásný bonmot používá kdekdo, kdekoli a kdykoli. Jenže v těch posledních měsících ta slova dostala konkrétní obsah. Ano, poté co se rozšířila po světě ta čínská potvora z Wu-chanu – miniaturní co do rozměru a gigantická co do účinku –, je a bude u nás i ve světě všechno jinak. Ale to není důvod k pofňukávání nebo dokonce k pláči. Nejspíš nějak bude. V Haškovi se čtenář dočte: „Ať si bylo, jak si bylo, přece jenom jaksi bylo. Ještě jaksi nebylo, aby jaksi nebylo.“ Přejme především našim mladším spoluobčanům, aby to, jak v budoucnu jaksi bude, nebylo horší než to, co dosud jaksi bylo. Ale to koneckonců závisí především na nich.