Ondřej Brousek: No tak to víte, geny!
Velké role v inscenacích Divadla na Vinohradech, předtím výrazná stopa na Fidlovačce, kde nejen hrál, ale i režíroval a skládal scénickou hudbu. Je autorem muzikálů a jednoho baletu, hudby k divadelním představením, filmovým a televizním inscenacím, ale skládá i klasiku. A v neposlední řadě je Ondřej Brousek také vyhledávaným rozhlasovým interpretem. Naposledy pro rozhlas načetl knihu Jana Němce Možnosti milostného románu, kterou právě vydává jako audioknihu Radioservis.
O Možnostech milostného románu se mluví jako o podařené generační výpovědi, jasném adeptu na Magnesii Literu. A právě pro svou generační zakotvenost nemusí být favoritem každého čtenáře. Vy jste zhruba ve stejném věku jako autor, oběma je vám kolem čtyřiceti. Jak ta kniha oslovila vás?
I já jsem se setkal s různými reakcemi. Mám pro tu knížku větší pochopení. Možná díky tomu, že jsem zhruba ve stejném věku jako autor, ale navíc – nepřipadá vám, že takhle by psal mladý Kundera v dnešní době?
A navíc tak krásným jazykem!
No právě. A to mě na tom čtení moc bavilo. Průběžně třeba nesympatizuju s některými postavami, ale to není úkol interpreta – aby mu byli v textu všichni sympatičtí. Naopak, i to bylo přitažlivé a četl jsem to s nadšením.
Posluchači, kteří už znají četbu na pokračování, kterou v dubnu uvedla Vltava, říkají, že jste tomu textu přidal i výrazný chlapský element.
Jsme sice s autorem podobného věku, ale určitý rozdíl mezi námi je v tom, že já už mám tři děti… A to je stupínek k tomu, být o poznání dospělejší. Poznámka o tom, že se otcovství stále učím, zde není na místě! Samozřejmě že se mi při čtení vybavovala i má mladá léta, ale když má člověk děti a druhé manželství, dívá se na podobné citové patálie už trochu s úsměvem a nebere to jako filozofické drama. Ale musím říct, že čtení knihy a potom její samotné namlouvání mě opravdu bavily, moc se mi líbí Němcův výborný jazyk a schopnost popsat na malé ploše silné city.
Ve třinácté kapitole audioknihy se ozve i hlas vaší ženy Anny.
Přemýšleli jsme s režisérem Vrzákem, jestli to tak máme udělat. Klidně bych si mohl položit hlas výš a načíst to sám. Ale říkal jsem si, že by bylo hezké, kdyby se tam najednou ten ženský hlas objevil. Moje žena s tím měla ze začátku trochu problém – říkala, vždyť je to plytké a povrchní, co ta ženská postava v tom románu říká. Ale já jsem ji vyvedl z omylu – myslím si totiž, že to tak Jan Němec napsal záměrně. Vždyť to připomíná právě toho Kunderu v jeho oblíbené rovině učitel – žačka! Vůbec tím nemyslím, že by byl Jan Němec nepůvodní, ale každý máme nějaké vzory vkusu a pracujeme s tím, co nás baví.
Připomeňme další rozhlasovou četbu na pokračování, kterou jste natočil s režisérkou Belou Schenkovou – román Radky Třeštíkové Dobře mi tak. Trochu jiný šálek kávy…
Dostal jsem text, na jehož přední straně bylo: Obsazení – muž, 50 let. Děkuju pěkně! Při natáčení mi pak režisérka Bela Schenková sdělila: „No, já si toho předtím, než jsem tě obsadila, nevšimla. Ale u tebe se to nepozná!" A bylo. Tenhle román mě svou poetikou neoslovil tak jako Možnosti milostného románu. Ne že by byl špatně napsaný, ale na můj vkus je až moc machistický. Prostě tak si autorka představuje mužský svět – můžeme se i shodit, ale hlavně furt myslíme na ty ženský. A tohle na mě nezabírá. Ovšem čtení se mi líbilo! A syžet knížky nakonec taky. Nápad dobrý, postavy dobře rozehrané. Sobecké činy se každému vracejí a propadá se do čím dál většího bahna…
Čemu vy sám dáváte přednost – knihám, nebo audioknihám?
Jednoznačně knížkám. Abych si lehl do postele a pustil si audioknížku, to mě moc neláká. To si radši čtu, dokud neusnu. A v autě si nemůžu empétrojku pustit, protože na to nemám přehrávač. A dneska jsou skoro všechny audioknihy v tomhle formátu.
Když mluvíme o vaší práci pro rozhlas, nelze nezmínit roli Dmitrije Šostakoviče, kterou jste loni ztvárnil v Molkově třídílné rozhlasové hře Tři životy Dmitrije Šostakoviče. Ta role vám jako herci, muzikantovi a obdivovateli tohoto skladatele musela být velmi blízká…
Čtu hodně knížek o hudebních skladatelích. A vždycky se v nich snažím hledat to lidské, jejich slabiny, to, jak zvládali život. Normální život obyčejného člověka, jehož prací je skládat hudbu. Že je někdo osvícený, to jsou jen důvěryhodně znějící pohádky. Už Čajkovskij říkal, že komponování je jen práce. Máte možná nějaký dar, ten, který nemají jiní lidi, ale musíte hlavně pracovat.
Nu, zdá se, jako by někteří autoři soudobé hudby pracovali hlavně pro sebe a nezajímalo je, jestli jejich skladby bude chtít někdo poslouchat.
O tom mluví Ennio Morricone v nádherné knížce Chyť ten zvuk. Říká, že by současní skladatelé měli jít posluchačům trochu naproti. Ano, my skladatelé chceme napsat něco originálního a chceme, aby u naší muziky posluchači trochu přemýšleli a měli z toho silný prožitek (to si přejí jen někteří). Ale my bychom přece taky měli jít těm lidem trošku vstříc. Neulehčovat jim to, vyžadovat po nich zúčastněnost, ale zároveň se snažit o vzájemnou komunikaci úplně stejně jako posluchač. Myslím si, že Šostakovič se o tohle víceméně snažil. A nebyl v jednoduché situaci. Ani životní, ani politické. Myslím si, že politika, která se zvrhne v autoritativní režim, spolehlivě zabije veškeré umění. Můj názor je, že evropské umění se z následků války a působení Hitlera, Stalina a jiných pošahanců vzpamatovává dodnes, přestože svoboda současné tvorby zdá se nekonečná. Umění se totiž autoritářským režimem nakazí. A pokazí.
Když začnete mluvit o muzice, máte dar posluchače úplně strhnout. Naplňuje vás ze všech věcí, které děláte, nejvíc?
Je to asi nejzajímavější obor, s kterým jsem se zatím setkal. Je v ní pro mne tolik neprobádaného, a co se týče tvůrčí činnosti, je to bezbřehý vesmír. A to mě pořád zajímá a pořád jsem zvědavej, jak to asi dopadne, když udělám tohle a tohle… Herectví má omezené prostředky – a to nemluvím o tom, že nechci chodit nahatej po jevišti a dělat věci, na které se lidi nechtějí dívat. Což je třeba případ německého divadla… Ne každého, samozřejmě.
A nejen činohry, ale i operních představení…
Přesně tak. Proto jsem si velmi užil – nejen jako skladatel, ale potom i jako divák – Kytici s Petrem Zuskou. To byl návrat ke klasické baletní tradici.
Vy jste se s choreografem Petrem Zuskou znali už předtím, domlouvali jste se na nějaké spolupráci?
Vůbec ne. Ale hrozně moc jsem chtěl dělat nějaký balet. A navíc s Petrem Zuskou! Sehnal jsem si jeho telefonní číslo a domluvili jsme si schůzku, kde jsem mu řekl, že občas skládám hudbu a že bych mohl… a velice by mě to zajímalo… a že bych rád… Trvalo to rok a půl, během té doby jsme se potkali asi třikrát čtyřikrát a velmi jsme si porozuměli.
Stejně si myslím, že každý skladatel, který zhudební po Dvořákovi Erbenovy balady, musí mít velkou tvůrčí odvahu. Jak jste se s tím vypořádával?
Vůbec jsem ho neposlouchal. Mám Dvořáka moc rád, tyhle jeho symfonické básně samozřejmě znám, zvlášť Vodníka, kde Dvořák dokázal zcela neefektními prostředky vyjádřit vodu a její kapky… Jaký je to rozdíl proti současným skladatelům, kteří do partitury napíšou: „Vzít kýbl s příborama.“ No tak dobře, pojďme tedy do hudby pouštět zvukové efekty, napomůže to prožitku posluchačů, a všichni budou spokojeni. Ale přístup „co neumíme vyjádřit hudbou, uděláme zvukovými prostředky a budeme originální“ je krátkozraký, protože tohle Dvořák dokáže vyjádřit třemi tóny.
Když vás tak poslouchám, pořád se nemůžu zbavit dojmu, že u vás muzika vede. Ba co víc, že jste „tak trochu" geniální.
Dejte pokoj! Z toho slova mám strach! To se tak všeobecně nadužívá…
Dobře, beru zpátky. Tak jinak: Nebudete „tak trochu" extrémně talentovaný? Jste výborný klavírista, hudební skladatel mnoha žánrů, dvacet let hrajete s kapelou Monkey Business, kromě toho jsou za vámi nezapomenutelné divadelní role, malujete… Ale pořád to působí, jako by ta muzika měla vrch. Proč jste ji nevystudoval a volil jste raději herectví?
Já jsem si věci hodně ulehčoval. Třeba když jsme se v prvním ročníku na herectví měli rozhodnout pro nějaký nástroj, zavrhl jsem kytaru, protože byla moc těžká, neznámá. A dneska jsem mohl umět pro kytaristy psát. Dodnes všechno, co pro tenhle nástroj napíšu, se hraje kytaristům technicky špatně. Jen na okraj – kytara v popu nebo jiný muzice než vážný je většinou tak hlasitá, že ji prostě nesnáším. Mohl jsem k ní mít možná jiný vztah, kdybych si ji tenkrát zvolil. A mohl jsem na sobě pracovat! Ale to ne, vybral jsem si klavír, který mi šel, občas jsem tam nemusel přijít, s paní profesorkou Nácovskou jsme si z listu čtyřručně přehrávali Beethovenovy symfonie a bylo to fajn. Ale je pravda, že jsem muziku dělat chtěl, dokonce jsem se hlásil na pop skladbu, ale nebyl jsem přijat z různých důvodů – třeba proto, že jsem měl neomluvené hodiny na herectví… Nicméně si myslím, že já tu hudbu pořád studuju sám, už dvacet let. Učím se, co to jde.
Vy jste kromě muzikálů, filmové a divadelní hudby i jiných věcí z klasiky napsal také dvě symfonie, vaši novou Sinfoniettu loni premiéroval Radek Baborák v Japonsku s Yamagata Symphony Orchestra. Jak se Japoncům vaše skladba líbila?
To vím jen zprostředkovaně, nemohl jsem tam být, protože jsem zrovna hrál ve Vyšším Brodě nebo někde poblíž, ale prý měla úspěch. (smích) Letos v září bude na programu Dvořákovy Prahy a hrát ji bude rozšířená Orquestrina Radka Baboráka.
A je tu další propojení s Českým rozhlasem. Vždyť vaši Symfonii č. 1 uvedl půl roku po jejím vzniku na svém abonentním koncertě v roce 2014 SOČR.
Díky Janu Simonovi, který byl tehdejším ředitelem SOČRu, a té skladbě, potažmo mně, věřil. A poté co jsem složil Symfonii č. 2 Křídla slávy, zahrála se i ona. Za to zase mohl Tomáš Töpfer, který se domluvil s FOKem a skladba zazněla v Divadle na Vinohradech.
No teda! Kdo ze současných autorů může říct, že se hrají jeho velké kusy?
A víte, co je ještě víc šokující? Že na těch Vinohradech se hrála celý večer jen moje hudba! Vždyť já už mám za sebou takový vlastní minifestival! (smích) A navíc na něm účinkoval ten výborný orchestr, řídil ho Jan Kučera a jako sólisté vystoupili Radek Baborák a Mirek Sekera.
Původně jsem vám chtěla položit i otázku související s novým představením v Divadle na Vinohradech Zmoudření Dona Quijota od Viktora Dyka, kde hrajete Sancho Panzu a k němuž jste složil i hudbu. Jenže jak mluvit o divadle, když se teď nehraje a tohle představení, které pár reprízami stačilo vyvolat protichůdné názory, jsem neviděla?
Však se zase bude hrát. A myslím, že si svoje diváky najde. Jak říká režisér Martin Čičvák: „My přece nejsme pizza, abychom chutnali všem."
Jestli v tom není určitá přezíravost, s kterou vyslovujeme soudy, že na určitá představení vinohradské publikum chodit nebude… Například výbornou Frischovu Andorru příliš nepřijalo...
No moc ne. Nedávno jsme o tom mluvili s Tomášem Töpferem, že jsme vlastně s Andorrou předběhli dobu. Dnes, kdy jsou aktuální jiná témata, by to možná lidi chytlo víc. Ale já těm lidem rozumím. Oni si nechtějí přitěžovat. Někdo jde do divadla třikrát za rok, a když už se vypraví, chce se odreagovat, uvolnit… Ten, kdo chodí pravidelně a očekává od divadla něco víc – chce nad věcmi přemýšlet –, pro toho jsou náročnější kusy. A je povinnost každého divadla je uvádět. I v zájmu zdraví souboru.
Sem řadíte i Dykova Quijota?
Ano. Myslím, že jsme to uchopili docela pěkně a divák se nenudí. Ale víte, co mě naštvalo? Ještě ani nebyla premiéra, a hned po generálce vyšly komentáře a kritika – velmi povrchní, nepodložené argumenty, ale vyznívající ve smyslu „takhle tedy ne!“. Všechny nás to mrzí, začnete o sobě pochybovat, a ztratíte tu radost z toho, že můžete hrát v dobrém kusu. Některé kritiky působí, jako byste ani neměli mozek, nepřemýšleli o tom, co děláte. Ale všichni, celý soubor, tým, který se na představení podílí, si za svou prací stojí, protože ví, kolik energie i duševní práce do ní vložil. My přece o své práci přemýšlíme!
Svou obranou divadla jste mi připomněl vašeho dědečka Otakara Brouska staršího, herce, který uměl výborně zacházet s řečí, byl to úžasný recitátor a interpret mluvených partů v různých oratoriích. Máte jeho nepatetický mluvený projev v uchu a vyskočí vám při některých pracích?
To je dobře, že zmiňujete dědečkův nepatetismus. Hodně herců jeho generace se totiž toho prvorepublikového patetismu úplně nevzdala. A já jsem moc rád, že my ten „nepatetismus“ máme v genech. Ovšem když někdo po nás patos chce, tak to ho umíme, to zas jo! Když jsme teď doma, občas něco nahrávám. Na popud mojí ženy jsem namluvil kapitoly z knížky mého druhého dědy Josefa Mixy, takové rodinné a divadelní příběhy, a ona je zavezla do jednoho domova důchodců. A poslal jsem to i tátovi, kterého to chytlo, a taky začal namlouvat svoje pohádky. A v nich tu dědovu intonaci občas slyším. No tak to víte, geny!
Celý rozhovor s Ondřejem Brouskem si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Ondřej Brousek: K Šostakovičovi mám vztah od dětství. Na kazetě mi ho věnoval děda Otík
Elien z Pelíšků, Amadeus z Divadla na Vinohradech a jedna ze součástek dobře namazaného stroje Monkey Business byl hostem Vizitky.
-
Bez zdravé drzosti to nejde. V naší politice ale panuje drzá arogance, říká Ondřej Brousek
„Před parlamentními a prezidentskými volbami jsem se začal zajímat o politiku. Lehce jsem do toho pronikl a bylo mně opět jen zle,“ říká herec a hudebník Ondřej Brousek.
