Kotva je tu už pětačtyřicet let

Pamatuji si na obrovskou stavební jámu na náměstí Republiky, přímo naproti kasárnám Jiřího z Poděbrad, sídlu pražské posádky. (Kdo by tehdy tušil, že i to se stane za pouhých třicet let nákupním centrem, zvaným Palladium.) Z té díry vyrůstala tempem v té době jen zřídka vídaným monumentální ocelová konstrukce. Soubor šestibokých hranolů vytvořil největší prodejní plochu a během čtyř let se stal jedním z nezaměnitelných pražských domů.
Stavěli tu Švédové, autory však byli významní čeští architekti -manželé Věra a Vladimír Machoninovi. Obchodní dům Kotva. Projekt vznikl v uvolněné atmosféře šedesátých let. Byla to nová a neotřelá architektura, poučená zahraničními vzory, včetně tzv. brutalismu.
Její půdorys připomíná včelí plástev a tvoří ho několik do sebe zaklesnutých šestihranů. Ale vnášela do technicistní strohosti lidský rozměr a jistou lehkost. Věra Machoninová to vyjádřila lapidárně: „Baráky by měly mluvit. Pokud nemluví, zklamala jsem jako architekt.
Pokud mluví, nemám k tomu co dodat.“
Stavělo se v letech sedmdesátých, v reálném a normalizací značně zostřeném socialismu. Režim se pak snažil využít toho obchodního domu jako výkladní skříně socialistického způsobu života, tedy místa uspokojování potřeb ukázněných, uvědomělých a nakonec i spokojených občanů.
Stavba, v tom čase jedna z nejpozoruhodnějších, nereprezentuje dobu spokojených spotřebitelů. Těch tehdy bylo opravdu málo.
Ta velkorysá budova, elegantní a funkční propojení ocelových a skleněných prvků a technologie, je svým způsobem připomínkou rozporuplné doby. Ale svou hodnotou estetickou patří k hlavnímu městu jako jedna ze zásadních veřejných staveb. A status kulturní památky, který získala poměrně složitým procesem s několika peripetiemi, jí právem náleží.