Jak Sándor Márai účtuje s (vlastním) národem
Nedávno vydaná kniha maďarského spisovatele Sándora Máraie Chtěl jsem mlčet byla v rukopise objevena až po autorově smrti, původně měla být součástí Zpovědi, ale autor text vypustil (nechtěl jej publikovat v zahraničí). Je to pochopitelné. V rozsáhlém politickém eseji totiž Márai soudí vlastní národ i měšťanskou společenskou třídu, do níž sám patří.
Nedaleko centra Košic je rodný dům slavného maďarského spisovatele Sándora Máraie, kousek od něj stojí, vlastně sedí jeho socha. Pozoruhodná plastika, autor je usazen v lehkém křesílku, proti němu prázdné křeslo. Jako by vyzývalo, aby si tam někdo sedl a (v duchu) s Máraiem diskutoval. Třeba o jeho vztahu k Československu, kterému nefandil, neboť nový stát ho odřízl od maďarské vlasti. Košice „během české éry poznaly úděl menšiny, jenž je vždy hořký“. Ale spisovatel věděl, že „město poznalo i demokracii“. Dalo by se s ním diskutovat o mnohém, napsal totiž řadu významných děl dotýkajících se historických i politických témat. Podstatná část Máraiova díla vyšla česky a čtenáři je mají rádi (Svíce dohořívají, Zpověď, Deníky).
V rozsáhlém politickém eseji Chtěl jsem mlčet Márai soudí vlastní národ i měšťanskou společenskou třídu, do níž sám patří. Věcně, přitom s osobním nasazením, tedy s bolestí v srdci, se zaměřuje na několik let od anšlusu v Rakousku roku 1938, jejž považuje za „začátek záhuby poslední výspy maďarské kultury“, do roku 1944. Nelíčí dějiny, spíš přísně soudí Maďarsko a Maďary, jejich postoje a činy, vztah společnosti k tehdejší oficiální politice státu - spojenectví s třetí říší, pronásledování Židů, účast ve válce. Zvažuje hloubku „trianonského traumatu“ Maďarů, ale rozhodně tím neomlouvá jejich postoje. Je svými krajany hluboce zklamán. Nešetří přitom ani sebe, životní styl úspěšného spisovatele, který „s nadutou sebejistotou“ jen zvolna chápe, kam se řítí Maďarsko a Evropa. Než by vážně uvažoval o stavu světa, raději si užívá procházek po nábřeží a relaxace v bazénu... Nicméně velmi brzy, s odstupem let pak zvlášť, dokáže přesně analyzovat situaci a skvěle zformulovat fatální omyly a neodpustitelné postupy maďarských politiků i běžných občanů (i těch, co primárně nestranili nacistům), které vedly k potupě národa.
Máraiova (sebe)reflexe a soudy jsou tvrdé, ale spravedlivé. I po letech mu patří obdiv, že je dokázal vyslovit.
