Daria Kaščejeva: Z prázdna až na Oscary

Během své cesty vystudovala Daria hru na piano i zvukový design, ale nakonec se zamilovala do animace. Nedávno zaujala celý svět, když ve filmu Dcera vytvořila iluzi ruční, jakoby dokumentárně roztřesené kamery, která se v loutkovém filmu objevila úplně poprvé.

Rozhovor děláme v hektickém období - po vítězství na festivalu v Sundance a před odjezdem na oscarový ceremoniál. Jaké dojmy na vás udělalo prostředí amerického filmového byznysu?

Překvapilo mě třeba, jak intenzivně nominované filmy řeší svou PR kampaň, a to do posledního momentu, než akademie uzavře hlasování. Autoři a producenti chodí na všechny večírky. Hlavně poslední týdny je to vysloveně jedna velká mediální jízda. A tak ani my nechceme propást svou příležitost, protože kdy se člověku zase povede být nominovaný na Oscara. V Sundance jsme se například bavili s jednou PR agenturou, která nám poradila, že je důležité najít několik hlavních témat, skrze které film propagovat. V našem případě jsou to: ruční kamera, studentský film, malý rozpočet...

Takže klíčová slova?

Ano. Nedávno mi manažer studentských Oscarů Shawn Guthrie říkal, že není vůbec obvyklé, aby se studentský film dostal do Sundance, natož aby ho vyhrál. Takže „vítěz ze Sundance“ je teď naše nové klíčové slovo. (smích)

Během pobytu v USA jste si stihla odskočit i na slavný předoscarový oběd pro všechny nominované, včetně těch největších hollywoodských hvězd. Jak jste se mezi nimi cítila?

Oběd všech nominovaných je opravdu VIP party. Cítila jsem se tam ale překvapivě velmi příjemně. Bylo hezké vidět, jak se všichni mezi sebou doopravdy znají. Nečekala jsem, že to bude mít takovou domáckou atmosféru. Seděla jsem u stolu s člověkem ze studia Pixar, který mi říkal, že tenhle oběd je asi nejpříjemnější část celého oscarového procesu, protože všichni jsou ještě dobře naladění a nikdo se zatím tolik nestresuje. Moje producentka Zuzana Roháčová se pořád s někým fotila, třeba s Bradem Pittem nebo Al Pacinem... Al Pacino byl takový příjemný dědeček. Taky jsem tam potkala spoustu lidí, kteří mi přišli pochválit film. To bylo moc milé. Zároveň jsme však pochopili, že zdaleka ne všichni hlasující akademici Dceru viděli a že je proto důležité dávat o sobě pořád vědět.

Když práce jde, ani si nevšimnete, že jste zavření dvanáct hodin sami ve tmě. Nejradši bych si už zase někam zalezla a šoupala loutkami…|foto: Martin Pekárek

Měla jste v USA čas potkat se i s dalšími studenty animace?

To především vloni na podzim, když jsem jela do Los Angeles přebrat si studentského Oscara. Uvědomila jsem si tehdy, jak jsem v Evropě a v Praze na správném místě. Pro většinu amerických studentů animace je totiž největším snem dostat se po škole do velkých studií, jako je Disney nebo Pixar, a podle toho vypadá i jejich studentské portfolio nebo absolventský film, v drtivé většině mainstreamový příběh natočený v 3D. Tamní školy většinou nepodporují vlastní autorské cítění. A to mi přijde škoda. Znovu jsem si uvědomila, že je dobře, že bydlím a tvořím v Česku.

Zdejší začátky ale pro vás určitě nebyly jednoduché. Přišla jste studovat na FAMU i s manželem, střihačem Alexandrem Kaščejevem, a v Moskvě jste nechali celý svůj předchozí život...

V Moskvě jsem měla dobrou práci jako zvuková designérka a s manželem jsme rozhodně „neutíkali z Ruska“, jak se někde psalo, protože bychom měli existenčně špatný život. Mně osobně chyběla v životě kreativita, možnost volně tvořit. A tak jsme si se Sašou řekli, že když ještě nemáme děti, je vhodná chvíle v našich životech zkusit zariskovat a zjistit, jaké by to bylo tvořit v Evropě. Ale nebylo vůbec jednoduché opustit náš zajištěný život v Moskvě. Spousta lidí se divila, proč odcházíme. Ani moji rodiče pro to tehdy neměli moc pochopení. Bylo mi asi dvacet sedm a oni měli zřejmě představu, že budeme mít děti. Takže mě v tomhle hodně důležitém životním kroku nepodporovali, což nebylo nic příjemného a asi to zvětšilo stres v našich začátcích v Praze, které byly složité materiálně i psychicky.

Navíc jste se na studia animace na FAMU napoprvé nedostala, na rozdíl od vašeho manžela, který uspěl na katedře střihu hned...

Tehdy jsem toho popravdě řečeno ještě moc neuměla, animace byl pro mě zcela nový obor. Později jsem pochopila, že to bylo nakonec asi dobře. Během posledního roku v Moskvě jsem hodně pracovala a snažila se vydělat co nejvíce peněz, abychom měli aspoň něco našetřeno do začátku v Praze. Kdybych sem přijela a začala hned studovat nový obor, tak bych se asi zbláznila, protože první ročník na animaci je opravdu náročný. Takhle jsem mohla chodit třeba na kurzy kresby na UMPRUM, učit se animační techniky a měla jsem čas přemýšlet nad náměty a scénáři. Ale nebylo to jednoduché, nevěděla jsem, jestli se na druhý pokus na animaci dostanu. Peníze docházely, kamarády jsme tu ještě neměli, vlastně vůbec nikoho. Když mě pak konečně na FAMU přijali, cítila jsem větší naději, ale pořád jsem musela řešit základní materiální věci a dělala jsem všechno možné.

Váš film Dcera se soustředí na vztah otce a dcery, kteří se mají velmi rádi, ale přesto se v důležitých momentech života tak nějak nešťastně míjejí. Když jste zmínila tehdy chybějící pochopení od vašich rodičů, nevychází Dcera tak trochu právě z této situace?

Určitě. Pamatuji si, jak za námi jednou přijeli rodiče na návštěvu, a bylo vidět, že by si přáli, abychom byli raději v Moskvě. Tehdy mi opravdu hodně chyběla jejich podpora. Vlastně přesně v ten moment jsem začala psát námět na přijímačky, ze kterého o mnoho let později vzešla Dcera. Teď už jsou ale rodiče na mě moc pyšní.

Mluvily jsme o vašich nelehkých začátcích v Česku, které s nadsázkou reflektujete i v jednom starším studentském filmu Praha očima cizinců. Vzpomenete si na nějaký moment, kdy se události začaly obracet k lepšímu a vy jste se tu začala cítit jako doma?

Velkým zlomem pro mě byla mezinárodní soutěž Nespresso Talents, kterou jsem s mým filmem To Accept vyhrála v roce 2017. Jela jsem tehdy díky tomu do Cannes. Navíc jsem s cenou dostala i finanční podporu, za kterou jsem si mohla koupit foťák, nový počítač. Nebyla to však jen materiální pomoc, ale hlavně pomoc ve formě sebedůvěry a přesvědčení, že je možné dosáhnout úspěchu. Dodalo mi to například odvahu oslovit producenta Martina Vandase, aby se mnou pracoval na Dceři.

Pro spoustu lidí je asi nepředstavitelné, že jste kvůli patnáctiminutové Dceři strávila ve studiu čtyři měsíce výrobou loutek a potom další čtyři měsíce náročným natáčením. Jiní novináři už za mě spočítali, že jste loutkou a kamerou musela za tu dobu pohnout více než 21 600krát. Jak se taková řehole zvládá?

Opravdu to nebyla žádná legrace a bylo strašně důležité si hned na začátku sednout a udělat si přísný rozvrh včetně toho, abych spala osm hodin denně. Všem kamarádům jsem řekla, ať se nezlobí, ale že teď prostě nikam nechodím. V jedenáct jdu spát, v sedm vstávám. Taky jsem se hodně hlídala, abych zůstala zdravá, protože jakmile jsem třeba jen na pár dnů polevila a nejedla úplně zdravě, hned jsem cítila, že nemám na práci potřebnou energii a že natáčím míň vteřin filmu za den. A hodně důležité také bylo jeden den v týdnu nepracovat. Ve Studiu FAMU, kde jsem část filmu natáčela, jsem musela dokonce podepsat, že opravdu jednou týdně ve studiu nebudu. Do ateliéru instalovali i kamery! Byli moc hodní, že mi udělili výjimku, že tam můžu být od devíti ráno do devíti večer sama a v klidu si pracovat. Obvyklý režim jejich zaměstnanců je od devíti ráno do půl páté odpoledne, což je pro animátora legrační, to si tak akorát nachystáte věci na práci. Klíčem prostě bylo makat, a potom si naordinovat jeden den v týdnu volno, kdy se vypne hlava i mobil.

Daria Kaščejeva zaujala celý svět, když ve filmu Dcera vytvořila iluzi ruční, jakoby dokumentárně roztřesené kamery, která se v loutkovém filmu objevila úplně poprvé.|foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

To zní opravdu náročně, zvláště když jste většinu z těch dvanácti hodin denně pracovala sama v temném studiu.

Ale já vlastně nejradši pracuji sama. Pomáhá mi to k soustředění, které je u loutkové animace opravdu potřeba. Musela jsem hlídat nejen postavení loutek, ale i pohyblivé kamery. A když práce jde, ani si nevšimnete, že jste zavření dvanáct hodin sami ve tmě. Když to porovnám s posledním měsícem, kdy mám jednu schůzku za druhou, tak mi to určitě bere mnohem víc energie než samotné animování. Nejradši bych si už zase někam zalezla a šoupala loutkami.

V rámci mediálního zájmu bývá občas zmiňován jako střihač filmu i váš manžel Alexander Kaščejev. Mně se ale zdá, že jeho role musela být zásadnější, právě kvůli specifické iluzi ruční roztřesené kamery, kterou jste museli společně i za pomoci střihu vytvářet.

Ano, řešili jsme nejen střih, ale diskutovali jsme i nad námětem, storyboardem a scénářem. A úplně nejdůležitější bylo, že jsme se hned na začátku dohodli stříhat už během samotného animování. Každý večer jsem mu tedy ukazovala, co mám natočeno, a pak jsme se bavili, jestli nepotřebuji udělat třeba nějaký detail. Vlastně jsem nikdy nebourala žádnou scénu, dokud jsme neměli hotový její hrubý střih. Byl to skvělý, ale náročný natáčecí postup. Přišla jsem po dvanácti hodinách práce domů, ukázala jsem Sašovi záběry a on mi třeba řekl, že takhle to nefunguje a že to musím přetočit. A pak jsme se hádali, já jsem pak do jedné ráno brečela a bylo po spánku.

Celý rozhovor s Dariou Kaščejevou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.