Josef Jindrák z Polí5: Nestěžuju si, jiní jsou na tom hůř
Josef Jindrák, majitel hudebního vydavatelství Polí5 a knihkupectví Rekomando, oslavil koncem roku padesátku a jeho obchod deset let od otevření. Letos je tomu zase patnáct let od založení jeho vydavatelství, přičemž původní termín oslavy v Divadle Archa, na němž měla k jeho poctě vystoupit část kapel, které vydal, se kvůli koronarestrikcím přesunul z února na 23. červenec. A tak jsme si s Josefem Jindrákem popovídali o tom, jak to všechno vlastně začalo.
Ještě před založením Polí5 jste dlouho pracoval v Black Pointu, který byl rovněž zaměřen na alternativní hudbu. Co byl ten důvod odejít z rozjetého vlaku a začít znovu od píky ve vlastním?
Black Point byl pro mě v devadesátých letech zásadním vydavatelstvím: vydával Chadimu, Psí vojáky, Michael’s Uncle, měl články ve Voknu. Když otevřel kamenný krám, sháněl jsem práci právě ve chvíli, kdy odešel prodavač. Majitel Oldřich Šíma mě otestoval – doslova, musel jsem i k psychologovi – a zaměstnal za půlku peněz, co jsem měl předtím. Samozřejmě bez smlouvy. Ale já byl nadšen, ocitl jsem se v ráji. Jenže po třech letech ten ráj vybledl. Oldřich je svéráz, cholerik, málokdo s ním vydrží dlouho. Když jste kamarádi, je výborný kumpán. Když dojde na spory, neumí je řešit a stane se z vás nepřítel. Takže se těm konfliktům vyhýbáte, a když uběhne dalších pár roků, tak to už nejde dál. Dáte výpověď a je konec. Pak ale člověku chybí stálý příjem, máte dvě malé děti a potřebujete obživu.
Tak to musela být docela svízelná situace, jak jste se z ní dostal?
V tu chvíli se stal další zázrak, jeden známý nečekaně opustil knihkupectví, které mi předchozí majitel nabízel už pět let předtím, ale já to odmítl, protože mi Šíma vysvětlil, že teď nemůžu odejít. Odmítnout opakovanou příležitost by bylo jako nadávat karmě, tak jsem do toho šel a firmu převzal. O vydavatelství jsem v tu chvíli nepřemýšlel. Ovšem výborný stálý zákazník Pavel Malý se dal se mnou do řeči, zjistil, že mám nějaké zkušenosti z Black Pointu a hned vybalil, že má kapelu, se kterou zrovna něco nahráli a že bychom mohli spojit síly. A od té doby je to takový parní válec – rozjel se a nejde zastavit. V Black Pointu jsem sloužil dobré věci, v Polí5 si to můžu dělat podle sebe – to je přece sen každého.
Čtěte také
Název vydavatelství úzce souvisí s povídkou Ladislava Klímy Jak bude po smrti. Kdy jste jeho dílo objevil a co pro vás znamená?
První seznámení bylo přes Plastic People. Vlastní knihy se mi do ruky dostaly až po listopadu 1989, kdy se to začalo vše reeditovat a já to kupoval. Ale jsem takový jiný klímovec, mám to moc rád, ale oslovuje mě na tom spíš ta svobodomyslnost, vůle k myšlení. Jinak ten zvolený jazyk, tak se nemluvilo ani v jeho době, mě spíš irituje a s jeho filozofickým pojetím se taky nemohu zcela ztotožnit – což neznamená, že pro mě není nesmírně inspirující. Ten název jsem vlastně pro firmu nevymyslel já, ale převzal to spolu s krámem po Milanovi Čapkovi. V jednu chvíli jsem hodně přemýšlel, jestli to mám nechat, protože zkus to vyslovit do telefonu, nadiktovat e-mail, není to zcela praktické. Ale nic lepšího jsem nevymyslel a nakonec převážilo, že to vlastně není odkaz jen na Klímu, ale i na Plastiky, kteří zrovna povídku Jak bude po smrti zhudebnili.
Kromě vydavatelství Polí5 provozujete také knihkupectví a prodejnu hudebních nosičů Rekomando. Jak to zvládáte?
Nejdřív byla malá prodejna Polí5, až s ní edice Polí5, proto katalogové číslo nosičů začíná EPP, a teprve po pár letech jsem šel do třikrát většího současného prostoru. Protože jsem tenkrát kooperoval s Day After, pojmenovali jsme to jinak, abychom se nehádali. Prodejna byla vždy primární, vydavatelství nevykazuje žádný zisk – prodejna vždy dotovala vydávání, byť několik titulů se zaplatilo samo a některé jsou rozebrané v celém nákladu, ale jinak nelze mluvit o jakékoliv komerční úspěšnosti. Vydavatelství podporuje prodejnu leda reklamou, jestli se tomu tak vůbec dá říkat, protože mé tituly zajímají jen stovky lidí. Všechno to obhospodařit, neprodělat kalhoty, stíhat termíny, to je náročný. Mám dva zaměstnance na půl úvazku, občas přibereme brigádníka – ti se starají o prodejnu, vydavatelství by je nezaplatilo. Za patnáct let činnosti mi jeden autor sám od sebe vyřídil grant (zaplatila se jedna kniha) a pan Zezulák dvakrát podpořil vydání dvou konkrétních titulů. Většina vydávání se ale posunula spíš do takové družstevní práce, s velkou participací samotných kapel, kdy já sám jsem spíš takový servis.
V březnu tomu bude rok, co žijeme v nouzovém stavu, v němž není možné koncertovat a navštěvovat prodejny knih a hudby. Jak se s tím Polí5 a Rekomando vyrovnává?
V listopadu jsem zoufale hlásil, že jsme na půlce toho, co bylo loni, ale Vánoce byly zlatý, vyrovnaly mnoho děr. Samozřejmě si nemohu stěžovat, začal fungovat e-shop, jiní jsou na tom hůř.
Sám jste hudebníkem. Hrajete na basu ve Skrytém půvabu byrokracie a v Rukou naší Dory. Navíc jste koncem roku vydal projekt Kolna se zpěvákem a hudebníkem Zdeňkem Hmyzákem Novákem z legendárních Žen. Kde na to berete energii?
Energii do života mi dávají ty skupiny. Teď se nejvíc věnuju Kolně, což považuju za regulérní kapelu. Stavím si tím pomník, hi hi. Kolně předcházela Kolena, ještě s Martinem Tvrdým, který z toho vypadl, a nám bylo líto, že nehrajeme, tak se škrtlo jedno písmeno a vznikla Kolna. Teď domlouváme další spolupráci s Rendou Pařezem a Martinem Schneiderem, aby to byla větší sestava a větší sláva.
Související
-
Josef Jindrák odhaluje v předrevolučním High Five skrytý...
Hudebník a vydavatel Josef Jindrák už vydal na svém labelu Polí5 spoustu desek, třeba kapelám Vložte kočku, Schwarzprior nebo B4. Taky nahrál několik alb se skupina...
