My jsme chtěli jiný svět. S Evou Lustigovou o nové knize Vlny štěstí Arnošta Lustiga

21. únor 2021

Čerstvě vydaná kniha Vlny štěstí Arnošta Lustiga aneb My jsme chtěli jiný svět se ohlíží za stopou, kterou tento světoznámý spisovatel zanechal v Československém rozhlase, kde coby student žurnalistiky v roce 1948 začínal. Kniha, kterou edičně připravila jeho dcera Eva, obsahuje přepisy dobových pořadů a pozdějších rozhovorů i odkaz na jejich zvukové nahrávky. Eva Lustigová v rozhovoru prozrazuje, jaký byl „Arnoštův“ rozhlasový hlas.

Jak vás napadlo věnovat se fenoménu rozhlasu v rámci otcovy tvorby?

V tom právě tkví moje inspirace. Jde mi o Arnoštovy profesní začátky. Zmapovat, jak se dostal tam, kde skončil. A stejně tak jsem byla zvědavá na jeho „hlas“. Doslova i metaforicky. Jak zněl, co měl na srdci, jak se v průběhu času měnil? Původně se kniha měla jmenovat Hlas Arnošta Lustiga. Do konce svých dnů o své práci v rozhlase mluvil často, velmi pozitivně a s jiskrou tajemství. Zdálo se mi tedy přirozené, abych se této části jeho odkazu věnovala.

Jaký jste měla pocit, když jste slyšela otcův hlas z padesátých let?

Slyšet Arnoštův hlas z té dávné doby bylo pro mě překvapivé, zdálo se mi, že ten hlas patřil někomu jinému. Ale koneckonců, slyšet „hlas“ vašeho zesnulého otce z dob, kdy jste se učili lézt po čtyřech, patří do podvědomí.

Režisérka Eva Lustigová

Jak dlouho jste knihu připravovala a jak přípravy probíhaly?

Knížka se mi rýsovala v hrubých obrysech dost dlouho. V roce 2016 jsme uspořádali AL90, kulturní cyklus akcí k devadesátému výročí Arnoštova narození. Tehdy jsem o tom mluvila s rozhlasovým redaktorem Tomášem Černým a s Bohdanou Pfannovou z Radioservisu, se kterou jsme spolupracovaly na CD Osudy. Průběžně jsem zjišťovala, jak by zrod knihy mohl probíhat, s kým bych měla spolupracovat na různých aspektech. Zbývalo najít si čas. To se mi podařilo v roce 2019, kdy jsem přestala pracovat pro Světovou zdravotnickou organizaci v Ženevě a mohla jsem chodit do badatelny Českého rozhlasu naslouchat a zapisovat si. V badatelně mě zaujalo všechno, co mělo Arnoštův podpis, bylo těžké vybírat... Byla jsem v sedmém nebi. Netušila jsem, že objevovat audio záznamy, nebo jen psané záznamy relací, které bohužel už ve zvukové podobě nezůstaly, by mě mohlo oslovit tak niterným způsobem. 

Kniha Vlny štěstí Arnošta Lustiga

Do příprav knihy však na jaře 2020 zasáhla pandemie...

Ano. Záznamy z badatelny a výjimečné podklady z archivu jsme museli upřesňovat „dálkově“. Nicméně mi ale pandemie dala čas se soustředit na to, co by kniha měla obsahově zahrnovat, aby se témata doplňovala, byla zajímavá a Arnošta přiblížila jinak než doposud vydané knihy. Pandemie také poskytla čas oslovit skupinku Arnoštových přátel, kteří mile, krásně a s úsměvem doručili, co jsem potřebovala: Jiří Anderle frontispis, Pavel Kohout úvod, Karel Hvížďala biografický esej a Karel Vágner doslov knihy.

Podle čeho jste vybírala do knihy Lustigovy dobové rozhlasové příspěvky?

Zařadila jsem to, co se mi zdálo vhodné k přiblížení jeho vnímání světa – včetně citace José Martího „Člověk je víc než bílý, víc než mulat, víc než černý“. Konec války a židovské tragédie pro něj zůstávaly stále čerstvé, nehojící se rány... Přenesly se na mého bratra, na mě i na generaci jeho vnoučat. Ty dobové věci tedy vnímám v rámci Arnoštova světonázoru, který si vytvořil na základě svých zkušeností za války. Patřil mezi lidi, kteří chtěli „jiný svět” rodící se nejen později s pražským jarem v roce 1968. Je to tak podstatné, že jsem tuto myšlenku musela použít v podtitulu knihy. V rozhlasovém rozhovoru s Janem Procházkou v únoru 1968 Arnošt řekl: „Chtěli jsme jiný svět… Já bych začal od konce války, kdy lidé v mém věku a samozřejmě já sám taky byli velice zklamáni světem, který byl. Byl to svět, který se pral, svět nacionalismu, svět vražd, svět nespravedlnosti. To znamenalo nejen rozbít starý svět, ale postavit svět nový... Za ty dvě desítky let se ukázalo, že nestačí dobrá vůle, že od programu a od dobré vůle a od snah k vybudování lepší, spravedlivější společnosti není tak jednoduchá cesta. Že dobrá vůle musí být propojena s vědou, s vědeckým poznáním.“

Spisovatel Arnošt Lustig

Kniha je složena především z rozhovorů, které Arnošt Lustig v rozhlase dával už jako světoznámý autor. Každý ten rozhovor je přitom jiný. Co na vás při pátrání v rozhlasovém archivu nejvíc zapůsobilo?

Přesvědčila jsem se o tom, že se jedná o stále stejného, celistvého Arnošta. Zůstal stejným člověkem během svého profesního mládí v rozhlase, po roce 1968, kdy jsem ho začala vnímat jako spisovatele, který si stál za tím, co říkal a psal, přestože ho to stálo vlast a zázemí, i v době, kdy byl, jak říkáte, světoznámý autor, jen moudřejší o zkušenosti a vnímání souvislostí. Práce na této knize mě přesvědčila, že tento člověk, jehož dítětem jsem se z osudových důvodů stala, byl současně vážný i zábavný, německy „ernst lustig“, nomen omen. Arnošt měl vždy co říct, dokázal to říct autenticky, působivě a lyricky a zanechat dojem, že svému tématu rozumí a má přehled, nadhled a humor. A že se nebere moc vážně. Arnošt totiž byl stejný, ať byl na veřejnosti, nebo doma, bez masek. Také jako spisovatele ho zajímal člověk, čeho je schopen i jak se projevuje pod tlakem, „svlečen z konvencí, které mu propůjčují masky“. Nakonec to, jak v životě čelíme obtížným situacím, poukazuje na to, kým jsme, jak tvrdil i Viktor Frankl.

V srpnu 2020 jste v Praze založila Nadační fond Arnošta Lustiga. Jaké jsou jeho aktivity?

Nadační fond Arnošta Lustiga jsme s bratrem Pepim založili jako umělecko-vzdělávací instituci čerpající z nadčasového přínosu našeho otce. Hlavní pro nás je, aby Arnoštův hlas a dílo mohly promlouvat dál. S Vlnami štěstí Arnošta Lustiga se chystáme pracovat i ve vzdělávacích projektech v rámci občanské výchovy, moderních dějin nebo literatury. Budeme ale také oslovovat nakladatele v zahraničí, především kvůli společnému vydání s vybranou Arnoštovou povídkou či novelou. Momentálně máme v plánu nabídnout rozhlasu zpracování hudebně-lyrického pásma Arnoštovy básně Kantáta: tanec šílených. Toto výjimečné pásmo mělo premiéru vloni na Pardubickém hudebním jaru v podání Vilmy Cibulkové, Jiřího Lábuse a Viléma Udatného za doprovodu Gustáva Beláčka a komorního orchestru Barocco sempre giovane. Měla jsem tu čest pásmo režírovat.

Spustit audio

Související