Natálie Kocábová: Začneme se snažit o lepší svět?

Vendy s  babičkou mezi sebou komunikují drsně a napřímo. Jsou tím v rodině Kollerových specifické jen ony dvě ústřední ženské postavy, nebo u nich tak komunikují všichni?

To už je na divákovi, aby si to představil nebo ujasnil. Dá se ovšem z  celého textu vyvodit, jaké ty vztahy asi jsou a že tento způsob dialogu není výjimečný. Také je, myslím, patrné, že Vendy a babička jsou si podobné. A taky to bylo zamýšleno jako text, který jde na dřeň, žádné „okecávačky“. Ráda bych podotkla, že verze pro Slovenské národní divadlo je lehce obměkčena. Čeština má v sobě stále náznak humoru, i ty nejhorší fráze se dají vysvětlit sarkasticky. Jakmile se to přeložilo, najednou to bylo v některých místech moc. Když jsem to s mámou překládala do angličtiny, byl to celkem problém. Čeština umožňuje nadsázku. Není to asi přímo naší řečí, ale předpokladem, že si ze všeho tak trochu děláme srandu.

„Před deseti lety byly sociální sítě v podstatě pozitivním progresem. Dnes vidíme ohromné úskalí, nebezpečí a obojakost,“ soudí Natálie Kocábová|foto:Robert Tichý

To mě tedy zajímá, i ten překlad do angličtiny, dělo se něco podobného jako se slovenštinou? Že to vyznívalo až moc drsně, drsněji než v češtině?

Ano, i v té slovenské verzi je to vidět. Povahou Čechů se do jazyka dostává jakási trvalá nadsázka. V těchto dvou jiných jazycích ten verbální podprahový humor najednou do určité míry mizí. Já bych to asi musela znovu napsat v tom kterém jazyce, jinak, aby to vyznělo podobněji. Obecně překlad, zejména humoru, je nesmírně komplikovaná věc, ačkoliv na primární bázi ho zvládne mnoho lidí. Ani já sama nemám ten přesný cit pro angličtinu, ne takový jako pro češtinu.

Vendy versus babička: mladá generace cítí křivdu vůči staré, stará generace má pocit, že ta mladá je celá zpovykaná a nevděčná, nemá úctu ke stáří a zkušenostem. Vendy babičce vyčítá, že vlastně i její generace je zpovykaná. Mají současní dejme tomu třicátníci ke svým prarodičům podle vás dál, než to bylo kdy jindy?

Podle mě ano, proto jsem napsala tu hru. Každá generace se potýká s minulou i budoucí, ale tyto dvě – čili babička 20. století a vnučka 21. století – jsou si nesmírně vzdálené, jsou mezi nimi mílové kroky. A myslím, že tomu dominuje strach z klimatických změn. U mladých. Je to skutečně faktor, který vyvolává deprese i tím, že se s tím nedá individuálně pohnout. Mě osobně to nesmírně frustruje. Dost se tím zabývám. Dále je pravda relativizována kvůli ohromnému přenosu informací. Vše a nic je pravda, protože máte k dispozici tisíce úhlů pohledů. A je to nové. Mladá generace občas touží po černobílém světě, dalo se v něm orientovat.

Vyhovuje vám vlastně tendence z jednoho konkrétního příběhu vyvodit nějaký obecný závěr, něco jako stanovisko?

To se nedá, samozřejmě. Je to obraz. Možná… že by se mělo dát víc prostoru mladé generaci ve smyslu pomoci jim adaptovat se. Ale kdo se adaptoval? Před deseti lety byly sociální sítě v podstatě pozitivním progresem. Dnes vidíme ohromné úskalí, nebezpečí a obojakost. Leitmotivem mého příběhu je čekání na déšť. Který toho ale už moc nevyřeší.

Lze vůbec charakterizovat jednotlivé generace společnými vlastnostmi?

Co zažila generace mojí babičky je v podstatě horor. Války, totalitní režimy, nesvoboda. Generace moje a mých dětí je naprosto nepredikovatelná. Není vyloučené, že se nacházíme ve fázi strachu a že společnými silami se postupně začneme snažit o lepší svět. Možná to není tak hrozné. Ale když si otevřeme na internetu v podstatě jakýkoliv odborný článek na téma klimatu, nebo i pandemií, je skoro jasné, že se tyto hrozby budou stupňovat. To je nová reálie. Také náboženství je širší, méně uchopitelné, protože už víme, že dogmata přestávají platit. Je těžké se o něco opřít a věřit. Vše je relativizované.

Komorní hru Sova psala Natálie Kocábová přímo na tělo herečkám Božidaře Turzonovové a Barboře Andrešicové|foto:Ľuboš Kotlár

Čerstvá vdova Marta Kollerová se stává čím závislejší na svých dětech a dělá jí potíže svou novou roli v rodině přijmout, nedokáže se vzdát svého dominantního postavení, což se projevuje, aspoň ve vztahu k vnučce Vendy tím, že ji shazuje. Nastává nevyřčený boj o dominanci, o to, kdo je doma důležitější a tím pádem mocnější. Zdá se mi, jako byste i toto chtěla na pozadí mezigeneračního neporozumění otevřít – tedy něco jako neschopnost přechodu z jedné role do druhé. Je to tak?

Ano, to je taky pro mě velké téma. Rozpad rodiny. Možná největší společenskokulturní zásah v historii lidstva. Dnes rodinu tvoří stále se měnící smečka lidí pokrevně i nepokrevně příbuzných. Role v rodinách jsou fluidní. Rozvodem se do hlavních rolí opět vracejí rodiče, kteří by tou dobou měli mít postavení spíše rádců. Střední generace je svíraná aktivními rodiči a zmatenými dětmi. Děti mají různé sourozence. Jinou roli například získává kamarádství, najednou je mnohem podstatnější, než bylo kdy dřív. Protože když si někoho poprvé berete, v podstatě se můžete hned rozvést, je vysoce pravděpodobné, že k tomu beztak dojde. Jde o jakýsi návrat k tlupě – a bude vítězit osobní vztah a preference toho kterého příbuzného. Můžete znát svou rodinu dvacet let, pak se někdo rozvede, někdo umře, hádky o majetek… a zjistíte, že nevíte nic ani v rámci své rodiny. Je to téma, kterým se hodně zabývám, co se stalo s rodinou. S pojmem – rodina.

Myslíte, že rozvod zastavuje některé přirozené vývojové procesy v rámci rodiny? Že třeba zbrzdí dětem dospívání a schopnost se od rodičů odpoutat (v případě Vendy) a schopnost opustit dominantní postavení v rodině (v případě babičky Marty)?

Ano, to je jedno z mých celkem zásadních literárních témat. Dříve se generačně tvořily nové rodiny, které víceméně přebíraly funkci předešlých. Když se tyto rodiny rozpadnou, do centra se jako podpora vrací jak starší, tak mladší generace. Z rodin se stává jakási tlupa, různě nastavená.

Čtěte také

Natálie Kocábová: Když jsem single, nenapíšu nic

Rodinné spolubytí přináší obrovské množství konfliktů. Je-li rodina zasažena rozvodem, tím víc. Přesto její členové potřebují být spolu. Zde jim v tom pomáhá například společné sledování televize. V tomto směru u vás cítím skoro jakýsi stesk po starých pořádcích…

Ano, máte pravdu, ten stesk cítím veliký. Není to obecně platné, ale pro mě to bylo vždy jaksi důležité. Chtěla jsem to mít nastaveno stabilně. Odmalička jsem se nejvíc bála rozvodu svých rodičů. Ale víte co – znám spoustu lidí, co na tom nelpí, jsou adaptabilnější, a je fakt, že dnes můžeme žít s někým, koho milujeme. Je více než jisté, že kdybych žila o sto let dřív, frustrovalo by mě domluvené manželství bez lásky. To si nevyberete. Neumím si představit, že by mi rodiče vybrali někoho kvůli majetku, to bych nemohla žít. Jediná konstanta, která tím vším prochází, je láska k dětem. To se nemění, a je to nejdůležitější.

Co láska k nevlastním dětem a rodičům? Je skutečně záležitostí pokrevního příbuzenství?

To je taky nová věc. Nejsem socioložka ani psycholožka, jen popisuji své pocity. Poslední dobou také zjišťuji, že pokrevní pouta nemusí mnoho znamenat, máme možnosti volby, neváže nás tolik společenské postavení a boj o přežití. Můžeme si dovolit se rozkmotřit (v rámci rodiny) lehčeji, než tomu bylo dosud. A pochopitelně vídáme mnoho příběhů, kdy se nevlastní rodiče starají lépe než někteří vlastní.

„Odmalička jsem se nejvíc bála rozvodu svých rodičů. Ale víte co – znám spoustu lidí, co na tom nelpí, jsou adaptabilnější a je fakt, že dnes můžeme žít s někým, koho milujeme. Je více než jisté, že kdybych žila o sto let dřív, frustrovalo by mě domluvené manželství bez lásky.“|foto:Robert Tichý

Pro mě je péče o nevlastní děti docela velké osobní téma, mám dvě nevlastní dcery a ještě jednoho vlastního syna. Už delší dobu se snažím si pro sebe popsat, jak ten vztah vlastně funguje. Řekla bych, že v sobě nese mnoho ambivalencí, které je třeba vzít do hry a zařídit se podle nich. Zajímalo by mě, jak jste vnímala a vnímáte sžívání vašich dětí s novým partnerem vy? Literatury je k tomu podle mě stále dost málo, v médiích a na internetu nacházím spíše jen útržkovité informace…

Není to téma, kterému se věnuji, ve hře není zastoupeno. Je to proto, že se mu vyhýbám. Než jsem poznala manžela, zařekla jsem se, že již nikdy více partnera s dětmi. Buď ať jsou odrostlejší, nebo neexistující. Haha, to je ale blbost. To skoro nejde, navíc já sama mám tři děti. Potkala jsem muže, který má ty dvě starší rád jako vlastní, a to považuji za jedno ze svých životních vítězství. Je to téma, kterému se vyhýbám i v románech, protože je nesmírně komplikované. Takže odpověď na to moc nemám. Je to jako loterie. Že si rozumí starší partneři je tak padesát procent výhry. Pak nastupují asimilace v rámci druhých rodin a to často nese strašně moc komplikací.

Viděla jste Sovu při online premiéře? Jak na vás divadlo v online prostředí působí?

Momentálně je to nutnost. Samozřejmě, že jsem Sovu viděla při online premiéře. Byl to také historicky první online přenos. Sledovaly jej asi dva tisíce lidí. To je dost. Já myslím, že je to dobrá věc. Já se jen tak nedostanu třeba na Broadway. Představa, že bych se alespoň mohla zúčastnit tamější online premiéry je lákavá. Jsem teď v USA a třeba tady se do divadla dostanete skutečně jen párkrát za život, lidé jsou tu vychovávaní jen filmem, který je pro ně dostupný. Online přenos mi přijde jako skvělý nápad tam, kde je divadlo záležitostí horních společenských tříd.

Čtěte také

Natálie Kocábová: Mladí lidé jsou z politické frustrace unavení. Místo diskuze se už jen hádají

Hra Sova smrtí začíná i končí. Po smrti dědečka, která hru otevírá, mě překvapilo, že se neodehraje žádné truchlení. Je to záměr?

Je. Jednak mu není dán prostor, okamžitě poté nastává tato situace, se kterou se obě hlavní postavy musí popasovat. A jednak to není hra o truchlení, respektive je, ale ne o tom, ukázat, jak ženy truchlí. Smutek jejich konverzacemi nicméně prochází, obě ztratily muže. Je to jeden ze spínačů jejich verbální bitky.

Smrtí babičky se dynamika celé rodiny citelně proměňuje, Vendy se ulevuje, její napětí se uvolňuje, s babičkou se konečně v mysli smiřuje. Čím to je? Můžu to chápat tak, že pro Vendy je po smrti babičky snazší se s ní konečně smířit, protože babička už nekomplikuje bytostnou touhu svým chováním, a tudíž může v paměti Vendy vznikat nová babička, kterou si Vendy chce pamatovat a se kterou se chce smířit?

Ano, může být. Ale taky se opět dochází k nejstarší pravdě – jakmile je člověk pryč, je pryč. Lépe se s ním tisíckrát hádat než ho ztratit. Proto ten Vendin pláč…