Ivo Krobot: Každá generace má pocit, že se narodila do blbý doby
„Já v podstatě nerad bilancuji, a hlavně si říkám – není to ještě brzo?“ Těmito slovy začíná své vyprávění pro rozhlasový cyklus Osudy divadelní režisér a pedagog Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Ivo Krobot (1948). Jeho vzpomínky nazvané Nejsem pro divadlo ideálně ustrojen naladíte od 1. června po deset všedních dopolední na stanici Vltava.
Osudy Iva Krobota představují v pestrých obrazech téměř všechny dějinné události od roku 1948 po současnost. Jeho spletitý životní příběh začíná už datem narození, které si jeho rodiče tak trošku sami „určili“. Ivo Krobot říká, že rozhlasové vyprávění bude jeho „rozvzpomínáním“. Připomíná tak nejen jednu ze svých nejslavnějších inscenací v Divadle Husa na provázku, která se hrála nepřetržitě více než pětatřicet let (název inscenace Rozvzpomínání podle společného scénáře s Petrem Oslzlým byl tehdy krycí název pro text Obsluhoval jsem anglického krále), ale především výraznou část své profesní kariéry – a tou je dlouhá řádka inscenací na náměty děl Bohumila Hrabala, s nímž se spřátelil.
„Zažil jsem naivní euforii padesátých let, aniž jsem tušil jejich zrůdnost, zažil jsem úžasný rozjezd šedesátých let i celej ten průšvih potom. A uvědomil jsem si, že něco se s tím dá dělat jen prostřednictvím práce. Nalezení smyslu přes práci, smyslu toho, co bylo, až po to, co je teď a co snad ještě chvíli mohu zkoušet chytit a uchopit. A když si vzpomenu na povídání dědků u karet a vypravování dědy legionáře, zažil jsem svým způsobem celé století. Se všemi těmi neuvěřitelnými proměnami. Každá generace má pocit, že se narodila v blbý době. Ale já si tím tak jistej nejsem,“ napsal Ivo Krobot v roce 2008 v měsíčníku Činoherního klubu.
Divadlo jako osud
Po absolvování střední školy pracoval nějaký čas jako kulisák v divadle v Šumperku – a tehdy už věděl, že divadlo bude jeho osud. V šedesátých letech, kdy se – slovy teatroložky Evy Stehlíkové – bůh divadla zastavil v Praze, se snažil zachytit tehdejší skvělé a nezapomenutelné inscenace. Později byl přijat na brněnskou filozofickou fakultu (obor divadelní věda a dějiny umění), ale studia nedokončil. Pro své názory byl téměř rok politickým vězněm na Borech, kde kromě jiného vyřezával z učebnic stránky se závadnými texty.
Po propuštění a po několika různých zaměstnáních (například v Pozemních stavbách) byl nakonec přijat na obor režie na Janáčkovu akademii múzických umění. V Praze začal spolupracovat se studiem Dílna 24 (Divadlo ve stanu), jehož provoz byl v roce 1979 za dramatických okolností ukončen. V témže roce začíná jeho téměř patnáctileté angažmá v Činoherním klubu, kde vytvořil desítky úspěšných představení – jeho první „hrabalovská“ inscenace Něžný barbar z roku 1981 s Petrem Čepkem, Jiřím Zahajským, Jiřím Císlerem a dalšími slavnými herci se hrála více než patnáct let. „Dodnes, když procházím ulicí Ve Smečkách, srdce se mi sevře jako při setkání se starou láskou,“ říká.
Po roce 1991 následovalo několik sezon v Divadle pod Palmovkou, později v Národním divadle. Kontakt s Divadlem Husa na provázku ale nikdy nepřerušil. Z této spolupráce vznikla například slavná fetišistická revue Babička (scénář napsali opět spolu s Petrem Oslzlým podle Boženy Němcové) s Jiřím Pechou v titulní roli (premiéra 1997). Ivo Krobot se také rád vracel do divadelních souborů mimopražských i mimobrněnských: působil v činohře v Českých Budějovicích a v Klicperově divadle v Hradci Králové, několikrát režíroval v zahraničí (Polsko, Maďarsko, Rakousko, Francie nebo Finsko).
Život je krásnej
Portrét Iva Krobota by nebyl úplný, kdybychom nezmínili působení v Divadle U stolu, v tomto zcela výjimečném uskupení pro šedesát diváků, které vděčí za svoji existenci zakladateli, vynikajícímu dramaturgovi, režisérovi a herci Františku Derflerovi (1942–2019). Ten povolal Iva Krobota ke spolupráci pětkrát, například mu nabídl režii inscenací o Ivanu Martinu Jirousovi Magor nebo Hrabalovy Příliš hlučné samoty. Když se jednou Iva Krobota ptali, jaký hrabalovský citát by si vybral, odpověděl: „Líbí se mi pepinovský výrok: ‚Život je krásnej. Ne že by byl, ale já ho tak vidím.‘“
Desetidílné rozhlasové vzpomínání Iva Krobota rozhodně není jen o divadle. Chvíle vyprávění patří také jeho rodině, stejně jako blízkým spolupracovníkům a přátelům, k nimž patřil například tragicky zesnulý hudební skladatel Jiří Bulis.
Související
-
Zajímavý a plachý člověk s pomněnkovýma očima, vzpomíná Ivo Krobot na Hrabala
Právě dnes uplynulo 100 let od narození spisovatele Bohumila Hrabala. Třicet jeho textů na jevištích doma i v zahraničí inscenoval divadelní režisér Ivo Krobot.
-
Poetické zálety Ivo Krobota (1-5)
Třetím režisérem, který přijal pozvání do vltavského projektu Poetické zálety, je divadelní režisér Ivo Krobot. V sedmdesátých letech studoval na JAMU činoherní rež...
