Herečka Petra Špalková: Proměň strach ve zvědavost a zvítězíš

Proč jste opustila studia v polovině?

Když jsem ve čtvrtém semestru studia divadelní vědy na filozofické fakultě zjistila, že již pátým rokem studuji dálkově poměrně náročnou školu – předtím jsem takto dálkově, s individuálním studijním plánem, zvládla tři ročníky jazykového gymnázia – a do toho mám po celou dobu regulérní práci v divadle, začala jsem přemýšlet, jestli mám takto pokračovat dál. Navíc se v té době měnil šéf katedry. Novým šéfem se tedy stal někdo jiný, kdo neměl mé sympatie ani důvěru, navíc má milovaná Eva Stehlíková přestoupila do Brna. Když jsem tehdy odjela s kamarády na pár dní na jižní Moravu, celé večery jsme si vyprávěli o studiu, jelikož jsme studovali každý jinou vysokou školu. Já chytla monologickou a dost podrobně jim povídala o svých zážitcích a postojích. A najednou jsem řekla – „až teď si uvědomuju, že jsem za celou hodinu neřekla nic pozitivního. Já už se tam nevrátím!" A jak jsem řekla, tak jsem i udělala.

Z vašeho profesního životopisu mi vůbec připadá, jako byste neměla stání. Dost jste střídala angažmá. Přitom snad všude jste dostávala dobré role. Byla v tom nespokojenost, tvůrčí neklid?

Asi průsečík obojího. Až v posledních letech nepovažuji divadlo za středobod svého vnitřního světa, možná jsem dřív od něj chtěla víc a možná i všechno. Mělo mi asi i něco suplovat, mělo být harmonií i neklidem, punkem i nejvyšší disciplínou, rodinou i nejlepším kámošem. A mělo být pokud možno totální. Čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Chyběl mi odstup. Nicméně z Činoherního klubu jsem odešla kvůli vnitřní politice divadla – byly tam dvě skupiny, které se nikdy neprolnuly, napjaté vztahy, takové to malé české udáváníčko. A v době rostoucího napětí přišla nabídka od Petra Lébla, kterého jsem už dlouho zbožňovala, do Divadla Na zábradlí. Nastoupila jsem v září 1999.

„Až v posledních letech nepovažuji divadlo za středobod svého vnitřního světa, možná jsem dřív od něj chtěla víc a možná i všechno,“ říká Petra Špalková|foto: Martin Pekárek

Jenže Petr Lébl brzy nato umřel.

Po Petrově smrti v prosinci téhož roku jsem měla rok s názvem „hlavně to přežít", myslím, že si můžu poklepat na rameno a zároveň poděkovat svému prvnímu manželovi, že jsem z toho vyšla, aniž bych to vzdala. Pak si Divadlo Na zábradlí nesmírně složitě hledalo cestu, jak a kudy pokračovat. A našlo směr. Zjistila jsem ovšem, že je to směr, kterým já teď jít nechci a ani nemůžu, že potřebuji svobodu i jasná pravidla. Ale taky víru. Víru v to, že to, co tvořím, má hluboký smysl, že to – pánové a analytické mozky snad prominou – tak cítím.

Zase jste zamířila pryč, dokonce do Národního divadla.

To byla skoro náhoda. Jednoho večera jsem takhle stála po premiéře Hamleta v rámci Letních shakespearovských slavností s Martinem Hilským, jeho ženou Kateřinou, Lucií Bělohradskou a Michalem Dočekalem a v kontextu debaty o Hamletovi a Petrovi Léblovi jsem tiše poznamenala, že ze Zábradlí odcházím. Michal se na mě otočil a zeptal se: „A nechceš jít k nám?“ Řekla jsem „tak jo", a rázem byla v Národním. Tam jsem strávila dlouhých dvanáct let, povila děti. A těsně kolem čtyřicítky – jako unavená matka dvou dětí, herečka divadelní, televizní, filmová, pedagožka, manželka, majitelka chalupy, hausbótu a hospodyně v nájemním bytě – jsem si najednou uvědomila, že už mě prostě nebaví nebýt paní svého pracovního času, sledovat ferman a mít povinnost nastoupit, kdykoli panstvo zavelí...

Teď na volné noze jste patrně spokojenější, můžete si sama vybírat tituly, režiséry i herecké partnery. Je to tak?

Ano, jsem spokojenější. I teď, když mi peníze neběží a nevím, kdy a jestli začnou.

Před dobou koronavirovou, kdy jsme ještě mohli chodit do divadla, jste mi doporučila představení Lež v Divadle Verze. Že ho máte ráda. Je to opravdu pěkné představení. V podstatě konverzačka, v níž ale znějí provokativní myšlenky, pravdy i „pravdy" k diskusi…

Mám ten text ráda, protože ta konverzace jde krásně za hranici. Je to taková provokace, kdo toho kolik vydrží. Kolik my jako interpreti postav, kolik ty postavy samotné a někdy i kolik diváci. Stalo se několikrát, že když se mě Petr Lněnička jako můj jevištní partner zeptal: „Vážně chceš vědět pravdu? Opravdu to chceš?!", tak nějaký muž ze tmy zvolal „ne!" nebo „nedělej to!". To mě na tom baví. Jinak, osobně jsem pro tu pravdu.

Jako Klytaimnéstra v představení Sofoklovy Élektry na scéně pražského Divadla v Dlouhé|foto: Martin Špelda

Na to se právě chci zeptat. Co si myslíte o pravdě a lži, kdy je dobré pravdu zamlčet, kdy je funkční zalhat a kdy se to naopak nesmí?

Jako herečka jistě hraju hry na všech úrovních, od osobní až po společenské. Ale v rámci hry přece určitým způsobem lehce lžeme všichni. Myslím tím, že se stylizujeme, děláme se lepšími, ukazujeme se z jaksi lichotivějších úhlů. A taky nevím – dá se takzvaná „kulantní odpověď" považovat za lež? Nebo mám říct do očí někomu, s nímž mám dlouholetou vazbu, něco, co ho položí na lopatky? Zeptá se mě „co si o mně myslíš?" a já stojím před problémem, zda říct celou pravdu. To asi volí každý podle sebe, podle svých morálních kritérií, vychování, statečnosti a temperamentu.

A co pravda a lež ve veřejném životě?

Musím říct, že společenská pravda a politická pravda – to jsou témata, kdy úhyb stranou nesnesu. Vědomé zatajování informací, lež a manipulace se mi nelíbí a zvlášť v těchto dnech, kdy je většina lidí přikována k médiím všeho druhu, bych velmi ocenila, kdyby vrcholní představitelé našeho státu – a všech států! – hráli co nejčestněji a média plnila roli objektivního zprostředkovatele, nikoli strašáka a manipulátora.

Nedávno byla v České televizi malá přehlídka vašich rolí, vysílaly se mimo jiné filmy Na krátko a Smradi, kde jste měla hlavní role. Jste se svými tehdejšími výkony po letech spokojená, nebo byste něco zahrála jinak?

Já bych po letech nic jinak nehrála, jsem ráda, že už jsem se s tou kterou rolí utkala a nemám chuť něco měnit. I když jsou samozřejmě chvíle, kdy se na sebe dívám a vidím, že to hraju jako tele... I když, ne, to ne, tele je jedno z nejkrásnějších mláďat a na rozdíl ode mě je vždycky autentický. Tak to řeknu jinak: vidím nedostatky, faleš nebo formálnost. Občas tak zahanbeně přitáhnu ramena k uším a říkám si ne ne ne! Ale já se na filmy nebo televizní počiny, ve kterých hraju, vlastně téměř vůbec nedívám. Když mám chuť večer na biják, tak si pustím práci někoho jiného. A to si pak užiju náramně, pokud film není úplně blbej, ale to se mi stává zřídkakdy. Protože většinou už vím, kam sáhnout.

V září přijde do kin černobílý film Bohdana Slámy Krajina ve stínu o divokém odsunu v českém pohraničí. Petra Špalková si v něm zahrála po boku Stanislava Majera|foto: Bontonfilm

Když si člověk vybaví vaše filmové postavy, jsou to spíše ženy nějakým způsobem nešťastné, nesou těžké životní břemeno, něco je trápí. Myslíte, že jste na pohled takový typ, nebo je to spíš náhoda? 

Tak to je dobrá otázka. Samozřejmě, že každého se chytá jeho vlastní téma a zároveň jsme jako herci svědky jistého stereotypu v obsazování. Toto téma byste mohla zažehnout v jakémkoli divadelním klubu a našla byste jen pár vyvolených, kteří jsou obsazováni do diametrálně odlišných psycho a fyziotypů i v rámci filmu. Je to neznámá, se kterou se musíte naučit pracovat, pokud tedy nechcete nabrečet do dvojky vína nebo kolegovi za výstřih s kolotočem otázek typu „proč netočím?", „proč netočím něco jinýho?", nebo „se mi ani nevozvali" či „proč jsou mé filmové role tak stereotypní?", Ano, i já se divím. Ale na poli divadla se mi to už změnit naštěstí podařilo. Tak uvidíme.

Možná ano, protože se právě chystáte na roli policistky v televizním krimiseriálu Radima Špačka. To je úplně jiná role, než s jakými jste se dosud setkávala. Teď je kvůli pandemii natáčení odloženo, ale přesto prosím, povězte něco o seriálu a své roli.

Ten seriál, pokud vznikne, se bude jmenovat Stíny v mlze. Mám v něm hrát postavu kriminalistky Magdy Malé. Je to dvanáct uzavřených dílů, mají hlavu a patu. A pro mě silnou hlavní linii, která se táhne všemi díly. V každém z nich se řeší jeden případ, a do toho všem tiká život. Takový ten „běžný“ – i když, co je na práci kriminalisty běžného, nevím, snad jen ten běh… Radim Špaček je pro mě příslibem, že to bude nejspíš práce, na kterou se těšíte, klid, profesionalita, především pak talent a důslednost. A navíc tři čtvrtě roku soustředěné práce. I když teď jsme o to víc v rukou božích, než jsme dosud pociťovali. Všechno je podmíněno, zkrátka uvidíme. Točit se snad bude od června nebo července, jak vláda a roušky povolí.

Pro časopis s rozhlasem v titulu i obsahu se musím zeptat: jaký je váš vztah k rádiu jako posluchačky?

Pouštím si teď zpravodajství, žiju v tak prudkým pohybu a světě, že třeba dramatickou tvorbu nestíhám. Hlavně kvůli tomu, že když jsem sama v Praze, potřebuji ticho. Na vsi zase poslouchám datly a brhlíky a kosy a pěnkavy a straky a stehlíky, máme tu i labutě, volavku, soused nahoře chová ovce a páva... Někdy je ten koncert k nezaplacení. Ale rozhlas, a zvlášť Český rozhlas, je instituce, ke které lnu a hlásím se k ní. Prokázala věrnost, statečnost, oporu.

Z přijímače je vás často slyšet v pěkných rolích.

Jako herečka tam jdu vždycky ráda, protože to má smysl. Mám ráda všechno to, co jsem tam buď strachy nakoktala anebo s klidem odšarmila – podle stavu duše. Naposledy v režii Lukáše Hlavici Jiráskovu Lucernu. Premiéra byla v polovině března.

Před koronavirem se Petra Špalková ukryla na chalupu u Benátek nad Jizerou i se svými dětmi Andělkou a Lojzíkem|foto: Martin Pekárek

Jak zvládáte nouzový stav jako žena a maminka? Překvapilo vás v době nuceného pobytu doma něco v rodinném provozu? Dozvěděla jste se o sobě něco nového?

Mě asi nic zásadního nepřekvapilo. S dětmi někdy bývám na chalupě bez muže i téměř celé léto, protože muž v létě pracuje na open-air scénách. A to byly děti výrazně menší a chalupa třeba rozkopaná po rekonstrukci. Tady je to asi pro mě jako pro matku všechno víc v klidu. Ale zase jsem kupříkladu nebyla zvyklá mít vraženou hlavu mezi reprobedny a celý den poslouchat Radiožurnál, abych zjistila, jak a co bude dál, a tak moc se nebála o zdraví svých blízkých. A o celou planetu. To je pro mě to nové. A stará dobrá hra „proměň strach ve zvědavost a zvítězíš“, kterou mě naučila má milá přítelkyně Jana Janěková mladší, se dostala jaksi do vyšší úrovně. O sobě jsem nic nového nezjistila. Spíš mi víc než kdy jindy došlo, že mám fajn rodinu a že mám všechny ty blízké ráda. To je hodně silný pocit.

Celý rozhovor s Petrou Špalkovou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.