Mezi Prahou, krajinou a portrétem. Výstava klasika české fotografie Zdenko Feyfara

Při svých pražských toulkách zachycoval – jakoby ve formě skicáře – všednodenní výjevy, objevoval malebnost městských zákoutí stejně jako jejich dobovou atmosféru. Když v roce 1939 uzavřeli nacisté české vysoké školy a Feyfar musel přerušit studium medicíny, záchranou před totálním nasazením se mu stalo přijetí na Státní grafickou školu, kde pod vedením profesorů Funkeho a Ehma fotografii vystudoval (a později i sám vyučoval). Když ve druhé polovině čtyřicátých let vstoupil do vrcholného období své tvorby, podělil svou pozorností rovnomocně hned dvě tematické oblasti: přisvojenou Prahu a rodné Krkonoše. „Krkonošský Krakonoš“, jak mu přezdívali, fotografoval přírodní panoramata stejně jako horaly při práci, jakož i horskou květenu, v jejímž zobrazování dosáhl rovněž vrcholného mistrovství.

Kachnička u Mánesa

Stejně jako tomu bylo u Josefa Sudka, i Feyfarovým průvodcem, médiem či přímo tvůrčím zákonem se stalo světlo. Odtud se zrodily ony případné, skutečností podložené fotografické legendy, kupříkladu o statui svaté Luitgardy na Karlově mostě, již je možno smysluplně fotografovat – jistěže za příhodných světelných podmínek – jediný den v roce…

Po letech soustředěné observace vycizeloval svůj vztah k tehdy ještě „magické Praze“ do podoby impresionistických výjevů, v důvodnějším a plnějším smyslu než stylově rozvolněná „impresionistická fotografie“ dvacátých let. Bez vyumělkovanosti, zato se samozřejmým foto-grafickým pochopením situace, s hlubokým vztahem k tomu důležitému, co se ocitlo v zorném úhlu jeho kamery.

Feyfarovo veledílo, Kachničky u Mánesa (1958), výškově protažený  formát, podobající se japonskému závěsnému obrazu, kakémonu, znamenalo svou výrazovou silou důležitý příspěvek k vývoji naší fotografie. Neméně důležitým dílem je i modernisticky abstrahující, exotický motiv Egypťanka s nádobou na hlavě (1959).

Oběť privatizace

Ale nejen veduta a krajina, i reportáž a portrét žánrově obohacuje Feyfarovu tvorbu. Za portrétistu se sám nepovažoval, leč výčet jeho modelů se jeví být zpodobením tehdejšího českého Parnasu: výtvarníci Jan Zrzavý, Josef Sudek, Josef Lada, Ludvík Kuba, Adolf Hoffmeister, Václav Tikal, herec Rudolf Deyl, historici umění V. V. Štech a Jiří Šetlík, spisovatel Jaroslav Havlíček…

Je bohužel příznačné pro osud mnoha pražských výtvarných umělců v časech popřevratových, že i slavný fotografův ateliér v ulici Karoliny Světlé na Starém Městě (hostící po čtyřicet let tolik významných tváří české kultury) se stal obětí divoké privatizace devadesátých let. Ze ztráty svého tuskula a jeho genia loci se Feyfar až do své smrti nevzpamatoval. Žil, ale netvořil…

Obsáhlou retrospektivu umělcova díla s názvem Zdenko Feyfar: Pozapomenutá legenda (dle mého úsudku mimořádnou pražskou výtvarnou událost) v autorské koncepci Nadii Rovderové můžete navštívit do 18. června.