Láska za časů korony v unikátním dokumentu

Když vláda vyhlásila nouzový stav kvůli pandemii, dostala jsem strach. Víc než koronaviru jsem se ale bála toho času, který strávím sama se sebou. Bolelo mě srdce. Začala jsem proto sbírat audiodeníky lidí, kteří měli chuť mluvit se mnou o vztazích. Mluvili o lásce na dálku, samotě, partnerství, rozchodech, nevěře i čerstvém zamilování. Tak vznikl intimní dokument Láska za časů korony.

Od poloviny března do poloviny května jsem virtuálně cestovala z jižní Moravy do Jižní Ameriky, se zastávkami v Sarajevu, Římě nebo v Praze. Se sluchátky na uších jsem sice byla sama ve svém žižkovském bytě, ve fantazii jsem se ale přesouvala do ložnic, obýváků a kuchyní jiných lidí. Posílali mi odpovědi na moje otázky o vztazích a lásce. Audiodeníky mi umožnily slyšet, co se jim honí hlavou.

Až se svět otevře

V mém prázdném bytě během nouzového stavu často voněl deštný prales, i když v Praze žádný není. Jako bych seděla s Karlem v jihoamerické Guayaně ve sto padesát let starém dřevěném domě. Pracuje tu zhruba rok. A zhruba rok také chodí s Raoulem ze sousedního Surinamu. „Poznali jsme se neuvěřitelně nevysvětlitelnou náhodou. Zadal jsem do telefonu číslo jednoho mého pracovního kontaktu, myslel jsem si, že ho zadávám správně, ale zřejmě jsem ho zadal špatně. Když jsem potom tomu kontaktu psal, že bych se rád setkal na pracovní schůzce, vyklubal se z něho Raoul. A nakonec jsme se viděli. A ta schůzka nebyla zrovna pracovní,“ vypráví sametovým hlasem šestačtyřicetiletý Karel. Teď zamilované muže dělí hraniční řeka Courantyne mezi Guayanou a Surinamem. Nikdo neví, za jak dlouho se budou moci setkat.

Karel a Raoul. Zamilované muže teď dělí hraniční řeka Courantyne mezi Guayanou a Surinamem|foto: Archiv Terezy Hronové

S nadějí, že se svět brzy otevře, žije i Daniela. I mezi ní a jejího italského přítele Jacopa postavila pandemie nepřekonatelnou bariéru. I když společně cvičí, vyrábějí citronádu a skládají písničky, tak jsou spolu jen virtuálně. „Řekli jsme si, že pokud to bude moc dlouho trvat a naše státy nám budou pořád zakazovat vidět se, tak se prostě vydáme po polích vzdušnou čarou k sobě a někde v Rakousku se potkáme.“ Zatím se nemůžou setkat ani Milan a Viktorka. On pomáhá uprchlíkům na Balkáně, ona je v Česku. Ze Sarajeva pomyslně cestuji na Jižní Moravu do bytu Diany. Svého Chorvata poznala přes seznamovací aplikaci Tinder. Ještě si ani nestihli říct, zda spolu chodí. Diana trpí chronickou nemocí, proto karanténu bere vážně. „Přeskočili jsme tu fázi randění na začátku, místo toho jsme přešli rovnou do partnerského života. Pereme si vzájemně věci, vaříme si, řešíme, kdo půjde ven s pejskem. Takové ty starosti, co mívají páry po několika letech,“ říká.

Sama v Libni

Tomáš a Pavel se také zamilovali těsně před vyhlášením nouzového stavu. Tomáš od své lásky nemá skoro žádné zprávy: „Mám chuť teď jít nafackovat tomu dotyčnému, a pak hned nafackovat sobě, že jsem se do něj zvládnul zamilovat.“ Trápí se i jiný Pavel, který byl s Nikolou na jednom jediném rande. Nestihli si dát ani pusu. „Snažím se doma cvičit nebo venku běhat, abych na ni nemusel neustále myslet, protože kdybych na ni pořád myslel, asi by mě to zabilo. Dříve či později bych se zbláznil a bůh ví, co bych udělal,“ říká devětadvacetiletý student v jednom ze svých audiodeníků.

Přesouvám se do obýváku v pražské Libni za Míšou. Už je rok single a má zlomené srdce. „Přála bych si, abychom všichni tuhle věc přežili ve zdraví, ale jestli mám být neskromná a přát si něco, po čem opravdu toužím celou svojí existencí, tak je to láska,“ povídá si se mnou, ale spíš vlastně sama se sebou. V izolaci moc možností, jak se seznámit není. „Čas od času si Tinder nainstaluji. Kouknu… A pak jsem hrozně znechucená. Spousta těch profilů je arogantních a blbých,“ říká nad ikonou ohníčku. Sama je také Františka. Její přítel od ní odešel po devíti letech skoro na den s vyhlášením nouzového stavu. „Jsem strašně sama. Mám zlomené srdce. Nemám žádnou práci. Moje vyhlídky na několik týdnů nebo měsíců jsou dost černé. Chtěla bych jít mezi lidi, ale to nejde,“ brečí v bytě, který si spolu koupili.

S nadějí, že se svět brzy otevře, žije i Daniela|foto: Lukáš Bíba

Terapie na dálku

Trochu samoty by naopak potřebovala Linda. Kvůli koronavirové pandemii teď tráví všechen čas doma s partnerem a malou dcerou. Z jejich bytu 2+1 se staly dvě kanceláře a školka. „Snažím se ráno vždycky obléct nějak hezky. Umyji se, namaluji se, zatím v tomhle není úpadek. Přestala jsem ovšem nosit šperky a to je co říct! Ale je možné, že za měsíc budeme mluvit jinak. Až si přestaneme čistit zuby, tak to bude konec,“ směje se mladá žena po dvou týdnech karanténních opatření. Jsou spolu jedenáct let. Děláme si legraci z toho, že nejvíc práce budou mít po konci pandemie rozvodoví právníci a vztahoví terapeuti.

Pro některé moje respondenty byly terapií audiodeníky a kontakt se mnou. Posílali mi velmi osobní a niterné zpovědi o vší té radosti, bolesti, nejistotě a jistotě, kterou vztahy přinášejí. Jako bych jejich příběhy sama už někdy zažila. Možná je totiž zažil každý z nás.