David Ondříček: Radši se dívám dopředu

David Ondříček

David Ondříček právě dokončil svůj nový film Zátopek, životní příběh našeho nejvýznamnějšího atleta. Jde o drama, režisér ale prozrazuje: „Zátopek bude možná pro mnohé překvapení, protože má i komediální potenciál.“ Syn slavného kameramana Miroslava Ondříčka, spolupracovníka Miloše Formana, představil dosud šest celovečerních snímků (Šeptej, Samotáři, Jedna ruka netleská, Grandhotel, Ve stínu, Dukla 61). Vesměs se setkaly s příznivým ohlasem u diváků i kritiky. 

S tatínkem vás spojila filmařská profese. Zdědil jste po něm ale i celoživotní lásku ke kopané. Jste jako on slávista?

Jsem, to by ani jinak nešlo. Slávista jsem odmalička, táta mě už od dvou nebo tří let vodil na fotbal ještě do starého Edenu. Viděl jsem ještě hrát Frantu Veselého a další slávistické legendy. Tahle tradice má u nás pokračování, protože syn Rudolf je taky slávista a dcera Františka dokonce za Slavii chvilku hrála fotbal. Nedávno jsem byl na zápasech Ligy mistrů v Barceloně a v Dortmundu...

V Barceloně byla Slavia výborná!

I v Dortmundu! Oba zápasy byly skvělé, moc se mi líbily. Ten tým je teď opravdu mimořádně dobrej.

Nevadí vám, že v tom jsou čínské peníze?

Jsou tam čínské peníze, nedá se nic dělat, patří to k současnému světu. Tvrdím, že ti „naši" Číňani jsou určitě dobrý lidi, jinak by Slavii nikdy nekoupili.

Řada režisérů nejen vaší generace původně na FAMU vystudovala dokument a pak se věnovala hranému filmu. Stejně jako vy. Proč jste šel na dokument?

Chtěl jsem spíš na kameru, ale táta mi to rozmluvil. Vysvětlil, že to pro mne není dobrá volba, protože prý „kamera je strašně moc práce, a přitom nemáš film plně pod kontrolou". Na základě tohoto doporučení jsem směřoval k režii. Ale na hraný film mě nevzali, na škole bylo pár lidí, kteří neměli tátu rádi. Tak jsem to zkusil na dokument.

Soudě podle vašich filmů, to studium vám neuškodilo.

Dělali jsme tam praktické věci, neučili nás abstraktní teorii, ale to, jak se má film dělat. Tím se nám dostal pod kůži celistvě. Dokument mě nakonec dost bavil, pár jsem jich natočil, vlastně mě baví dodnes. Ale považuji ho víc za žurnalistiku než za film. Takže jsem přece jen skončil u disciplíny, která mne více oslovuje - u režie hraného filmu.

Režisér David Ondříček



Na začátku jste se prosadil generačními filmy: Šeptej bylo z prostředí dvacetiletých, Samotáři vypovídali o vztahových krizích třicátníků. Oba snímky mají pořád početnou armádu fanoušků a jsou vnímány jako kultovní. Považujete generační výpověď mladých tvůrců za důležitou etapu tvorby?

Když člověk dělá takový film, zpravidla si neuvědomuje, že je „generační". Prostě jsou to filmy natočené s láskou a nasazením. Mnohé bohužel zapadnou a nikdo o nich neví. Já byl šťastný, že si je diváci našli. Ale jinak to takhle nerozděluji. Dělím filmy spíš podle toho, jestli mě zajímají, nebo ne. Když se mě někdo zeptá, proč jsem nepokračoval v té, řekněme, komediálně vztahové rovině, říkám, že filmy o mladých lidech by měli dělat mladí lidé. A já už jsem přece jen střední generace. Dělám témata, která jsou mi bližší tady a teď. Mám období, že se zabývám spíš dramaty z nedávné historie.

Váš snímek Ve stínu je jedním z nejsilnějších dramat, jež u nás vznikla o komunistické totalitě. Čím vás to téma zaujalo?

Nerad odpovídám na otázky, co jsem chtěl filmem říct. Mnohem radši se dívám dopředu než dozadu, držím se toho celou dobu.

Takže se nekouknete ani na své starší filmy?

Když se film uzavře a proběhne poslední projekce, už ho pak nikdy nevidím. Ani na premiéře. Částečně je to i tím, že mě v tu chvíli dost otravuje, už na něj nemám náladu. A částečně jsem prostě rád, že už je to za mnou.

Přesto se, prosím, zkuste na chvíli vrátit k dramatu Ve stínu.

Mám ho hodně spojený s tátou, protože mě na tu myšlenku přivedl. Když jsem se ho jednou zeptal, o čem by chtěl udělat film, odpověděl, že ho nejvíc zaujaly události kolem měnové reformy roku 1953. Říkal, že to byla největší loupež na národu. Je pozoruhodné, jak byli komunisti nekompromisní, jak dokonale to měli propracované. Nejenže sebrali bohatým lidem majetek a zlomili inteligenci, ale ještě chtěli, aby lidi neměli vůbec žádné peníze, ani těch pár tisícovek, které si zašili doma do polštáře. Provedli to velice důsledně. Proto taky jejich režim přes svou krutost a nesmyslnost vydržel tak dlouho. Ve stínu byl jednoznačně politický film, mám-li ho vymezit žánrově, pak politický thriller. Znamenal pro mě určité vyrovnání se s komunismem. Nechtěl jsem ale na diváka tlačit, snažil jsem se, aby si to tam našel sám.

Historické události zobrazené ve filmu odpovídají realitě?

Snažili jsme se být co nejpravdivější. Vždycky spolupracujeme s historiky, mám rád, když film má opravdu reálné podklady, zvláště, když je historický a politický.

Také váš nedávný televizní film Dukla 61 je založen na skutečných událostech. Jak vás napadlo natočit příběh důlního neštěstí?

Měl jsem štěstí, které je ve filmové tvorbě a v životě vůbec důležité. Oslovil mě producent České televize Michal Reitler se scénářem Jakuba Režného. Byl to jejich projekt, který mi nabídli. Když jsem si přečetl synopsi, hned jsem věděl, že to chci dělat. Přitom u mě není obvyklé, že se do nějaké látky okamžitě zamiluju, trvá mi to hodně dlouho. Ale v tomhle případě jsem hned zavolal, že mě to zajímá.

dukla61.jpg


Na první pohled to mohlo vypadat, že důlní neštěstí není moc atraktivní téma.

Přesně. Když jsem někomu říkal, že budu dělat film o největším důlním neštěstí u nás, cítil jsem, že už mě nikdo neposlouchá. Ale já věděl, že to naopak atraktivní je. Zaprášení chlapi v dole, jejich odvaha a zároveň na tehdejší dobu značné peníze, které vydělávali - vždyť’ je to úplný Klondike! Chlapi přinášejí domů zlato a tam čekají ženský, které jim je seberou... A do toho téměř antický příběh otce a syna. Mně se to strašně líbilo, i když to mnozí brali jako jakýsi můj meziprojekt. Ale nebyl. Natáčení mě bavilo a spolupráce s Českou televizí byla mimořádně dobrá. Lidé, na které jsem tam narazil, patří k nejlepším profesionálům, jaké jsem kdy potkal.

Dukla 61 podobně jako Metanol nebo Most! dokazují, že Česká televize umí dělat kvalitní a společensky závažné filmy.

Všimněte si, že všechny tyhle tituly jsou od jednoho producenta! Česká televize má veliké štěstí, že má na své palubě mimořádně talentovaného Michala Reitlera.

Mimochodem, když je řeč o talentu, v Dukle 61 jste objevil mladou herečku Antonii Formanovou. Dívku ze slavné umělecké rodiny – dceru Petra Formana, vnučku režiséra Miloše Formana a spisovatele Jiřího Stránského.

Přesněji řečeno, objevila ji moje partnerka Martha Issová - vždycky říkám, že mé nejlepší nápady jsou od Marthy. Ta mi ji doporučila, já byl rozhodnut pro jinou představitelku, ale ta nakonec nemohla. Když jsem se s Toničkou sešel na kamerových zkouškách, už po pěti minutách jsem věděl, že je to ona.

Po Dukle jste se zas pustil do náročného projektu o Zátopkovi.

Bylo to obráceně. Nejdřív jsem měl Zátopka, i když dlouho jen v hlavě, až pak přišla Dukla. Myšlenku udělat Zátopka jako hraný film přinesl hudební skladatel Honza Muchow, a my s producentem Kryštofem Muchou jsme se do toho okamžitě pustili. Na tom námětu pracujeme už od roku 2008. Takové extrémně nákladné a složité věci musí uzrát. Nám to zrálo jedenáct let.

Proč tak dlouho?

Nevěděl jsem, jak příběh uchopit. Nejdřív jsme to napsali s Honzou Muchowem jako klasický životopisný film. Ale byl by nudný a předvídatelný. Pak do toho vnesla určitý vítr Alice Nellis, která napsala další verzi scénáře. A ta se mi líbila. Pak jsme hrozně dlouho sháněli peníze.

Zátopek - Václav Neužil 4.jpg



Dokumentární snímek, který jste mezitím o Zátopkovi natočil, byl jakýsi první krok k realizaci?

Když jsme čekali na peníze, rozhodl jsem se natočit dokument, a tím se o svém protagonistovi víc dozvědět. Jaký byl, jak přemýšlel. Měl jsem možnost hodně mluvit s Danou Zátopkovou i s mnoha pamětníky, kteří se Zátopkem běhali. To se mi moc hodilo. Dneska mám pocit, že Zátopka osobně znám, i když jsem se s ním nikdy nesetkal.

Je to velmi složitá postava: od komunistického sportovce přes odvážné diskuse se sovětskými okupanty až po odvolávání postojů a podpisů. Co vás stále drželo, abyste se projektu nevzdal?

Každý, kdo se o Emila zajímá, si ho nějak představuje, a každý po svém. Možná mě na něm baví právě tahle jeho neuchopitelnost. Můžete ho znát zdánlivě velice dobře, vědět, co všechno udělal špatně a kdy byl skvělý, ale stejně nevíte, kdo to je. A právě toto je pro mě Emil Zátopek. Vidím jeho podstatu stále někde v mlze, nemůžu a ani nechci ji přesně definovat. Tak se snažím k němu přistupovat: aby tam byl a nějakým způsobem existoval, vnímám ho, ale absolutně nehodnotím. Chci, aby si divák udělal názor sám.

Celý rozhovor s Davidem Ondříčkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor: Agáta Pilátová

Související