Havířský chleba na ženský způsob

hornické vdovy_Kamila Hladká

Víte, jaký je to pocit, když vám ze dne na den nepřijde domů manžel? Je vůbec možné smířit se s tím, že se vám jednoho dne nevrátí partner, kterému jste ráno strčili do ruky svačinu na cestu do práce? Autentické autorizované příběhy hornických vdov od nejstarších až po nejmladší na pozadí historických proměn Československa a České republiky, kdy bylo hornictví vnímáno jednou jako výkladní skříň socialismu, přináší kniha Hornické vdovy.

Roku 1967 se nám narodila dcera, a protože byl v té době v Havířově problém s jeslemi, požádala moje žena lékařka o pomoc naši známou, paní Jarmilu. Každé ráno jsme pospíchali s kočárkem přes půl města k „náhradní mámě“. Můj obdiv si paní Jarmila získala nejen jako pečlivá chůva snažící se obětavě nahradit nedostatky systému rané péče, ale i proto, že se nám svěřila, že její muž byl jedním ze sto osmi havířů, kteří zahynuli v roce 1961 při požáru metanu na dole Dukla. Už jako novinářský elév jsem tak dostal příležitost důvěrně se dotknout světa, v němž platí krutou daň za tvrdé černé řemeslo nejenom muži, ale i jejich ženy.

O půlstoletí později, vloni na podzim, jsem si Jarmilin příběh připomněl znovu. Byl to zvláštní zážitek. Na pódiu ostravského Domu knihy sedělo šest žen, hlavních postav knížky autorky Kamily Hladké. Probíhal křest nové publikace nakladatelství Dcera sestry s názvem Hornické vdovy. Hlediště tajilo dech, když ženy s velkou pokorou, ale spíše věcně než sentimentálně, vzpomínaly na okamžiky, které jim navždy změnily životy.
Během besedy jsem se dozvěděl, že dvě z nich, osmdesátiletá Olga a osmasedmdesátiletá Květa, přišly o své partnery v téže chvíli a přesně na témže místě, jako „naše" chůva Jarmila - v podzemí dolu Dukla v červenci roku 1961. Když jsem pak držel v rukou novotou vonící knížku, dojal mě text na jejím přebalu. Je důkazem, že silný, emocemi nabitý příběh lze sdělit doslova pár větami:
„Dělal první den brigádníka na Dukle, vešel do kantýny, kde jsem pracovala, a když jsem ho uviděla, jako by do mě vletěla jiskra. A povídám kamarádce:,Takový šikovný kluk! ‘,Vzpamatuj se, máš před svatbou!‘ Svatba nesvatba, hned ten večer šel a vyprovázel mě domů.
Od prvního dne jsme byli spolu. To bylo ostudy. Mamka s bráchou mě chtěli vyhodit z baráku. Jak se to dozvěděl taťka, udělal tenkrát strašný kravál. Ten řval:,Máš tady šikovného synka z vedlejší vesnice. Všichni ho známe, a ty si vybereš brigádníka. Ten největší bordel, který nikdo nechce.‘ Trvala jsem na svém:,Ne a neustoupím, kdyby nevím co se dělo! ‘ Stalo se to na podzim roku 1959, v dubnu 1960 byla svatba, za rok se nám narodil syn, a když měl deset týdnů, František zemřel na dole Dukla."

Havířské_vdovy_11.jpg

Zrození knížky

Jak vznikl nápad pustit se do tématu, doslova nabitého silnými city? „Moje teta se na začátku osmdesátých let vdala za horníka a šla s ním do Karviné," vzpomínala Kamila Hladká, „ale nemyslím, že by mě to k tématu jakkoliv přivedlo... Nápad přijde zčistajasna. V rozhlase krátce mluvili o hornictví a mě v té souvislosti napadly hornické vdovy. Pak jsem se hned začala tématu věnovat, mapovala jsem hornictví u nás a jezdila do Slezska i jinam." Autorka knížky žije na Brněnsku a kromě „hornické" tety nemá s havířským prostředím vlastně nic společného. Člověk musí mít velké sociální cítění a značnou dávku empatie, aby v sobě našel sílu poslouchat a zaznamenávat příběhy, v nichž jsou pojmy život a smrt tak blízko, jak jenom je možno. Byla ale tragika lidských osudů tím nejdůležitějším, co autorku zajímalo?

„Přála jsem si ukázat hornictví z jiné strany, sledovat jeho proměny a poodhalit klišé, která se k němu vážou," uvádí autorka Hornických vdov. Takový záměr je velice cenný, když uvážíme, že si část veřejnosti o havířském řemesle stále ještě myslí, že to nejdůležitější pro jeho vykonávání jsou chlapské nespisovné výrazy. Svůj úkol ale autorka nepojala s prvoplánovou jemnocitnou ambicí vytvořit „umělecké publicistické dílo". „Říkala jsem si, že se necítím být spisovatelkou, že jsem jen zachytila, co mi řekly ony ženy, a nějak to uspořádala dle svých literárně-teoretických znalostí a schopností. Jejich příběhy jsem nepřepisovala a nezpracovávala například er-formou, zvolila jsem formu rozhovoru, kde je dotazující téměř upozaděn, čili nejsou zaznamenány ani moje otázky, což umožňuje právě literárnější zpracování, byť’ autentického charakteru."

A výběr hrdinek? „Nebylo mým cílem přinést příběhy žen, které mají těžký osud, to bylo druhotné. Záměrně jsem zařadila ženy od nejstarších po nejmladší, neboť jejich zkušenosti takový vhled umožňují.
Dokud jsme se osobně nepotkaly, zajímal mě pouze jejich věk a kdy jejich manžel či partner zemřel.
Žádná jiná předem daná kritéria jsem záměrně nestanovovala. Každý člověk a jeho příběh je jedinečný a očekávala jsem i takové výpovědi, což se, myslím, naplnilo," objasňuje Kamila Hladká.

Ženy v černém povolání

„Hornické úderky, jejich předáci a za normalizace vzorné pracovní kolektivy socialistické práce byli budovatelští héroové," napsal v předmluvě knížky Hornické vdovy historik Martin Jemelka. „Nadstandardní mzdové ohodnocení, prémiové příplatky, prudce rostoucí životní úroveň, bujaré večírky, závislost na alkoholu, nemoci z povolání, invalidita a předčasná smrt byly osudem nejednoho úderníka a hrdiny socialistické práce. Zůstávaly po nich občas bezradné partnerky, uvyklé vysokému životnímu standardu a příliš brzy odsouzené k vdovství." Nabízí se ale otázka, jakou vlastně hrály roli ženy a partnerky tvrdých mužů, kvůli nimž vděčný stát vybudoval relativně pohodlná havířská sídliště a města.

havířské_vody_png.png

„Vychovat z často početného zástupu havířských potomků zodpovědné bytosti, zachovat si lidskou důstojnost v překotných časech industrializace a dramatických dějin 20. století a nezpronevěřit se svědomí tváří v tvář politickým zvratům a ideologickým diktátům bylo celoživotní výzvou pro generace ostravských horníků a jejich rodinných příslušníků," uvádí Jemelka. „Mnohé (z toho) nesly na svých bedrech hornické ženy a havířské mámy. Bez jejich každodenní starosti o chod hornických domácností, počínaje brzkým vstáváním a konče vyhlížením manželova návratu v pozdních nočních hodinách výplatních dnů, by výkonnost havířů i hornických kolektivů záhy stagnovala."
Na Ostravsku neexistuje rodina, v níž by alespoň jeden její člen neokusil havířský chleba. Havírna je odedávna především maskulinní řemeslo, ale prostředí šachet, důlních závodů, třídíren uhlí, známkoven a lampáren nebylo zejména ve druhé polovině 20. století ženám cizí. „Bez bufetářek, kuchařek, úřednic, zdravotních sester, lékařek a zaměstnankyň ve výdeji pracovních oděvů a pracovních známek by se socialistické hornictví neobešlo...
V šedesátých letech se režim pochlubil prvními důlními inženýrkami, absolventkami Vysoké školy báňské v Ostravě a v roce 1997 se jedinkrát v dějinách ostravsko-karvinského revíru mihla v čele představenstva OKD, a. s. na několik měsíců žena, Jitka Rutlová," objasňuje historik.

Hraběnky z Dolu Fučík

Martin Jemelka ale současně dodává, že dlouhá desetiletí, zejména na přelomu 19. a 20. století, byly ženám v hornictví určeny jen podřadné a špatně honorované práce na povrchu, hlavně mezi deklasovanými dělnicemi-přehrabovačkami, „ohrabulemi" či „hraběnkami", jejichž úkolem bylo třídit uhlí a důlní kámen v uhelném prádle, třídírně uhlí. Byla to nezdravá, únavná ruční práce doprovázená ohlušujícím rachotem nekonečného pohyblivého pásu. Zeny pokryté prachem od hlav až k bagančatům a navlečené do rozedraných oděvů vypadaly jako odporné čarodějnice z pohádek.

„Ohrabule" však z havířiny nezmizely ani ve druhé polovině 20. století. Student katedry režie pražské FAMU Jan Mudra natočil ještě v polovině osmdesátých let v třídírně uhlí ostravského dolu Julius Fučík unikátní filmový dokument Kantáta pro ruce právě o těchto žalostných bytostech. Absolventský film realizovaný v koprodukci s Krátkým filmem a založený na kontrastu Vivaldiho vznešené hudby a nedůstojné ženské robotárny vzbudil mimo jiné pozornost odborné poroty soutěže studentských filmů, kterou pravidelně pořádá CILECT, mezinárodní asociace filmových a televizních škol, jež „hraběnkám z dolu Julius Fučík" udělila druhou cenu.

Co dáváš, to dostaneš

Možná není náhoda, že knížka o hornických vdovách se dostává ke čtenářům zrovna v době, kdy ve veřejném prostoru ještě rezonuje živý ohlas na filmové drama režiséra Davida Ondříčka, které bylo věnované nejtragičtější důlní katastrofě v dějinách československého socialistického hornictví – požáru na dole Dukla. Obdiv diváků sklidil zejména skvělý civilní výkon Marthy Issové, která si zahrála postavu, jejíž osud byl totožný s osudy hrdinek knížky Kamily Hladké.
Je vůbec možné smířit se s tím, že vám jednoho dne nepřijde domů partner, kterému jste ráno strčili do ruky svačinu na cestu do práce? Všech šest žen z pódia ostravského Domu knihy si ale návrat k novému životu vybojovaly. Jakou sílu a statečnost musely projevit a co všechno k tomu potřebovaly, prozrazuje šestašedesátiletá paní Marta, jejíž partner Jožko zahynul v říjnu 1990 na dole Barbora.
„Já sama jsem se musela chvilku léčit, ale moje štěstí byly děti, musela jsem se o ně postarat.
A taky lidi. Kdyby nebylo dobrých sousedů a přátel, tak bych to po manželově smrti nezvládla. Dnes se ale lidi přestávají přátelit, komunikovat. A to mi chybí. Lidi sami sebe zničí tím, že se přestanou o druhé zajímat, pomáhat si, přát si. Čím mají víc, tím víc si závidí.
Jsem ráda, že jsem žila v době, ve které jsem žila, a že jsem stará dnes, nechtěla bych být mladá, ale jenom proto, že lidi mají k sobě daleko. To tak dřív nebylo. Kromě toho, že se stála fronta na něco, tak spokojenost byla. Byla práce. Ráno jste vstali a neměli jste strach, že přijdete do práce a že vás propustí. Je dobré mít povinnost, někdy je bič potřeba. Zivot byl klidnější, jistější," vzpomíná paní Marta.

Havířské_vdovy


Má čtyři děti, osm vnoučat a dva pravnuky. Jožko ještě zažil prvního vnuka Honzíka. „Vždycky jsem měla obrovské štěstí na lidi. Mám kolem sebe úžasné lidi, za což děkuju.
Většinou kolem mě byli, jsou a doufám, že i zůstanou dobří a hodní lidi. Samozřejmě, vždycky se něco najde, ale nebyli to zlí lidi, jen byli třeba jiní. I moje děti mají štěstí, jak na rodinu, tak na okolí. Jsou srdeční a usměvaví. Možná, že to, co vydáváš, i dostaneš. Já jsem bohatý a šťastný člověk, sama nikdy nebudu. I když jsem bez partnera, vždycky mám kam jít, komu zavolat, s kým si popovídat. Tak co mi chybí? To nemůže říct každý."