Bébel umřel, ale rozhodně neodešel

Sedím na posteli v hotelovém pokoji kdesi na severu Evropy a v hlavě si přehrávám scénu z filmu. Muž v kostýmu sluhy vlekoucí těžký kufr na vratké lávce přes himálajskou propast se zastaví a říká: „Pane, mám tu čest dát vám výpověď, spočítal jsem si to všechno i s pojištěním, ráčíte mi dluhovat prosím...“ Druhý muž mu skáče do řeči: „To mi říkáte zrovna tady?“ – „Nelíbí se mi to, už jako chlapec jsem mívával závratě!“ stěžuje si sluha, ovšem pán mu odmítá uvěřit, rozhoupe lávku a vypadá to, že se oba zřítí do propasti. V poslední chvíli se kufr otevře, muži se zachytí prádla, které vytvoří záchranné lano, a spouštějí se po něm dolů.

„Leone, co jste to udělal s mými košilemi?!“ – „Promiňte, pane, když cestuji do ciziny, všechno sešpendlím kvůli krádeži.“ – „Dám vám dvojnásobnou mzdu, Leone!“ – „Děkuju, pane,“ praví sluha – a pak se lano přetrhne, muži se zřítí dolů, ale živí a zdraví se válejí v horské říčce. Vstávají a jdou dál – nic je nezadrží...

Jean-Paul Belmondo ve filmu U konce s dechem (1959)|foto:Český rozhlas

Komedii Muž z Hongkongu, kterou natočil Philippe de Broca, jsem viděl víc než dvacetkrát a některé dialogy mohu i po letech celkem spolehlivě odvyprávět zpaměti. Sluhu hrál Jean Rochefort, Arthura Lempereura, znuděného milionáře na cestě kolem světa, Jean-Paul Belmondo.

I několik dalších snímků s Belmondem se stalo součástí mých vzpomínek, vstoupily mi do života a už tam zůstaly. Sem tam se mi vracejí oblíbené repliky: „Tlusťochu, zaplať! V hotovejch! Přijdu zítra ráno v půl dvanáctý!“ (Policajt nebo rošťák), „Já jsem ten, co skákal z baobabu!“ (Zvíře), „Některý den je jako uhranutý, člověk potkává samá hovada, a tak se začne dívat do zrcadla a pochybovat i o sobě…“ (Bláznivý Petříček). O tom posledním citátu jsem si asi padesát let myslel, že ho pro Belmonda vymyslel režisér Jean-Luc Godard, až teprve nedávno jsem objevil, že pochází z Chandlerova románu Sestřička.

Kvůli Belmondovi jsem dokonce začal kouřit a žmoulat v koutku úst startku podobně jako on svou gauloisku.

V Bláznivém Petříčkovi, vrcholném snímku francouzské nové vlny a podle mne i světové kinematografie, mě Belmondo uhranul nejvíc. V kině jsem ho viděl mnohokrát a myslím, že to byla jeho nejlepší role. Belmondo mi dokonce vstoupil do života tak mohutně, že jsem kvůli němu začal kouřit a žmoulat v koutku úst startku či letku podobně jako on svou gauloisku. Samozřejmě hrál i v řadě filmů, které se žádnými zvláštními uměleckými počiny nestaly, ale on sám v nich byl vždycky skvělý a stálo za to se dívat.

Když mi před několika dny přišla esemeska „Umřel nám Petříček, zapaluju svíčku“, nějak se mi nechtělo tu zprávu přijmout. Nečetl jsem nekrology a ani mě nezajímalo, co o jeho smrti řekl francouzský prezident či kdokoli jiný. Místo toho jsem si v paměti prošel jeho filmy, vzpomněl si na to, jak často jsem se vracel v povznesené náladě a rozechvělý domů z kina, a řekl jsem si: Belmondo asi opravdu umřel, ale rozhodně neodešel.

Nezapaluju za něj svíčku, jen tady ve svém hotelovém pokoji neodkladně sešpendlím všechny svoje košile. Pro jistotu.

Jean-Paul Belmondo na festivalu v Lyonu v roce 2012 |foto:Profimedia