Tereza Kostková & Jakub Nvota: Položit správnou otázku je umění

Jakube, napsal jste knížku Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama, kde píšete, že máte zálibu v kladení otázek, které vás často zajímají víc než samotné odpovědi. Je těžké se správně zeptat?

Jakub: Položit správnou otázku je obrovské umění, je to trochu jako správná diagnóza. Odrážejí se v ní naše poznání, naše odvaha, naše touhy. Když umíte položit správné otázky, odpovědi přijdou téměř určitě.

Klárka z vaší knížky má štěstí, že nejednoduché otázky klade učiteli ochotnému jí odpovídat. Jací byli vaši učitelé? Odkazovali vás do příslušných mezí, nebo se trpělivě snažili nalézat odpovědi?

Jakub: Měl jsem štěstí na učitele, ale jako dítě jsem byl spíše uťápnutý. Víc jsem pozoroval, než se ptal. Moje otázky zněly v tichu, ne vždy jsem je položil, ale odpovědi i tak přišly.

Tereza: Já byla odmala také hodně hloubavá, a vzdor své povídavosti jsem nejprve dlouho hledala odpovědi sama v sobě. Byla jsem ráda a dodnes si cením, když se ve mně zrodí odpověď, když na něco – i třeba dávno objeveného a stokrát v knihách popsaného – přijdu sama. A pak o tom ráda a vášnivě diskutuji. Podobně jako naše knižní Klárka.

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích|foto:Stáňa Topolská

Jak se stavěli k vašim otázkám rodiče?

Tereza: Ti právě byli mými prvními diskutujícími partnery, oponenturou i laskavými posluchači mých malých velkých vnitřních objevů.

Kladete rádi otázky?

Jakub: Klást otázky je milé, jen pokud máte v životě někoho, jehož odpovědi vás někam posouvají. Například i tím, že se vám nemusí zpočátku vůbec líbit.

Tereza: Ale aby bylo jasno, otázky typu „Kam jdeš?“ a „Kdes byl?“ Kuba na mysli nemá. Takové mu vůbec nepokládám. Ptám se ho ráda na jeho názory a postoje. Jeho odpovědi vedou leckdy k dalším zajímavým otázkám.

A kladete rádi otázky sami sobě?

Jakub: Ano, protože to znamená propojovat náš vnitřní svět se světem okolo nás a ladit je do harmonie. To je přece krásná záležitost.

Tereza: Souhlasím. A týká se to právě tak filozofických otázek jako těch praktických, třeba „Kam jsem si jen dala ty brýle?“.

Čtěte také

„Řídí moje žena, ale jsem dobrý navigátor,“ říká režisér Jakub Nvota, manžel Terezy Kostkové

Vy jste vlastně dala do pohybu vydání knížky o Klárce. Dokonce jste ji přeložila do češtiny. Čím vás zaujala?

Tereza: Svou krásnou a čistou přímočarostí. Připomenutím nezaujatého, nezmanipulovaného dětského pohledu na svět, na který bychom v sobě přese všechny zkušenosti neměli zapomínat. Jak jsem překládala a posléze častokrát v jednotlivých fázích sobě nebo synovi nahlas četla českou verzi, měla jsem možnost si na Klárčiny otázky odpovídat i já. Sama za sebe. Jsem ráda, že teď tu možnost dostávají i čtenáři.

Rozdělením Československa jsme přišli i o výhodu dvojjazyčnosti. Napadá vás někdy, jak se neochudit o porozumění té blízké řeči?

Jakub: Mám dva syny, odmalička sledují české programy a filmy, oba dobře rozumějí a oba, zvlášť ten mladší, i velmi dobře česky mluví. Při práci v divadle občas zachytím rozpaky mladších kolegů, že neznají nějaké slovo. Ale jde o detaily. Myslím, že máme v médiích, v hudbě i v literatuře stále dost příkladů vzácné česko-slovenské spolupráce, které stále udržují blízkost a srozumitelnost obou kultur. Vlastně to, na co narážíte, se mi stalo jen jednou – v kavárně. Řekl jsem: „Dám si, prosím, presso.“ A servírka se podivila: „Cože? Cože si dáte?“ Ale nejsem si jistý, zda to byl problém jazyka. 

Tereza: Co dodat, opět souhlasím. Můj syn Tonda je na tom stejně jako Kubovi kluci. Rozumí báječně a slovenštinu rád a běžně používá. No a já, já ji miluji, ale to je asi jasné. A že se sem tam zeptám: „Co jsi říkal?“, to je někdy dáno mýma ušima a někdy tím, že bohatost jazyků je obrovská a je stále co objevovat. Ale máte pravdu, točím teď na Slovensku druhý film a vede se bouřlivá debata, o tom, zda nás české herce předabovat nebo ne. Někteří nechápou, proč ano, a najdou se i tací, kteří nechápou, proč ne.

„Jsem vyloženě poctěna, že mohu být Kubovým prvním čtenářem, že jsem u toho, jak autorská tvorba vzniká, vidět, jaká je to profese, co vyžaduje. Je to velký vesmír a já tam ráda tak tichounce nahlížím, ale ten samotný rozměr zná jen a jen autor sám,“ říká Tereza Kostková|foto:Stáňa Topolská

Psaní je pro vás, Jakube, další tvůrčí oblastí, které se vedle divadla věnujete. Kdy jste psaní propadl a co píšete?

Jakub: Všechno, co dělám, se točí okolo divadla. I moje psaní. Psal jsem už jako malý. Chtělo se mi. Básničky, později dialogy. Potom jsme založili na gymnáziu divadlo a začal jsem psát dramatické texty a texty písní. To mi zůstalo.

Terezo, jaký je váš vztah k autorskému psaní?

Tereza: Jsem vyloženě poctěna, že mohu být Kubovým prvním čtenářem, že jsem u toho, jak autorská tvorba vzniká, vidět, jaká je to profese, co vyžaduje. Je to velký vesmír a já tam ráda tak tichounce nahlížím, ale ten samotný rozměr zná jen a jen autor sám.

Oba pocházíte z rodin divadelníků, oba jste profesí spjatí s divadlem. Navíc jste se seznámili při práci v divadle. Neusmíváte se někdy nad otázkami, zda je herecké manželství výhodou či nevýhodou, jak často doma o své profesi mluvíte a podobně?

Tereza: Rozhodně se nad takovou otázkou usmíváme. Ale my se vůbec hodně usmíváme. Ovšem já si – pokaždé s úsměvem – nad takovou otázkou ťukám na čelo.

Jakub: Může za to netvůrčí přístup těch, co tyto otázky kladou. A je jim úplně jedno, co člověk odpoví, myslím, že je to snaha uměle vytvořit nějaký pikantní nádech, který má překrýt neschopnost ptát se jinak. Ale pravda je, že i v divadelním světě jsou kolegové, kteří rádi na takové otázky odpovědí a tím je zbytečně udržují při životě. Není to nutné.

Blízká setkání Terezy Kostkové... tentokrát s Miroslavem Donutilem|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Terezo, vaše maminka Carmen Mayerová je krásná žena, výborná herečka. Poměřovala jste se s ní někdy? Třeba v období dospívání?

Tereza: Má odpověď je výrazně stručná: nepamatuji si, že bych se kdy s kýmkoli poměřovala. A pokud ano a úspěšně jsem to zapomněla, tak to dozajista nikdy nebyla má úžasná máma.

Jakube, vaše rodina je nesmírně rozvětvená i talentovaná. Jak a v čem vás ovlivnil váš otec Juraj, filmový a divadelní režisér? A sledujete práci svých nevlastních sester, Terezy a Doroty?

Jakub: To máte pravdu, rozvětvení jsme velice. Život to tak nějak poskládal, ale zároveň v naší rodině – a to včetně bývalých vztahů – nepociťujeme žádné pnutí, natož konflikty. Naopak, vládne tu porozumění a čilá komunikace. A to je myslím jedna z věcí, za kterou jsem vděčný oběma rodičům, nejen otci. I když on je v rodině ten bod klidu a porozumění. Snažím se tento klid, normálnost a komunikaci zachovávat a zvelebovat, i když někdy dojde na větvení. (smích) A Terku s Dorou samozřejmě sleduji, jsem jejich velký fanoušek a obdivovatel. Jejich cest, filmů, muziky... Každý z nás má vlastní světy, a právě proto je pěkné do nich občas zajít na návštěvu.

Vaše inscenace vidí diváci na Slovensku, ve Slezsku, na Moravě i v Čechách. Považujete za výhodu být „hostujícím“ režisérem, nebo byste raději byl kmenovým režisérem, který pracuje s jedním souborem a vede ho podle svých představ?

Jakub: Oboje je důležité. Myslím, že každý režisér má někde nějaký svůj soubor, anebo ho aspoň považuje za svůj, kde si něco formuje a hledá, a potom to tak trochu exportuje po světě, jestli se ukáže, že to, co našel, má nějakou cenu. Na jedné straně jsem na volné noze a vždy mi to vyhovovalo. Ale po vysoké škole jsem na Slovensku založil vlastní projekt Túlavé divadlo. Tady mám svůj domov, tady mám soubor, s nímž nepřetržitě pracuju dvacet let, navíc s mými vlastními texty, a myslím, že i formuji určitou poetiku. Mám tedy jeden divadelní život s tímto slovenským souborem a druhý na cestách.

Kterého představení si hodně ceníte? Pozná režisér už během zkoušek, že představení bude dobré?

Jakub: Nevím, zda to pozná, ale poslední fáze práce režiséra na inscenaci by měla vlastně představovat jeho ústup. (smích) Pokud všechno dávalo smysl, měli byste v posledních chvílích práce cítit, jak tu energii a myšlenky, které jste přinesli, už přebírají a rozvíjejí další. Herci, hudebníci, světla, zvuk… A vy jste s nimi už jen v dialogu. Když však neustále musíte ten mechanismus nahazovat znovu a znovu vlastní silou, někde se něco nespojilo tak, jak mělo.

Tereza: Budu podezřívaná ze zaslepenosti láskou, z trojitých růžových brýlí a a nevím z čeho ještě, ale já opravdu neviděla žádnou Kubovu nezajímavou nebo průměrnou inscenaci. Ale ať nejsem všeobecně obecná. Hodně mi uvízli v srdci Dvorní šašci – dramatizace i režie pro ostravskou scénu Petra Bezruče, kabaretní představení Štvrtá tretina a vůbec osobitá tvorba Túlavého divadla, za geniální považuji Titanic v Kalichu a ráda hraju Čas pod psa, Tik Tik a Můj nejlepší kamarád, které jsme s Kubou dělali u nás v komorním Kalichu. Úplně jiný styl a rukopis pak najdete v představení Chápeš to?, které uvádí malá scéna Divadla pod Palmovkou.

Celý rozhovor s Terezou Kostkovou a Jakubem Nvotou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.