Tereza Kostková & Jakub Nvota: Položit správnou otázku je umění

19. září 2021

Manželé Tereza Kostková a Jakub Nvota jsou umělecký pár – ona známá herečka a moderátorka – například rozhlasových Blízkých setkání či televizní show Stardance, on divadelní režisér a dramatik, který má na kontě mnoho zajímavých inscenací. A je také autorem knížky o zvídavé Klárce, která se umí zeptat tak, že uvede dospělé do rozpaků. Rukopis se Tereze Kostkové natolik zalíbil, že ho přeložila do češtiny, a nyní je knížka dostupná i českým čtenářům.

Jakube, napsal jste knížku Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama, kde píšete, že máte zálibu v kladení otázek, které vás často zajímají víc než samotné odpovědi. Je těžké se správně zeptat?

Jakub: Položit správnou otázku je obrovské umění, je to trochu jako správná diagnóza. Odrážejí se v ní naše poznání, naše odvaha, naše touhy. Když umíte položit správné otázky, odpovědi přijdou téměř určitě.

Klárka z vaší knížky má štěstí, že nejednoduché otázky klade učiteli ochotnému jí odpovídat. Jací byli vaši učitelé? Odkazovali vás do příslušných mezí, nebo se trpělivě snažili nalézat odpovědi?

Jakub: Měl jsem štěstí na učitele, ale jako dítě jsem byl spíše uťápnutý. Víc jsem pozoroval, než se ptal. Moje otázky zněly v tichu, ne vždy jsem je položil, ale odpovědi i tak přišly.

Tereza: Já byla odmala také hodně hloubavá, a vzdor své povídavosti jsem nejprve dlouho hledala odpovědi sama v sobě. Byla jsem ráda a dodnes si cením, když se ve mně zrodí odpověď, když na něco – i třeba dávno objeveného a stokrát v knihách popsaného – přijdu sama. A pak o tom ráda a vášnivě diskutuji. Podobně jako naše knižní Klárka.

Jak se stavěli k vašim otázkám rodiče?

Tereza: Ti právě byli mými prvními diskutujícími partnery, oponenturou i laskavými posluchači mých malých velkých vnitřních objevů.

Kladete rádi otázky?

Jakub: Klást otázky je milé, jen pokud máte v životě někoho, jehož odpovědi vás někam posouvají. Například i tím, že se vám nemusí zpočátku vůbec líbit.

Tereza: Ale aby bylo jasno, otázky typu „Kam jdeš?“ a „Kdes byl?“ Kuba na mysli nemá. Takové mu vůbec nepokládám. Ptám se ho ráda na jeho názory a postoje. Jeho odpovědi vedou leckdy k dalším zajímavým otázkám.

A kladete rádi otázky sami sobě?

Jakub: Ano, protože to znamená propojovat náš vnitřní svět se světem okolo nás a ladit je do harmonie. To je přece krásná záležitost.

Tereza: Souhlasím. A týká se to právě tak filozofických otázek jako těch praktických, třeba „Kam jsem si jen dala ty brýle?“.

Čtěte také

Vy jste vlastně dala do pohybu vydání knížky o Klárce. Dokonce jste ji přeložila do češtiny. Čím vás zaujala?

Tereza: Svou krásnou a čistou přímočarostí. Připomenutím nezaujatého, nezmanipulovaného dětského pohledu na svět, na který bychom v sobě přese všechny zkušenosti neměli zapomínat. Jak jsem překládala a posléze častokrát v jednotlivých fázích sobě nebo synovi nahlas četla českou verzi, měla jsem možnost si na Klárčiny otázky odpovídat i já. Sama za sebe. Jsem ráda, že teď tu možnost dostávají i čtenáři.

Rozdělením Československa jsme přišli i o výhodu dvojjazyčnosti. Napadá vás někdy, jak se neochudit o porozumění té blízké řeči?

Jakub: Mám dva syny, odmalička sledují české programy a filmy, oba dobře rozumějí a oba, zvlášť ten mladší, i velmi dobře česky mluví. Při práci v divadle občas zachytím rozpaky mladších kolegů, že neznají nějaké slovo. Ale jde o detaily. Myslím, že máme v médiích, v hudbě i v literatuře stále dost příkladů vzácné česko-slovenské spolupráce, které stále udržují blízkost a srozumitelnost obou kultur. Vlastně to, na co narážíte, se mi stalo jen jednou – v kavárně. Řekl jsem: „Dám si, prosím, presso.“ A servírka se podivila: „Cože? Cože si dáte?“ Ale nejsem si jistý, zda to byl problém jazyka. 

Tereza: Co dodat, opět souhlasím. Můj syn Tonda je na tom stejně jako Kubovi kluci. Rozumí báječně a slovenštinu rád a běžně používá. No a já, já ji miluji, ale to je asi jasné. A že se sem tam zeptám: „Co jsi říkal?“, to je někdy dáno mýma ušima a někdy tím, že bohatost jazyků je obrovská a je stále co objevovat. Ale máte pravdu, točím teď na Slovensku druhý film a vede se bouřlivá debata, o tom, zda nás české herce předabovat nebo ne. Někteří nechápou, proč ano, a najdou se i tací, kteří nechápou, proč ne.

Psaní je pro vás, Jakube, další tvůrčí oblastí, které se vedle divadla věnujete. Kdy jste psaní propadl a co píšete?

Jakub: Všechno, co dělám, se točí okolo divadla. I moje psaní. Psal jsem už jako malý. Chtělo se mi. Básničky, později dialogy. Potom jsme založili na gymnáziu divadlo a začal jsem psát dramatické texty a texty písní. To mi zůstalo.

Terezo, jaký je váš vztah k autorskému psaní?

Tereza: Jsem vyloženě poctěna, že mohu být Kubovým prvním čtenářem, že jsem u toho, jak autorská tvorba vzniká, vidět, jaká je to profese, co vyžaduje. Je to velký vesmír a já tam ráda tak tichounce nahlížím, ale ten samotný rozměr zná jen a jen autor sám.

Oba pocházíte z rodin divadelníků, oba jste profesí spjatí s divadlem. Navíc jste se seznámili při práci v divadle. Neusmíváte se někdy nad otázkami, zda je herecké manželství výhodou či nevýhodou, jak často doma o své profesi mluvíte a podobně?

Tereza: Rozhodně se nad takovou otázkou usmíváme. Ale my se vůbec hodně usmíváme. Ovšem já si – pokaždé s úsměvem – nad takovou otázkou ťukám na čelo.

Jakub: Může za to netvůrčí přístup těch, co tyto otázky kladou. A je jim úplně jedno, co člověk odpoví, myslím, že je to snaha uměle vytvořit nějaký pikantní nádech, který má překrýt neschopnost ptát se jinak. Ale pravda je, že i v divadelním světě jsou kolegové, kteří rádi na takové otázky odpovědí a tím je zbytečně udržují při životě. Není to nutné.

Terezo, vaše maminka Carmen Mayerová je krásná žena, výborná herečka. Poměřovala jste se s ní někdy? Třeba v období dospívání?

Tereza: Má odpověď je výrazně stručná: nepamatuji si, že bych se kdy s kýmkoli poměřovala. A pokud ano a úspěšně jsem to zapomněla, tak to dozajista nikdy nebyla má úžasná máma.

Jakube, vaše rodina je nesmírně rozvětvená i talentovaná. Jak a v čem vás ovlivnil váš otec Juraj, filmový a divadelní režisér? A sledujete práci svých nevlastních sester, Terezy a Doroty?

Jakub: To máte pravdu, rozvětvení jsme velice. Život to tak nějak poskládal, ale zároveň v naší rodině – a to včetně bývalých vztahů – nepociťujeme žádné pnutí, natož konflikty. Naopak, vládne tu porozumění a čilá komunikace. A to je myslím jedna z věcí, za kterou jsem vděčný oběma rodičům, nejen otci. I když on je v rodině ten bod klidu a porozumění. Snažím se tento klid, normálnost a komunikaci zachovávat a zvelebovat, i když někdy dojde na větvení. (smích) A Terku s Dorou samozřejmě sleduji, jsem jejich velký fanoušek a obdivovatel. Jejich cest, filmů, muziky... Každý z nás má vlastní světy, a právě proto je pěkné do nich občas zajít na návštěvu.

Vaše inscenace vidí diváci na Slovensku, ve Slezsku, na Moravě i v Čechách. Považujete za výhodu být „hostujícím“ režisérem, nebo byste raději byl kmenovým režisérem, který pracuje s jedním souborem a vede ho podle svých představ?

Jakub: Oboje je důležité. Myslím, že každý režisér má někde nějaký svůj soubor, anebo ho aspoň považuje za svůj, kde si něco formuje a hledá, a potom to tak trochu exportuje po světě, jestli se ukáže, že to, co našel, má nějakou cenu. Na jedné straně jsem na volné noze a vždy mi to vyhovovalo. Ale po vysoké škole jsem na Slovensku založil vlastní projekt Túlavé divadlo. Tady mám svůj domov, tady mám soubor, s nímž nepřetržitě pracuju dvacet let, navíc s mými vlastními texty, a myslím, že i formuji určitou poetiku. Mám tedy jeden divadelní život s tímto slovenským souborem a druhý na cestách.

Kterého představení si hodně ceníte? Pozná režisér už během zkoušek, že představení bude dobré?

Jakub: Nevím, zda to pozná, ale poslední fáze práce režiséra na inscenaci by měla vlastně představovat jeho ústup. (smích) Pokud všechno dávalo smysl, měli byste v posledních chvílích práce cítit, jak tu energii a myšlenky, které jste přinesli, už přebírají a rozvíjejí další. Herci, hudebníci, světla, zvuk… A vy jste s nimi už jen v dialogu. Když však neustále musíte ten mechanismus nahazovat znovu a znovu vlastní silou, někde se něco nespojilo tak, jak mělo.

Tereza: Budu podezřívaná ze zaslepenosti láskou, z trojitých růžových brýlí a a nevím z čeho ještě, ale já opravdu neviděla žádnou Kubovu nezajímavou nebo průměrnou inscenaci. Ale ať nejsem všeobecně obecná. Hodně mi uvízli v srdci Dvorní šašci – dramatizace i režie pro ostravskou scénu Petra Bezruče, kabaretní představení Štvrtá tretina a vůbec osobitá tvorba Túlavého divadla, za geniální považuji Titanic v Kalichu a ráda hraju Čas pod psa, Tik Tik a Můj nejlepší kamarád, které jsme s Kubou dělali u nás v komorním Kalichu. Úplně jiný styl a rukopis pak najdete v představení Chápeš to?, které uvádí malá scéna Divadla pod Palmovkou.

Celý rozhovor s Terezou Kostkovou a Jakubem Nvotou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Alena Sojková
Spustit audio

Související

Více o tématu