Život na prvním místě

Herečka Helena Dvořáková

Herečka Helena Dvořáková oslnila v roce 2011 divadelní publikum i kritiky. Za roli Ysé v dramatu Polední úděl získala Cenu Thálie i cenu Alfréda Radoka a cenu Divadelních novin. Vloni obdržela Cenu Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře. Vysloužila si ji za roli paní Lemarchandové v dramatu HildaJejí přitažlivý a trochu tajemný hlas zní i z audioknih. Rozhlasoví posluchači ji zaznamenali v četbě z románu Eleny Ferrante Temná dcera, která právě vychází na CD.

Pro vydavatelství Radioservis natočila Helena Dvořáková i další pokračování úspěšného cyklu Nebojte se klasiky. Pečlivě budovanou kariéru však vloni přerušila nemoc. O tom, jaké to je, octnout se na řadu týdnů v nemocnici, ponechaná svým myšlenkám a otázkám, na které se snažila najít odpověď, Helena Dvořáková poprvé mluví v následujícím rozhovoru.


Děkuji, že jste s rozhovorem souhlasila.

Uvědomila jsem si, že se s vámi setkávám pro mě ve velmi důležitém životním období. Jsem ráda a moc si toho vážím, že je to rozhovor právě pro Týdeník Rozhlas. Český rozhlas a Radioservis mi nabídly práci, která se pro mě stala jakousi vstupenkou do nového života. Román Eleny Ferrante Temná dcera původně natočil pro Český rozhlas režisér Petr Mančal za vydatné pomoci zvukaře Radima Dleska, ovšem posléze vyšla tato četba i na CD v Radioservisu. To setkání pro mě nebylo důležité jen pracovně, ale i lidsky. Během natáčení jsme si velmi porozuměli, povídali jsme si o životě, bylo to pro mě velmi inspirativní. Vážím si toho, že i pro mé spolupracovníky ve studiu je život a setkávání se s lidmi na prvním místě a ruku v ruce s tím jde práce, kterou máme odvést.

Vy se stále vracíte k onomu bodu zvratu. V jediném okamžiku jste byla donucena se zastavit, protože jste těžce onemocněla. Co vám běželo hlavou, když jste bezmocná ležela na posteli? A k tomu doma malé dítě...

Kde začít? Toť otázka... (dlouhá odmlka) Já vím, proč jsem onemocněla. A být schopen si tohle uvědomit, pochopit, proč se to stalo, mi pomohlo tu cestu projít. Protože nemoc, to je cesta. Samozřejmě vám mohou běžet v hlavě myšlenky, proč zrovna já, proč se to stalo zrovna mně. Ty myšlenky jsou správné, protože člověk se v tu chvíli cítí ukřivděný. A jsou správné i proto, že nás vedou k pochopení toho, proč se to stalo. Svoji tehdejší životní situaci jsem si pojmenovala tak, že jsem byla sama vůči sobě nezodpovědná. Neposlouchala jsem své tělo, nedopřála jsem mu klid a odpočinek, které potřebovalo, dostatečnou stravu a psychickou pohodu. Zkrátka jsem to přetáhla, a přitom ta červená kontrolka svítila už tak dlouho. Takže mi vlastně byl dopřán čas zastavit se.

Jak plynul čas v okamžiku, kdy jste byla donucena se zastavit?

Čas začal plynout vertikálně, nikoli horizontálně. My směřujeme za svými úkoly horizontálně kupředu, ale čas v nemoci vás vede k sobě samému, vertikálně. Procházíte svými vnitřními vrstvami a narážíte na vzorce, které jsme si sami vytvořili nebo jsme je přijali. Čas, který mi byl v té době dopřán, je potřebný k přehodnocení, rozjímání, usebrání, poskládání se a znovunastavení na ty správné hodnoty. Tohle mi běželo hlavou. Nebylo to lehké období. A je to okolí nesdělitelné. Máte velmi málo energie - já jí měla takový nedostatek, že jsem měla co dělat, abych se udržela ve vegetativním stavu -, a potom nemůžete svému okolí vysvětlovat, byť’ v jediné esemesce, co vám je.

Jak jste do tohoto svého uvažování zapracovala svého malého chlapce? Neprožívala jste jako matka, která je upoutaná na lůžko, úzkost?

Samozřejmě že prožívala. A musím vám říct, že tohle téma nemám v sobě dosud zpracované. Protože jak jsem se vyrovnala se svými vnitřními „temnými dcerami", pokud jde o mého syna, stále cítím nějaký dluh. Ale na druhou stranu jsem srovnaná s tím, že věci se dějí tak, jak mají. Takže i to dítě bylo už v době, kdy přicházelo na svět, připraveno na to, že si tím musí projít. Takhle tomu rozumím.

Kolik vašemu chlapci v té době bylo?

Rok a půl. Vždycky takové situace obsahují plus i minus. Mám úžasnou rodinu - rodiče mi okamžitě nabídli pomoc a v těch nejtěžších chvílích nám pomohli. I rodina Jeníčkova tatínka podala pomocnou ruku. Synkův tatínek měl v té době nelehkou úlohu - musel vydělávat a postarat se o nás, a zároveň pečovat o dítě. Všichni zafungovali skvěle. Nebylo to jednoduché, ale dokázali jsme si pomoci. Samozřejmě po mém návratu z nemocnice se na mě pak Jeníček hodně upnul.

Přejděme z reálného života do románového. Temná dcera je na první pohled román, který se dobře čte, krásně plyne, ale v podtextu stále cosi bublá, až nakonec ty temné stránky vyvřou na povrch. Číst takovýhle text musí být pro herečku požehnáním.

Věřím, že každá práce, která ke mně přichází, nepřichází jen tak náhodou. Jsem přesvědčená, že práce, která je mi nabídnuta, je právě ta, kterou mám teď a nyní dělat, protože se díky ní hodně dozvídám nejen o vnějším světě, ale i sama o sobě. Pohled Eleny Ferrante je otevřený, a to, že mluví o svých temných stránkách a o tom, co prožívá, je obdivuhodné. Vždyť my dodneška nevíme, jestli autorka je muž nebo žena, jestli je to překladatelka z angličtiny nebo kdo to vlastně je.

Co si myslíte vy?

Předpokládám, že to je žena, protože muž by takhle psát neuměl. Obdivuji ji za to, že se o věcech, které cítí, nebojí tak otevřeně psát. Ona se sice chrání tím, že neprozrazuje nic o svém soukromí, ale i tak jde s kůží na trh.

Na divadelní prkna jste se vrátila ve hře Davida Glattauera Dobrý proti severáku v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Tato hra vznikla na základě románu přepracovaného do podoby rozhlasové hry. Je pro herce těžké ztvárnit postavu, která není primárně napsaná jako dramatická role?

Ta postava vznikne, ať chceme, nebo nechceme. Pokud má hra nosný příběh - což má -, je pro diváka zajímavá, byť vzniká jen textovými zprávami, a vypráví o vztahu dvou lidí - muže a ženy -, pak je pro diváka zajímavá, protože v sobě nese emoce. Tím, že my těm postavám emoce přidělíme, je vlastně vytvoříme. Když jsem kamarády zvala na tohle představení, říkala jsem jim, přijďte se podívat na představení, které trvá s přestávkou sto minut, na jevišti jsou pouze dva herci, kteří se na sebe za celou dobu nepodívají, a na scéně není nic. Přesto je to tak napínavé, že se divák ani na okamžik nenudí. My se taky nenudíme. Text je skvěle napsaný, má v sobě humor i otázky, které všichni známe: Mám ve vztahu pokračovat? - Setkáme se, nebo ne? - Mám to říct svému manželovi? Myslím si, že ta hra je tak dobře přijímaná i kvůli své všeplatnosti.

Máte velké jméno jako divadelní herečka. V roce 2011 jste obdržela tři významné divadelní ceny za roli Ysé v Claudelově Poledním údělu, kterou jste nastudovala v Divadle v Dlouhé. Co všechno se musí protnout, aby herečka podala takovýhle výkon?

Především je to výjimečná divadelní hra, která je částečně autobiografií svého autora Paula Claudela. Aby herec zahrál takovou roli, jaká je v Poledním údělu, musí být vyzrálý, aby měl o čem vyprávět, nebo alespoň otevřený tomu, aby o těch věcech dokázal přemýšlet tak, aby se přenesly z jeviště do hlediště na diváky. To se mi pravděpodobně podařilo. Hra je nahuštěná tolika myšlenkami, které vedou k zastavení nad nimi, že diváci na ni museli chodit opakovaně, aby všechno vstřebali. Samozřejmě ten výsledek byl mimořádný i díky režisérce Haně Burešové a dramaturgovi Janu Otčenáškovi, kteří mají velký cit, schopnost a vkus vybrat správný titul a správné obsazení. Kolegové Miroslav Hanuš, Marek Němec, Miroslav Táborský jsou herci par excellence. Tohle všechno jsou pravděpodobně důvody, které vedly k tomu, že se nám -a mně konkrétně - podařilo dosáhnout těch cen.

Nedávno jsme s kolegou v jisté nadsázce konstatovali, že většina mladších zajímavých herců a hereček pochází z Moravy, která je i vaším domovem.

Na to mám rychlou odpověď: Morava je nejslunnější kraj naší republiky. Máme tam hodně sluníčka i dobré víno...

Ale pozor, ono se to týká i severní Moravy. Takové Národní divadlo moravskoslezské, to je líheň talentovaných lidí. Není to tím, že mladí herci mají v moravských divadlech více příležitostí a dobře se naučí řemeslo? Vybavuje se mi teď třeba Gabriela Míčová, Tereza Dočkalová...

Jsem ráda, že jmenujete tyto mé dvě kolegyně. Obdivuji je nejen herecky, ale i lidsky. S Terezou Dočkalovou jsme se potkaly na Cenách Thálie - já získala cenu za herecký výkon, ona cenu pro herce do třiatřiceti let. Ten večer jsme pak strávily spolu. Gabrielu Míčovou jsem pak pro sebe objevila, když hrála Odpad město smrt. No, možná na tom, co říkáte, něco bude. Ty vnitřní hranice jsou trochu posunuté. Mám pocit, jako bychom si my holky z Moravy uměly šlápnout hlouběji. To říkám ze své životní zkušenosti. Rády jdeme víc na dřeň.

Máte to zkrátka v hlavě. Tu zarputilost...


To vám řekne každý posluchač vysoké školy oboru herectví. Naše tělo je náš pracovní materiál. Ale tělo není jen fyzično, je to i naša duša. Pokud chceme být dobří v tom, co děláme, musíme s ním umět zacházet, dokonale ho poznat. Dnes už vím - po zkušenosti s nemocí -, že s ním musím zacházet opatrně, přistupovat k němu šetrně a s láskou. Mnohdy jsem svoje role vytvořila „přes samu sebe". A ještě to bylo únosné, ještě mi to bylo „dovoleno". Ale když se mi narodil syn, už to dál nešlo. Už to bylo moc. Musela jsem se vrátit sama k sobě. Dnes se těším, že znovu začnu zkoušet, a jsem sama zvědavá, jestli se mi to podaří. Zda je možné vytvořit roli na jevišti tak dobře a kvalitně jako dřív - s tím, co vím dnes. Myslím si, že ano, protože mám životní zkušenosti a mohu je použít. Ale už je mám taky nějakým způsobem uchopené a opečované.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.