Na Dlouhého je člověk krátký
Moje gusto – tak pojmenoval malíř Bedřich Dlouhý procházku svým dílem od pozdních padesátých let po současnost. Víc než šest dekád práce, přes sto zastávek. Do poloviny února příštího roku v druhém patře Městské knihovny. Galerie hlavního města Prahy si může připsat bod.
Bedřich Dlouhý (1932) je dobře srozumitelný podle dvou značek, které uvedl do zdejšího kulturního oběhu: Šmidrové a Zaostalí. První je ročník 1957, druhá o třicet let mladší. Zaostalost je věc dobře známá, a nejen u nás, rovnou v globálu - ale kdo je šmidra?
Šmidra je policajt, kterého napsal v půli dvacátých let pro děti a mládež pseudonymní Vojta Merten. Spadal do jeho série příběhů v hlavní roli s typizovanou figurou Kašpárka. Po jeho boku prožíval různá dobrodružství, mimo jiné v zemi indiánů. Šmidra vychází z knížek jako horlivý trouba a podobně se profilovali od počátku své kariéry Šmidrové.
Ovšem s podstatným rozdílem v čitateli: Šmidru živila naivita, Šmidry pak absurdita. Měli ontogeneticky o kolečko víc.
JINÝ & DIVNÝ
Šmidrové našli svůj kořen v dada. Polovině padesátých let pasoval tenhle buřičský styl stejně skvěle jako válečnému běsnění za první války. A možná ještě líp. Pokud hledat v díle Bedřicha Dlouhého konkrétní ohlasy, pak ze starého kontinentu Kurt Schwitters a jeho kreativní užitkování civilizačního odpadu a z Nového světa Marcel Duchamp se svými ready-mades, obyčejnými věcmi vsazenými do nových, interpretačně bohatých kontextů. Tedy nečekanost, náhoda, sázka na volnou imaginaci a fantazijní hry na iracionální bázi. A nikdy definitiva, vždycky nehotovost, otevřenost, pokus; Dlouhého slovy etuda, zkouška, test, studie. Prostě umění jako sranda: co nejmíň umělecké, co nejblíž životu. Nejen kresba, malba, koláž, asambláž, objekt - ale i hra na hokejistu, muzikanta, divadelníka, spisovatele. Ostatně stalinismus to chtěl stejně: soustružníky do literatury, svářečům štětec do ruky.
V šedesátých letech si Dlouhý vyzkoušel módní abstrakci, ale stalo se mu totéž, co o půl století dřív analytickým kubistům: málem mu z obrazu zmizel svět. Kubisté se vyléčili metodou „papier collé", Dlouhý důrazem na plošnou i prostorovou věcnost.
Nechával z plátna růst a vylévat se do prostoru třeba tlačenku a krajíc chleba. Nebo čistě vizuální, neznámý tvar, který jako by právě přistál z kosmu. Dlouhého fantazie semílají jak přírodní, tak vědeckofantastické, lehce futuristické prvky: kouzla a čáry techniky, umělé, virtuální světy. Jako v díle jeho přátel Milana Ressela a Theodora Pištěka. Působí to přeludně, iluzivně. Právě iluzivnost, poučená na mystifikačních hrách Salvadora Dalího, se stala Dlouhému věrným průvodcem. Jako ideální výrazový prostředek pak našel kombinovanou techniku. A kombinoval i jinak: dílo a jeho název. Jednou stroze informující, jindy výpravný. Zdůrazňující detail oproti celku, nasvětlující scénu z jiného úhlu, vnášející do práce divnost.
VSTOUPIT DO OBRAZU
Divnost je asi nejpádnější slovo, kterým se dá Dlouhého práce charakterizovat. Divnost - a literárnost, dějovost, příběhovost.
Kombinace abstraktního s konkrétním, uměleckého s neuměleckým, fikčního s nonfikčním, přítomného s minulým - to všecko slouží jako palivo pro autorův „příběhostroj". Pro jeho práci, kterou lze nálepkovat jako hravou, experimentální, mystifikační. A taky postmoderní nebo konceptuální. Viz parafráze a parodie klasiků typu Ingres, Vermeer, Rembrandt. Ovšem současnému (post)konceptualismu se Dlouhý směje: na rozdíl od jeho hrdých exponentů zvládá pokorně řemeslo, maluje jako prvotřídní akademik. Jenom poněkud neakademické obsahy. Prostě dílo podle svého gusta.
Může to všecko vypadat jako psí kusy. Ale je v tom podstatně víc. Jak roky běží a malíř stárne, stává se mu jeho práce stále bezprostřednějším azylem. Dává obrazům svoji intimitu. Krmí jejich bující organismus vlastním životem. Jednak v sérii autoportrétů, například číslo 3, kde leží v trenkách na poněkud výhrůžně stylizovaném, bílým plátnem potaženém stole, jednak v objektových skrumážích, do nichž přesypal svou předmětnou každodennost. Pointa? Jednoho dne malíř vstoupí do svého obrazu - a zůstane v něm žít na věky. Na Bedřicha Dlouhého je prostě člověk krátký.
