Slova, slova, slova a manipulace
David Foster Wallace je považován za jednoho z nejvýznamnějších prozaiků americké postmoderny. Celý život (1962–2008) trpěl depresemi a ukončil jej sebevraždou. Zkušenosti s psychology a psychiatry zachytil ve svérázném povídkovém souboru, jenž jediný z jeho díla byl nedávno přeložen do češtiny. Některé z motivů těchto Krátkých rozhovorů s odpornými muži použili dramatizátoři pro stejnojmennou inscenaci Divadla Na zábradlí.
V lesní chatě se odehrává psychoterapeutické soustředění. Pět klientů - Zena, Holka, Muž, Kluk 1 a Kluk 2 - pod dohledem Terapeuta, jenž v podání Miloslava Koniga občas působí jako manipulativní hochštapler, neustále hovoří o svých pocitech a traumatech. A to psychoanalytickou hantýrkou s hustou frekvencí jungiánských a freudistických termínů, takže připomíná ptydepe. Stylu Havlových dramat se ostatně přibližuje i sofistikovanost všech promluv. A když například Holka (Barbora Bočková) shledává příčinu svých vztahových problémů v tom, že jí skrbličtí rodiče odmítali v dětství pořídit zubní rovnátka, nebo když se všichni nacpou do maličkého „komunikačního teepee", inscenace dosahuje žánru absurdního dramatu. Obohaceného ovšem o prvky imerzivního divadla (Terapeut atakuje svými dotazy i diváky) s náznaky hororu (tajemný Cizinec, jenž vše zdáli pozoruje a je v kontaktu jen s Terapeutem). Za všemi frustracemi, vesměs podávanými s fraškovitou nadsázkou, prosvítají neuspokojivé vztahy a nedostatek lásky. Což ostatně ironicky naznačuje i zadní opona s reprodukcí známého Fragonardova erotikou prostoupeného obrazu Houpačka, z něhož ale byli odstraněni lidé a zůstaly jen jejich šaty.
Autorům inscenace se podařilo sarkasticky reflektovat současný trend, kdy se v nejrůznějších pseudokurzech snažíme zdokonalit své komunikační techniky, prohloubit „duchovní rozměr" a dospět ke svému „pravému já", a přitom jen podléháme manipulaci nejroztodivnějších guruů. Což by se dalo koneckonců chápat i jako metafora odkazující k vyšší rovině - politickému životu současné společnosti.
