Vždycky se hraje líp Jago, říká herec Jan Čenský
Herec Jan Čenský chtěl být původně atletem. V devatenácti se však díky pohádce Princové jsou na draka stal na dlouhou dobu prototypem hereckých hrdinů. V roce 1989 se po podpisu petice Několik vět vytratil z Prahy a začal jezdit po světě s divadlem Ta Fantastika. Po návratu se etabloval také jako moderátor. V současné době patří mezi profilové tváře zájezdového divadla agentury Harlekýn, ale i Dvojky Českého rozhlasu. Prvního máje oslavil šedesátiny.
Proč jste se rozhodl jít studovat herectví?
Na konzervatoř mě přivedla moje učitelka němčiny na jazykové devítiletce, paní Rosická, která tvrdila, že na blbnutí mě užije, ale na učení moc ne. Navíc jsem se tehdy intenzivně věnoval běhům na středně dlouhé tratě, tudíž jsem neměl úplně nejlepší studijní výsledky. Konzervatoř, kde není žádná matematika, fyzika a chemie, byla tou nejlepší volbou. Dostavil jsem se zcela nepřipraven k přijímacím zkouškám a nevzali mě.
Co bylo dál?
Šel jsem na učební obor knihař. Kromě toho jsem ale chodil k doktoru Ivanu Vyskočilovi, který vyučoval herectví na lidové škole umění v rámci kurzů pro pracující. A dál jsem běhal závodně za dorost. Po roce jsem se na konzervatoř znovu přihlásil a tentokrát byl přijat.
Na které z kantorů rád vzpomínáte?
Mojí hlavní pedagožkou byla Jaroslava Adamová, která se mě po měsíci ptala, proč jsem se tam hlásil. Odpověděl jsem, že běhám a potřebuji mít dost času na tréninky. Ona opáčila: „A jsi dobrej v tom běhu?“ Pochlubil jsem se, že jsem druhý v republice, načež mi řekla památnou větu: „Pokud nejsi první, tak se na to vy.er!“ Tehdy jsem pochopil, že nelze dělat najednou závodní běh a herectví… Jarka Adamová byla jak vynikající herečka, tak vynikající kantorka, vždycky nás uměla dovést ke správnému výsledku, aniž by danou scénu musela předehrávat.
Už za studií jste vstoupil v široké povědomí díky pohádkovému muzikálu Princové jsou na draka, který se stal fenoménem v žánru tvorby pro děti. Čím si ten úspěch vysvětlujete?
Ta pohádka původně vznikla na přidanou. Hráli jsme totiž s Ivankou Andrlovou hlavní protagonisty televizní inscenace Přiliš mladí na lásku pod režijním vedením Jiřího Adamce, který mě pak oslovil, že bude točit ještě pohádku. Měl jsem v plánu ho odmítnout, protože natáčení zasahovalo do prázdnin, ale přemluvil mě. Roli v tom sehrálo hvězdné herecké obsazení. Muzika se nahrávala v dejvickém studiu, kde její autor Jaroslav Uhlíř jako Mozart narychlo dopisoval noty a dával je sboristům, aby to mohli vzápětí nazpívat. Myslím si, že k úspěchu pohádky nejvíc přispělo Studio Kamarád, kde se začaly jednotlivé písničky pouštět jako videoklipy, a tak se rozjela její masová popularita.
Při natáčení jste se poprvé setkal s Vladimírem Menšíkem, s nímž jste pak hrál před kamerou velmi často. Bylo obtížné se mu přizpůsobit vzhledem k tomu, že s oblibou nedodržoval narážky?
Ne, mně se to naopak líbilo. Já jsem byl pečlivý, kdežto on říkal něco úplně jiného, i když samozřejmě věděl, o čem hraje. Původní dialog třeba zněl: „Je Jana doma?“ – „Ano, pojď dál.“ A při ostrém jetí to vypadalo následovně: „Je Jana doma?“ –„Ano, venku prší?“ – „Ne.“ – „Že jsi tak mokrej, jsi běžel, co? Pojď dál a utři se…“ Zkrátka byl úžasný, a dokud mohl, bavil všechny kolem sebe a byl šťastný, když se lidé smáli.
Čtěte také
V roce 1982 byl natočen televizní film Děkuju, pane profesore, kde byl vaším partnerem Eduard Cupák. Jak vás herecky ovlivnil?
Eda byl nesmírně vlídný a něžný člověk, který disponoval výjimečně sugestivním hlasem a uměl s ním výtečně pracovat. V tom především jsem ho obdivoval.
Záhy jste začal točit s režisérskými bardy: Jiřím Krejčíkem, Františkem Filipem a Antonínem Moskalykem. Který z nich vám byl nejbližší?
František Filip. To byl typ režiséra, který přesně věděl, co chce, ale dokázal to říct takovým způsobem, že jsem měl pocit, jako kdybych na to přišel sám. Ale něco jsem si odnesl od každého z těch tří. Tonda Moskalyk byl oproti Filipovi ostřejší. Když jsme točili v Tatrách Jestřábí věž a jeden den se kvůli mlze nedalo pracovat, vylezl jsem si s horskou službou na Jestřábku. Když jsem se pyšně vrátil, Tonda mě strašlivě seřval, jak jsem si mohl dovolit takhle ohrozit natáčení. Kdybych to samé provedl u Metro-Goldwyn-Mayer, platil bych prý takovou pokutu, že si to ani nedokážu představit. A co se týče Jiřího Krejčíka, to byl naprostý maximalista, u něhož se muselo striktně poslouchat, protože nepustil záběr, pokud nebyl přesně podle jeho představy.
Byl to prý pořádný cholerik…
Ale když jsem ho poznal trochu blíž, zjistil jsem, že toho cholerika hraje a náramně se tím baví, protože byl těžkým recesistou a měl obrovský smysl pro humor. Jednou mi řekl: „Představte si, co se mi zdálo. Chtěl jsem režírovat na divadle, tak jsem si dal žádost do Národního a přišla mi odpověď, že tu moji žádost přijímají a mám zkoušet Romea a Julii. Při osobním pohovoru mi ale řekli, že z úsporných důvodů si mám vybrat buď Romea, nebo Julii, oba dva ne!“
V roce 1984 jste pod vedením Antonína Moskalyka ztvárnil hlavní roli ve zmiňovaném dramatu Jestřábí věž, v němž jste se vymanil ze škatulky sympatických princů a jinochů. Vaše postava Petra byla dosti ambivalentní, jakým způsobem jste si ji dokázal obhájit?
Nejlepší způsob je ten, když se člověku podaří najít v sobě určité rysy, které se mu do dané role mohou hodit. Každý z nás je nějak barevný. Zajímavé však je, že snadněji se většinou podaří objevit záporné znaky než kladné, a také se vždycky hraje líp Jago než Othello, protože i těch negativních vzorů kolem sebe nacházíme bohužel víc.
Počátkem osmdesátých let jste ještě jako student konzervatoře hostoval v Národním divadle. V čem byla ta zkušenost přínosná?
Především jsem mohl pracovat pod vedením úžasného režiséra Václava Hudečka, který mě dokázal pořádně vyškolit. I když sám taky hodně točil v televizi, úmyslně protáhl zkoušku o tři čtvrtě hodiny, a když jsem mu řekl, že jsem měl být už na natáčení, zareagoval následovně: „Děláš divadlo, nebo točíš? Srovnej si priority, chlapče!“ Nemůžu opomenout ani herecké bardy ze zlaté kapličky, Martina Růžka, Josefa Kemra, Luďka Munzara, Františka Němce, Jirku Štěpničku nebo Jirku Bartošku, kteří se k nám, vyjukaným studentům, chovali velice vstřícně.
Po absolutoriu konzervatoře jste se stal členem Divadla S. K. Neumanna, kde jste v roce 1987 hrál Nicka ve slavném psychologickém dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové? pod režijním vedením Jana Grossmana. Tuhle roli ve věhlasném filmovém zpracování z roku 1966 ztvárnil George Segal a nadaboval Eduard Cupák. Nechal jste se jimi v něčem inspirovat?
Ne, protože Jan Grossman nechtěl, abychom ten film viděli. Domníval se, že by nás to při zkoušení hodilo nesprávným směrem. Ale samozřejmě se jedná o fantastický biják, především díky ústřední dvojici Richard Burton a Elizabeth Taylorová. Teď bych si s chutí zahrál toho George alias Richarda Burtona.
V polovině devadesátých let jste po několika letech strávených v Divadle Ta Fantastika zakotvil u Agentury Harlekýn, s níž spolupracujete dosud. Proč jste se tak rozhodl?
Dal jsem přednost zájezdovému divadlu před kamenným, protože agentura na rozdíl od stálého angažmá respektuje můj časový harmonogram mimodivadelní činnosti.
Nemohu nezmínit konverzační komedii Neila Simona Vstupte!, která byla pod hlavičkou této agentury nastudována v roce 2000 a v Divadle U Hasičů i na zájezdech jste ji hráli plných šestnáct let.
To byla úžasná práce jak s režisérem Pavlem Hášou, tak se všemi kolegy – Petrem Nárožným, Láďou Mrkvičkou i Libuškou Švormovou. Projeli jsme křížem krážem řadu měst a odehráli jsme více než tři sta padesát repríz.
Čím vám partneři, Petr Nárožný a Ladislav Mrkvička, nejvíc vyhovovali?
Byl to především jejich koncert, takže jsem se snažil jim to příliš nekazit. Když jsem je sledoval, uvědomoval jsem si, jak jsou dokonale zabydleni ve svých rolích a neuhnou ani o píď, byť Petr velmi rád při představeních zlobil, a když zjistil, že Láďa i já se rádi smějeme, neustále se snažil dané výstupy variovat, takže u některých scén měl polovinu autorského honoráře dostávat on. Nutno však podotknout, že ty improvizace nikdy autorovi neubližovaly. Petr má totiž dokonalý cit pro dávkování vtipu a jeho humor dosahuje určité úrovně a slušnosti.
Stal jste se tváří mnoha seriálů včetně těch nekonečných. Ladislav Mrkvička v loňském rozhovoru pro Týdeník Rozhlas k této problematice poznamenal: „Nekonečné seriály považuji za učebnicový příklad, jak se naučit hrát povrchně.“ Máte stejnou zkušenost?
Ano, sám u sebe. Už po mně nikdo nic nechce. Nedávno jsem ale točil s Terezou Kopáčovou jeden díl ze seriálu Ombudsman, potkal jsem se tam s Lukášem Vaculíkem a oba jsme byli nadšeni, protože po dlouhé době po nás nějaký režisér požadoval výraz. Tereza si s námi dala práci a cepovala nás, což jsme vnímali jako balzám na duši, protože člověk mohl opět tvořit. Většinou slýchám jen: „Dobrý, jedem dál, není čas!“ Herec ale nutně potřebuje režiséra, aby mu řekl, jestli dobře mluví, jestli hraje přirozeně, uvěřitelně či naopak povrchně. Měl jsem to štěstí, že jsem zažil starou hereckou i režisérskou školu, z níž mohu čerpat doteď, a je mi líto některých mladých kolegů, kteří z naší práce poznali jen povrchní škraloup a nikdy nebyli u „lógru“.
Spolupracujete také s Českým rozhlasem, jste spíkrem pořadu My dva a čas, který se vysílá každou neděli dopoledne na Dvojce. Jak vznikla idea této relace?
Dvojka zažila před dvěma lety generální opravu, kdy ji vedení chtělo nějakým způsobem oživit, a to se povedlo. Pořad funguje tím způsobem, že oslovím jednoho hosta, který má za úkol vybrat si k sobě libovolného partnera, ať už manželku, syna, či trenéra, a společně strávíme pohodovou hodinku povídání a vzpomínání. Strašně mě to baví, navíc je to jediná práce, kterou momentálně mám.
Celý rozhovor s Janem Čenským si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
„Nedokážu si představit, že bychom se rozešli.“ Aneta a Nikola Langerovi u Jana Čenského
Aneta Langerová působí plaše. Jaká je ve skutečnosti? To zjišťoval Jan Čenský v pořadu My dva a čas, kam si kromě zpěvačky pozval i jejího bratra a manažera Nikolu.
-
Chtěl jsem běhat s lvíčkem na prsou, přiznává Jan Čenský v Toboganu
Moderátor Dvojky Jan Čenský slaví v těchto dnech šedesátiny a byl hostem sobotního Toboganu. Popřát přišli Ivana Andrlová s Petr Salava. Moderuje Aleš Cibulka.
-
Jan Čenský: Snídám ve spánku
Jan Čenský, který se stejně jako moderátoři Ivana s Alešem narodil ve znamení Býka, se nám hned v úvodu telefonátu svěřil s tím, že nedávno spadl z kola.
