Vykročit novým směrem se vyplatí

Jiří Hubač napsal scénář Zámek v Čechách, který pro televizi natočil Martin Hollý a hlavní roli v něm hrála Jiřina Jirásková, v roce 1993. Proč jste se rozhodla převést ho na divadelní prkna pod názvem Hraběnka?

Asi před šesti lety jsem zavolala Tomá ši Hubačovi, jednomu ze synů Jiřího Hubače, se slovy, že bych moc ráda tuto roli hrála. Byl překvapen, protože ho nikdy nenapadlo, že by se to dalo hrát na divadle. Hra byla napsána jako televizní scénář. Přesto mi otcův scénář poskytl. Když jsem ho prolistovala, uvědomila jsem si, jak by to bylo drahé, a zažádala jsem o grant. Ten jsem nedostala, a tak jsem tento sen odložila. Ovšem po oněch šesti letech mi zavolali z Divadla Palace, že by tu hru rádi inscenovali. Zajímala jsem se, kdo napsal scénář, a oni odpověděli, že další syn Jiřího Hubače Ivan. Když jsem si scénář přečetla, bylo mi hned jasné, že to chci dělat. Mělo to ovšem jeden zvláštní důvod.

Jaký?

Děj Hraběnky je nejen o tom, že se vrací na svůj bývalý zámek, ale důležité je, že tam chce oslavit svoje narozeniny. Ze zámku ji totiž komunisté vyhnali ve chvíli, kdy se svými přáteli oslavovala svoje šedesáté narozeniny. Psal se rok 1948, večírek byl v plném proudu, ona hrála na klavír Chopina, a komunisté přišli a všechny vyhnali. Hraběnka slíbila, že přesně za deset let se vrá -tí - nejen dohrát Chopina, ale i oslavit své sedmdesátiny. A to je právě důvod, proč mi tu roli nabídli. Příští rok 25. května totiž v této hře oslavím svoje sedmdesátiny.

V té roli se asi musíte hodně brzdit - čiší z vás tolik elánu a energie, a přitom musíte na jevišti předvést kulhající starou paní.

To je ale príma, protože přijdu do divadla a zažívám takové osvobození, popadnu hůl, obleču si starý kostým, už nemusím být krásná a učesaná a nalíčená... Baví mě to, ale nejenom kvůli tomu, co jsem popsala. Sešel se tam totiž takový bezvadný spolek: David Novotný hraje bývalého sluhu, Mirek Etzler starostu, který zosobňuje současnou státní moc, a Martin Pechlát, hraje správce, který hraběnčin zámek převezme. Je to takový...

Z toho jde až strach, jak je ambiciózní...

Ano, ambiciózní svazák je to. Ale jde nám to spolu a vždycky se na představení těšíme.

Příběh z padesátých let o návratu hraběnky na zámek v Čechách ožívá v době stého výročí republiky, která šlechtické tituly zrušila. Čím příběh hrdé a odhodlané ženy může dnešní diváky přitahovat?

Myslím, že si to diváci v hledišti silně uvědomují, my to alespoň z jeviště vnímáme, protože mnohdy je tam ticho, že byste slyšela spadnout špendlík, jindy se lidi zasmějí, ale vlastně je to takový hořký smích, protože si uvědomují ty souvislosti. Hra je tak aktuální! Jednak uplynulo sto let od založení republiky, dále sedmdesát let od převratu v roce 1948, kdy odešla první vlna vzdělaných lidí, a je to také padesát let od druhé vlny emigrace v roce 1968. My jsme si postupně vyhnali všechny vzdělané lidi! A o tom ta hra vypovídá. Je tam střet kultur, šlechtičny, která hovoří třemi jazyky a vystudovala kunsthistorii ve Vídni, a na ni křičí takový svazák: „Táhněte odtud, mně tady žádná hraběnka po zámku chodit nebude...!“

Řekla jste, že jste tuhle roli chtěla hrát, ale nemohla jste se k ní dostat. To děláte často, že si nějakou roli sama vyhlédnete?

No, to já nedělám, ke mně role tak nějak přistupují. Jsem ráda, že mi někdo něco nabídne, a teprve pak hledám, jestli bych k tomu měla co říct. Ovšem roli hraběnky jsem si vybra la v období velmi zvláštním -probíhala první přímá prezidentská volba a já jsem viděla poslední dialog mezi posléze zvoleným panem prezidentem a knížetem Schwarzenbergem. V tu chvíli jsem si uvě -domila, že by bylo dobré tuto hru na jevišti zahrát jako dialog dvou protikladů.

Vyplatila se tlustá čára za Fidlovačkou, když nyní máte prostor pro zajímavé role na divadle i ve filmu?

Pro mě ano, ale já jsem se tak nerozhodla proto, abych mohla tyto věci dělat. Mnohých příležitostí a nabídek jsem se zřekla tehdy, když jsme v divadle pracovali, protože nebyl čas. My jsme tam opravdu byli od rána do večera a téměř každý večer na jevišti. Protože jsme byli takoví rodiče toho divadla, lidé nás samozřejmě chtěli vidět. Tehdy jsem mnoho věcí odřekla, což mě dnes trošku mrzí, ale nedalo se nic dělat.

Poraďte, jak udělat tlustou čáru za nějakou životní etapou. Mnozí lidé nemají odvahu vykročit jiným směrem...

Víte, já můžu popsat jenom svoji zkušenost. Najít odvahu to udělat je velice úlevné. Začne vám neuvěřitelně krásný život, protože se objevují nové věci - a v mých letech jsou to úžasné výzvy -, také si říkám, abych to zvládla... Je to, jako když vám někdo zemře - a ve mně opravdu něco umřelo. Ovšem čas je velmi milosrdný a hojivý, takže ve mně se rok poté, co jsem z divadla odešla, začínají ty rány hojit a hojí se prací, která mě odklopuje, která ke mně přichází, která mě nabíjí... Lidem, kteří se na tohle ptají nebo kteří by to chtěli slyšet, říkám: Udělejte to!