Hudba není zakonzervované muzeum

4. listopad 2018
Alexander Liebreich

Německý dirigent Alexander Liebreich se 5. listopadu oficiálně ujal uměleckoředitelského a šéfdirigentského žezla - v jeho případě spíše taktovky - Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Čtenářům Týdeníku Rozhlas jsme ho již představili v TR 52/2017. Liebreich pochází  z brněnské židovské rodiny, narodil se v Řezně, vystudoval romanistiku a hudební vědu, poté zpěv a dirigování na mnichovské Vysoké škole hudební a divadelní a na salcburském Mozarteu.

Vedle práce s orchestrem, v jehož čele stojí, a hostování u významných orchestrů zabírá značnou část jeho času i vedení různých festivalů. Ať už to byl ten v jihokorejském Tongyeongu (v letech 2011-2014), nebo od letoška v Garmisch-Partenkirchenu spojený se jménem Richarda Strausse. Do Prahy přichází tento dirigent s elegantními gesty, značnými nároky na muzikanty i jasnými hudebními představami z Katovic, kde byl šéfem Polského národního symfonického orchestru.

Chodíte rád na koncerty?

Nechodím. Protože ve městech, kde působím u jiného orchestru, jsem v koncertní síni vnímán jako reprezentant instituce a ne jako milovník hudby. Mám velmi rád tanec - vždyť i moje paní je baletka, a když je někde zajímavé baletní představení, nenechám si ho ujít. Jako tady v Praze v Národním divadle jsem viděl představení Kylián - Mosty času s choreografiemi tohoto vynikajícího tvůrce. Dirigent samozřejmě občas musí zajít na koncert, aby slyšel orchestr, zajímavého sólistu, ale pořád je to součást jeho práce.

Jakými novými myšlenkami byste rád oživil pražský hudební život během svého čtyřletého působení?

O tom jsme s vedením orchestru ředitelem Jakubem Čížkem a dramaturgem Josefem Třeštíkem mnohokrát hovořili. Víte, co je nejdůležitější? Přinést život. Hudba není zakonzervované muzeum, hudba je o životě. A nezáleží na tom, jestli mluvíme o současné nebo barokní hudbě. Praha je velmi tradiční město. Má nejen mnoho muzeí, ale sama je koncipována jako muzeum podívejte se jen tady z okna hotelu, kudy a kam proudí ty davy turistů. Po nábřeží na Karlův most, Staré Město, Malou Stranu... Aby hudba přežila, nesmí být součástí takového muzea, musí odrážet současný život města. Janáček, Brahms, Richard Strauss, Srnka, Dvořák, Mozart, všichni tito skladatelé a jejich díla se mohou zahrát tak, aby oslovila současné posluchače. Jsme za to zodpovědní, a i proto jsem tady - v Praze u Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Na loňské tiskové konferenci jste mluvil o zodpovědnosti evropských veřejnoprávních médií ve vztahu k rozhlasovým hudebním tělesům. Jak vnímáte jejich postoj dnes?

Úloha rozhlasových orchestrů se v průběhu desetiletí značně proměnila. Po druhé světové válce byla rozhlasová tělesa důležitým zdrojem šíření hudby. Lidé neměli peníze na to, aby chodili na koncerty, a tak poslouchali hudbu z rádia. Vysílání bylo i zdrojem osvěty, vzdělávání, rozšiřování obzorů. Uváděli se noví autoři, jejichž jména do té doby nikdo neznal. Média a tím nemyslím jen rozhlas jsou nyní velmi silná. Nejprve to byly nahrávky na CD, dnes můžeme streamovat, máme Spotify, YouTube... V souvislosti s tím roste i význam rozhlasového vysílání. Díky němu přemýšlíme, co je národní kultura a jak ji reflektovat, předávat. Jak ji zprostředkovávat zahraničnímu publiku? A jak domácího posluchače seznámit s hudebním děním ve světě? V tomto ohledu má rozhlas nezastupitelnou úlohu, protože dokáže snadno a rychle překračovat hranice. Předává ověřené informace, je inteligentní, je pravdivý...

Alexander Liebreich

V poslední době se mluví o financování veřejnoprávních médií, Český rozhlas nevyjímaje. Odrážejí se úsporná opatření i ve fungování rozhlasového orchestru?

Bohužel ano. Nerad bych se k tomu vyjadřoval blíže, probíhají jednání s generálním ředitelem Českého rozhlasu, ale nepovažuji to za dobré. S obrovským respektem k České filharmonii, Filharmonii Brno (Alexander Liebreich je jejím stálým hostem - pozn. red.) říkám, že kulturní život je založen na širší bázi, než je pár špičkových těles a několik vrcholných sólistů. Musí tu být široká nabídka a různost této nabídky. Existence rozhlasového orchestru je mimo vší pochybnost. A musíme dělat všechno pro to, abychom ji uhájili.

V této souvislosti zmiňujete i Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, který je rovněž závislý na koncesionářských poplatcích, jež se nezvyšují. Jak si s tím v Mnichově poradili?

Orchestr Bavorského rozhlasu je podle mého názoru druhý nejlepší německý orchestr vedle Berlínských filharmoniků. Jen si vezměte jména, která jsou s ním spojena: Rafael Kubelík, Mariss Jansons, Colin Davis... Vedení řeklo, dobrá, nemáme dost prostředků z poplatků, musíme přemýšlet, jak peníze získat. Orchestr proto jezdí na zahraniční turné, nahrává a obrací se na soukromé sponzory. Bohužel v podobné situaci je řada dalších rozhlasových orchestrů i v Polsku, kde jsem působil, je to podobné: poplatky se nezvyšují, orchestr má problém. Tam na to ale šli jinak. Rozhlasový orchestr se stal národním orches trem, který spadá pod ministerstvo kultury, jež ho financuje. Můžeme uvažovat, jestli to je dobré, nebo ne, protože tím orchestr ztrácí část své nezávislosti, ale po finanční stránce orchestr přežil.

Netajíte se názorem, že živá vystoupení jsou i pro rozhlasový orchestr důležitější než studiové nahrávání. Proč?

Abych vám srozumitelně odpověděl, musím se vrátit do historie. Po druhé světové válce vznikalo mnoho studiových nahrávek, které lidem zchudlým válkou, a nemajícím proto možnost chodit do koncertstrana ních síní, nahrazovaly zážitek slyšet hrát orchestry naživo. Ale dnes je situace jiná. Devadesát pět procent hudby je nahráno v mnoha verzích, trh s hudebními nosiči je přesycen. Nač k tomu kolapsu ještě přispívat dalšími a dalšími nahrávkami?

Nač dnes pořizovat další komplety například Mahlera, když tu máme nahrávky Claudia Abbada? Nekupují se DVD s jeho vystoupeními na festivalu v Lucernu, leží mahlerovské nahrávky s Gustavo Dudamelem, mimochodem mým velkým oblíbencem... Proč k této neutěšené situaci ještě přidávat něco dalšího? To nedává smysl. Velký zážitek mohou zprostředkovat jen živé koncerty. Studiové nahrávky mohou být součástí práce rozhlasového orchestru, ale není to důvod k oprávnění jeho existence, není to záruka jeho přežití.

Alexander Liebreich (uprostřed) s ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jakubem Čížkem (vlevo) a hlavním hudebním dramaturgem ČRo Josefem Třeštíkem

Kde a co posloucháte vy?

Rádio poslouchám v autě. Nikdy ho nezapnu po příchodu domů nebo do hotelového pokoje. Pouštím si ho jen ráno kvůli přehledu zpráv, abych byl v obraze, co se kde přihodilo, kde se zase stala jaká katastrofa, popřípadě jak se odrážejí změny klimatu na našich životech... Na televizi se vůbec nedívám. Ale v noci si rád pouštím nahrávky na YouTube, hlavně mého oblíbeného a milovaného Claudia Abbada. Nemohu se nasytit jeho Mahlera, jak ho uváděl s Lucernským festivalovým orchestrem.

Ke Claudiu Abbadovi máte obzvlášť blízký vztah...

Poprvé jsem ho slyšel v roce 1993 s Berlínskými filharmoniky. Ale osobně jsem se s ním sešel až v Mnichově, kde dával Mahlerovu První symfonii. Byl jsem úplně pohlcen jeho osobností, jeho přístupem k hudbě, jeho chováním k muzikantům... Posléze jsem strávil ještě dva roky u Orchestru mladých Gustava Mahlera, který Claudio Abbado založil v roce 1986. A byly to nádherné roky!

Tento rozhovor vyjde v den vašeho inauguračního koncertu s rozhlasovými symfoniky. Jak jste sestavoval program?

Rád bych blíže objevil hudbu Leoše Janáčka. I proto jsme na program zařadili Tarase Bulbu. Znám tuhle nádhernou skladbu, ale dosud jsem ji nikdy s orchestrem neprováděl. Bude to moje premiéra, na kterou se neskutečně těším. Velmi dobře znám Jenůfu, Sinfoniettu, Elegie pro smyčce, ale Taras Bulba mě velmi láká. Studoval jsem ho již dřív, ovšem s orchestrem ho prove du poprvé.

Zato poprvé nevystoupíte s hobojistou Vilémem Veverkou, který na listopadovém koncertě zahraje Na prosincovém koncertě SOČRu zazní mimo jiné Dvořákova Šestá symfonie. Proč jste zvolil tuto ne tak hranou Dvořákovu skladbu?

Dvořákovy symfonie jako Sedmá, Osmá, Devátá jsou velmi často uváděny. A tak jsme si řekli - proč nezahrát z Dvořáka něco, s čím se posluchači tak často nesetkávají? Osobně jsem zvědav, jaký bude ohlas.

Zajímavý bude únorový koncert se světovou premiérou skladby Jiřího Kadeřábka, která vznikla na objednávku SOČRu. Jak blízko máte k současné hudbě? Cítíte k ní velkou přináležitost?

Přináležitost? - To ne. Přináležitost cítím k hudbě obecně. Nerozděluji hudbu na současnou, moderní a klasickou. Vždyť v současné hudbě je tolik divných kompozic! Ale jsem přesvědčen, že rozhlasový orchestr má povinnost uvádět nové skladby, seznamovat posluchače se zajímavými jmény současných skladatelů a měl by to dělat několikrát za sezonu. A zejména by se to mělo dít v Praze, která má dlouhou tradici v uvádění premiér. Jen si vzpomeňte na Mozarta, Zemlinského, Schönberga...

Jste v Praze šťastný?

Přece nečekáte zápornou odpověď!

Spustit audio
autor: Alena Sojková