Co žije v Brně z Janáčka? Hudba!

4. listopad 2018
Festival Janáček Brno 2018 letos uvede všechny Janáčkovy opery - na programu bude i Káťa Kubanová v podání Národního divadla Brno

Ostravský janáčkovský maraton na konci října připomněl, že má tento kout republiky na Leoše Janáčka nezadatelné právo. Zemřel shodou okolností v Ostravě a narodil se na nedalekých Hukvaldech. Ale ani Ostraváci nezpochybňují, že úplně nejvíc patří samorostlý a nenapodobitelný skladatel Brnu. Festival Janáček Brno 2018, při němž se letos na přelomu listopadu a prosince rozezní mimo jiné i veškeré Janáčkovo hudebně divadelní dílo, je toho nejen dokladem, ale i důsledkem.

„Tady měli Janáčkovi kuchyň,“ ukazuje průvodkyně v domečku skrytém v nevelké zahradě jednu místnost, v níž je ovšem dnes muzejní expozice. Neukazuje se tu tedy domácnost, ale skladatelův odkaz. Snad jen pokoj s klavírem je uchován v podobě, v jaké vypadal v letech 1910 až 1928, kdy tu byl skladatel doma. Domek nechal postavit u Varhanické školy, kterou kdysi pomáhal založit a jejímž byl ředitelem. Dnes je v ní hudební oddělení Moravského zemského muzea. Janáčkův archiv, který spravuje, je od loňska v registru Paměti světa UNESCO.

V domečku Janáček napsal mimo jiné své vrcholné opery Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, Tarase Bulbu i Sinfoniettu, Concertino, Capriccio, Mládí a oba smyčcové kvartety... Zato dům na Starém Brně, na druhém konci města, v němž zkomponoval Její pastorkyňu a Osud, cyklus Po zarostlém chodníčku nebo kantátu Amarus, už bohužel nestojí. Mendelovo náměstí, kdysi zvané Klášterní, je od doby, co starý pavlačový dům v jeho středu v polovině minulého století zbořili, vizuálně asi o něco větší, ale stejně nepůsobí moc zajímavě. Augustiniánský klášter s pivovarem a kostelem jsou dominantou, ale čas se tu trochu zastavil... V bývalé klášterní zahradě je dnes vstup do muzea opatství a v něm příjemná kavárna. Jsou tu místa upomínající na proslulé pokusy Gregora Johanna Mendela, nejen opata, ale také přírodovědce, objevitele základních zákonů dědičnosti, zakladatele genetiky. A také tu je dětské hřiště. Je teplé babí léto, sedí tu nějaké maminky a pobíhají školní děti. Že tady kdysi působil skladatel Pavel Křížkovský a že sem v jedenácti letech přišel Leoš Janáček, asi netuší.

Po stopách Janáčka

Skladatel na Starém Brně nejenže strávil v klášteře dětství, ale také chodil do školy, později učil a vedl hudbu na kůru v bazilice. Tady Janáčkovým zemřely obě děti. Olze bylo jedenadvacet... Dům už nestojí -a máte stejný pocit marnosti jako třeba v New Yorku, kde také zbourali dům, ve kterém napsal Dvořák Novosvětskou symfonii. Moravská metropole je na tom podobně, místo vzniku světoznámé Jenůfy neukáže. Ne že by se sem nutně hrnuly zástupy, ale na druhou stranu existuje pár lidí, milovníků hudby, kteří jsou ochotni cestovat a chodit po místech spojených s hudební tvorbou. Rádi by se určitě na vlastní oči podívali na to, co je vidět už jen na starých pohlednicích na okno, za nímž Janáček komponoval... V Brně nestojí ani někdejší české divadlo, ve kterém měla Její pastorkyňa premiéru. Alespoň je v ulici Veveří deska, která informaci uchovává jako součást paměti města. Stejně jako tomu je na jednom náměstíčku na Manhattanu s Antonínem Dvořákem. Dnes máme pocit, že tradice ztělesňuje Janáčkovo divadlo. Ano, hrála se v něm mnohá památná představení, a protože Brno nemá dosud odpovídající koncertní síň, tak i mnohé stejně památné koncerty. Ale stojí až od šedesátých let.

Pravdou tedy je, že se Janáčkovy vrcholné opery Káťa, Liška, Makropulos a Z mrtvého domu poprvé hrály v budově, která byla postavena v roce 1882 coby německé Městské divadlo Na hradbách. Jako první evropské divadlo s elektrickým osvětlením... Do českých rukou přešlo po vzniku Československa roku 1918. Právě zde se také mezi válkami uskutečnila světová premiéra Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Dnes nese „Mahenka“ jméno tehdejšího dramaturga, brněnského spisovatele a dramatika Jiřího Mahena. Besední dům Janáčka pamatuje také. Byl tu sbormistrem Besedy brněn ské. Poprvé v tomto sále mimo jiné zazněla Říkadla a Concertino. Co ještě zbývá? Stadion, kam to není daleko, ale vyplatí se tam svézt trolejbusem. Jde o sokolský areál se sálem, který pamatuje lepší časy, v němž se občas natáčí a v němž koncertuje i Filharmonie Brno, ale kde se zřejmě také dějí hudební události dalších žánrů. Do výčtu janáčkovských míst rozhodně patří odehrála se tam v roce 1927 premiéra Glagolské mše. Právě po ní už více než sedmdesátiletý Janáček formuloval v odpovědi na článek jednoho kritika svou proslulou, charakteristicky úsečnou větu: Žaden stařec, žaden věřici.

Mrtvý dům po Velšsku

Cardiff. Je teplý nedělní podvečer, z dálky se ozývají poletující racci, přístav osvětluje šikmé říjnové slunce. V kavárnách je spousta bezstarostných lidí, ale ti, kteří nedaleko od nich právě vycházejí z hlavního sálu moderní budovy Wales Millenium Centre, jsou jiní, proměněni. V uplynulých devadesáti minutách byli vystaveni intenzivnímu hudebnístrana mu dramatu - Janáčkově opeře Z mrtvého domu napsané podle Dostojevského. Odpolední představení, které dirigoval zdejší hudební šéf Tomáš Hanus, bylo součástí podzimního projektu R17, jímž se v roce 2017 Velšská národní opera po svém přihlásila ke stému výročí bolševické revoluce v Rusku. Vždyť gulagy a sibiřské vyhnanství jsou v ruské realitě přítomny stále, ať už tam vládne car, Sověti nebo dnešní politici, vysvětluje pak u kávy umělecký šéf celého souboru, režisér David Pountney.

V ruské společnosti a kultuře je setrvale přítomna jedna velká rozdělující linka - kterým směrem se doopravdy Rusko dívá? A z které strany ho vidíme? Na východ? Na západ...? Z východní? Ze západní...? Leoš Janáček do těchto úvah přináší středoevropský pohled, ovšem díky tomu, že byl slavjanofil, tak pohled se silným entuziasmem se obracející na východ, uvažuje David Pountney. „Revoluce v Rusku v sedmnáctém roce byla událostí, která tvaruje Evropu dodnes. Ostatně vy Češi o tom víte víc než já, žili jste pod ruským vlivem takřka půlstoletí,“ říká. Velšská národní opera je letos na počátku prosince jedním z hostů festivalu Janáček Brno 2018. A právě s touto inscenací.

Tomáš Hanus se tak opět objeví v rodném městě. Začínal jako houslista, vystudoval u Jiřího Bělohlávka dirigování na JAMU, v roce 1999 se stal vítězem soutěže v Katovicích.
Byl u vzniku Pražské komorní filharmonie, dirigoval v Národním divadle v Praze a v Brně, kde byl po dva roky šéfem... Bylo mu letos osmačtyřicet a ve Walesu se cítí dobře.

Když dirigoval v roce 2014 v Mnichově Janáčkovu Věc Makropulos, navštívil ho tam David Pountney a zeptal se ho, jestli by neměl zájem o práci v Cardiffu. Měl jasnou vizi, zněla velmi zajímavě. Uskutečnil se koncert - a Tomáš Hanus měl podle svých slov okamžitě pocit, že našel vynikající těleso s krásným a zdravým přístupem k práci.
A velmi rychle došlo k jeho jmenování. Už mají za sebou nejednu pěknou věc. Letos na začátku podzimu to byla Prokofjevova opera Vojna a mír.

Na brněnském festivalu je letos zcela výjimečně možné spatřit všechna Janáčkova scénická díla, a to v podání několika domácích souborů i divadel ze zahraničí. Vedle opery z Walesu přijedou ještě Vlámská opera a Velké divadlo Stanisľawa Moniuszka z Poznaně.

Souboj o Janáčka?

Není to tak dlouho, co v Ostravě na pěší zóně odhalili pomník Leoši Janáčkovi. Skladatel sedí a drží na klíně Bystroušku. Netradiční pojetí. Matně si vzpomínám, jak před několika lety bronzovou sošku Janáčkovy a Těsnohlídkovy chytré lišky kdosi ukradl z hukvaldské obory. Jak to vlastně dopadlo? V roce 2016 se tam vrátila kopie vyhotovená podle fotografií. Psalo se tehdy, že šlo už o druhou krádež. Ta první se stala v roce 1959. A jinak? Jak to dnes vypadá s Janáčkem na Ostravsku? Mají lidé pocit, že je jeho hudba ještě stále až příliš moderní? „Myslím, že se opravdu už stává pomalu klasikem,“ říká ředitel Janáčkovy filharmonie Ostrava Jan Žemla. „I zde si musí hledat cestu k publiku. Ale neslyšel jsem, že by šlo o něco náročného, pro publikum nesrozumitelného. Zvláště ne tehdy, kdy v repertoáru orchestru a hlavně na festivalu Ostravské dny nové hudby zaznívá tvorba autorů, vedle nichž je Janáčkova hudba velmi přístupná na první poslech. Možná i to by mu mohlo pomoci,“ usmívá se.

Nepřetahuje se Ostrava s Brnem o skladatele? Zdá se jasné, že opravdu patří k Brnu, kde strávil většinu života. Body ovšem získává moravskoslezský region tím, že Janáček tak výrazně čerpal i z folkloru. A ten neodmyslitelně patří právě k regionu, z něhož pocházel. „Svými kořeny patří sem. Myslím, že sféry vlivu jsou rozdělené. A pokud snad nějaké přetahování existuje, tak spíše jen v humorné rovině,“ soudí Jan Žemla. Měl by o tom vědět nejvíc, protože je sám z Brna. Každé z obou měst se podle něj hlásí k Leoši Janáčkovi intenzivně. A není to na škodu. Propagují tím přeci jeho hudbu.

Hudba nestárne

Pamětní deska Leoši Janáčkovi je dokonce i v Praze. Na jednom domě na Karlově náměstí. Když jdete okolo, asi si jí ani nevšimnete. Nepřipomíná nic konkrétního, žádné datum. Prostě tu někdy, když byl v Praze, zřejmě bydlel. V hlavním městě přitom chodil na Varhanickou školu a měly tu světovou premiéru Výlety páně Broučkovy a Sinfonietta. Praha si však Janáčka jinak vůbec nehledí. Má Smetanovo a Dvořákovo muzeum, vystavuje sbírku hudebních nástrojů, ale nemá expozici, která by shrnovala a komplexně představovala dějiny hudby v českých zemích.

Přestože je hudba jednou z hlavních komodit, kterými je naše země schopna se ve světě prezentovat. Právě pro Leoše Janáčka by v takové expozici, kdyby snad jednou přece jen existovala, mělo zbýt hodně místa. Určitě víc než jen pro připomenutí jeho pražských vazeb. Janáček je ve světě nejhranějším českým operním skladatelem a podle statistik je mezi dvaceti nejhranějšími operními skladateli vůbec.

V mnoha metropolích jsou operní premiéry a koncerty s jeho hudbou událostmi. Ale nejpodstatnější je, že jeho hudba nestárne.