Být sám sebou

Nebylo to nic víc, než že jsem se zavázal sám sobě, že nepodlehnu ani svodům snazšího života, ani nátlaku,“ říká Luboš Dobrovský (1932), novinář, diplomat, politik a překladatel, jehož desetidílné Osudy odvysílá od 12. listopadu Český rozhlas Vltava.

Po studiu jazyků na FF UK jste se nechal svým spolužákem Jiřím Dienstbierem zlákat k práci v zahraniční redakci Československého rozhlasu. V době, kdy se rozbíhal první pokus o konec komunistického systému, jste se jako zpravodaj ocitl v Moskvě...

Do Moskvy jsem přijel zjara roku 1967 nahradit Jana Petránka, který se už chtěl po šesti letech vrátit domů. Psal jsem kriticky o tom, co jsem v Rusku viděl a co jsem poznával, a komentoval tu vůči nám nepřátelskou a lživou moskevskou propagandu až do 21. srpna 1968, kdy nás ruská, přesněji řečeno sovětská vojska okupovala. Pak mě z Ruska úředně vyhnali. Byl jsem v jistém smyslu recidivista. Podobně jsem byl označen za osobu non grata už v šestašedesátém v Severní Koreji.

A po návratu domů?

V rozhlase jsem se ani neohřál. Nechtělo se mi s tehdejším vedením rozhlasu - Milan Weiner, vedoucí redaktor naší zahraniční redakce, byl už smrtelně nemocen - podporovat Dubčeka a jeho Moskvě podřízenou politiku. Podle mého soudu všichni ti tehdy do Moskvy násilně zavlečení funkcionáři, s výjimkou Františka Kriegela, naprosto morálně selhali. S tehdejším prezidentem Svobodou v čele. Přešel jsem do redakce Listů, kdysi Literárek. Opět noví obdivuhodní lidé, stejně jako předtím v rozhlase. Vynikající literární kritik Milan Jungmann, členové redakční rady Milan Kundera, Karel Kosík, Jan Otčenášek. A v redakci Pavel Rychetský a Petr Pithart jako externisté, A. J. Liehm, Milan Schulz, Sergej Machonin, Ludvík Vaculík. Úžasná škola pro novináře. Jenže to rychle skončilo. Cenzura Listy zastavila. Kundera s Kosíkem mi nabídli místo vedoucího redaktora Plamene. Po roce jsme i zde skončili. Cenzor nás zastavil.

A tak jste si musel hledat jinou práci...

Hledat práci bylo těžké, ale našla se. Stal jsem se skladníkem v Památníku národního písemnictví. I tam byla spousta vynikajících osobností. A přátel. Třeba literární vědec Miroslav Červenka. Měl jsem čas na překládání. Tak jsem překládal a překlady vycházely v samizdatu. Ovšem plat byl mizerný a poměry v Památníku se zhoršovaly, přišel nový ředitel a já si našel místo v podniku Úklid. Spolu s Jiřím Frodlem, někdejším kolegou z rozhlasu, s Rudolfem Zemanem, popřevratovým předsedou Syndikátu novinářů, s Pavlem Seifterem, budoucím naším velvyslancem v Londýně, a také s Jaroslavem Šedivým, budoucím kolegou na ministerstvu zahraničí, vedle budoucího primase českého Miloslava Vlka a nedávno ještě šéfredaktora Listů Milana Jungmanna jsem začal mýt výlohy a okna. V žádném povolání jsem tolik let nebyl. Spolu s kolegy Zemanem a Seifterem a s Jiřím Dienstbierem jsme vyráběli samizdatové časopisy. Později s Janem Lopatkou jsme redigovali samizdatový Kritický sborník. Poslední rok před převratem, trochu prací pod širým nebem unaven, zakotvil jsem v plynové kotelně motolské nemocnice. Přátelé tehdy zorganizovali tajnou univerzitu, a tak jsem v té kotelně nějakou chvíli učil českou mluvnici třeba Jáchyma Topola.

A pak přišel listopad...

S Jiřím Dienstbierem jsme se stali mluvčími OF a po jmenování Jiřího ministrem zahraničí jsem za ním odešel do Černínského paláce nej -prve jako jeho mluvčí, později jako náměstek. Čekalo nás hodně práce, a tak jsme se do toho pustili.

Jiří Dienstbier vás rovněž jmenoval jedním z členů diplomatické skupiny, která měla za úkol dojednat odchod okupačních vojsk z našeho území...

Máte pravdu, byla to perná a odvážná práce. V ruce jsme neměli nic, co by snad mohlo donutit okupanty, aby se lekli a přijali naše podmínky odchodu jejich vojsk. Měl jsme jen vnitřní jistotu, že právě tímhle, odchodem vojsk musíme začít, abychom sobě i světu ukázali, že okamžik, který jsme právě prožívali, je zásadní pro naši další existenci. Že víme, kam náš stát osvobozený od moskevského diktátu patří, a že jsme schopni to svou prací a svou politikou dokazovat. A podařilo se.

Později vám Václav Havel nabídl, abyste se stal vedoucím prezidentské kanceláře.

Stal jsem se jím krátce předtím, než Václav Havel abdikoval, protože nechtěl být spojen s dělením státu. Prezident mi tu práci na Hradě nabídl a řekl mi také, že budu ve funkci kancléře na Hradě bez něho až do doby, kdy se po rozdělení Československa pokusí ve volbách vrátit jako prezident České republiky. Tu nabídku jsem přijal a cítil jsem se jí vyznamenán. Byl to výraz prezidentovy důvěry ve mně. Také to ovšem zavazovalo.

Václav Havel podpořil i vaše působení na postu českého velvyslance v Ruské federaci...

Tento post, na rozdíl od jiných mých pracovních míst, nebyl nijak náhodný. Jsem rusista vzděláním a Rusko, jeho dějiny, kulturu i po -litické dějiny, jakož i aktuální politický stav před rozpadem Sovětského svazu jsem znal také z doby svého žurnalistického pobytu tam. A to nové jsem pozorně sledoval a studoval s pomocí našeho prvního popřevratového velvyslance v Moskvě Rudolfa Slánského. Vždycky jsem velmi přísně odděloval Rusko od režimů, které v něm vládly. Poznal jsem mnoho Rusů, kteří se vydávali všanc tvrdým trestům, odmítajíce někdejší komunistický režim. Třeba Alexandra Solženicyna. A poznal jsem další, kteří tak činí dodnes, i když ani dnes není snaha po demokratické vládě v Rusku bez rizika, že vás zavřou nebo dokonce, jako Borise Němcova, zastřelí.

Jak vnímáte naši současnost?

Ani teď nemám chuť přestat dávat najevo, čemu mě naučila má ži -votní zkušenost a čemu jsem se s pomocí přátel a ve svých někdejších funkcích naučil: trvat na po -znání, že jako svobodný občan mám odpovědnost za sebe sama, za své jednání. A to jednání může být svobodné jen tehdy, cítím-li se za ně plně odpovědný nejen vůči sobě, ale i vůči svému okolí, tedy vůči společnosti. Za největší nebezpečí pro nás pro všechny považuji lhostejnost, kterou vynikající komentátor našich politických poměrů Bohumil Doležal varovně nazývá nechumelismem, maje na mysli, že tak dlouho se nechumelí, až nás smete lavina nezodpovědnosti a lhostejnosti.