Všechno nejlepší z Kurta Gebauera. Trpaslíci i utíkající dívka v Národní galerii

Je to s českým sochařstvím a vůbec výtvarným uměním časů „předpřevratových“ takové vlastně přiznané – naši výtvarníci obvykle aktuální směry či tendence ani nevymýšleli, ani nekopírovali, spíše se poněkud „pokoutními“ způsoby inspirovali tendencemi umění západního a pochopené a zažité myšlenky a tvarosloví pak převáděli do našich duševních a duchovních poměrů.

V takovýchto „ohlasových“ formách se v podobě přidané hodnoty objevil humor a ironie, ba dokonce sarkasmus a perzifláž; časem byl pak celý jev nazván „českou groteskou“. Mezi její protagonisty byl před rokem 1990 řazen i Kurt Gebauer, ze zpětného pohledu tvůrce sochařsky snad nejbytostnější i nejvšestrannější.

Kurt Gebauer: Děvče na židli (1980)|foto:Jakub Přecechtěl

Sochař v každé vsi

Že učení učí i učícího, je známá věc. Z Gebauerovy generace „polistopadových profesorů“ si většina ponechala své tvarosloví, případně je rozvíjela k monumentálnějším či manýrističtějším formám. Ne tak on sám, jeho dlouholeté pedagogické působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Ateliéru veškerého sochařství (oč provokativněji, tím příznačněji nazvaném) je příkladem veskrze pozitivního působení takovéto zpětné vazby, způsobem vzájemně obohacujícího myšlenkového a formativního potenciálu. Coby spiritus agens vytvořil skutečnou gebauerovskou školu, jejíž dosah může snad vzdáleně připomenout působení Josefa Wagnera na témže ústavu. Jeho pedagogická maxima Aby měla svého sochaře každá česká víska je zajisté podnes inspirující.

Čtěte také

Ze svých daní chci platit kulturu, muzea a galerie by měly být zdarma, uvažuje sochař Kurt Gebauer

Gebauerovo protéovské sochařství, jehož někdy provokující, jindy naopak cíleně nenápadné realizace se vyznačují zároveň myšlenkovou konsekventností, jakož i konciliantností k okolnímu prostředí. Grotesknost se sice nadále uplatňuje ve výrazové rovině, jako důležitější se ale projevuje jiná sochařova schopnost, ústící v celistvou hodnotu jeho děl – učinit sochu přirozenou součástí prostředí, ať už ve smyslu plenérovém, urbanistickém či architektonickém. Takto se u nás Gebauer stal – možná v intenzivnějším a artikulovanějším pojetí než „pravověrní“ land artisté – zakladatelem sochařsky environmentálního myšlení, pro nějž se teprve v nedávné době vžilo označení site-specific. V Gebauerově případě takto nejde o významově dostředivé objekty, jako spíše o díla interagující s okolím, integrovaná do jeho historických či pocitových vztahů, často i vybízející k narativnímu rozvíjení. Jeho způsob pozorovatelství života bližních není v důsledcích nepodobný provokativně plebejskému úhlu pohledu takového Bohumila Hrabala.

Kurt Gebauer: Trpaslíci (1985)|foto:Jakub Přecechtěl

Objevné experimenty

Takto „vpravit“ sochařovu retrospektivu do sevřeně galerijních, pravoúhlých prostor Veletržního paláce bylo zajisté pro kurátora Michala Novotného nelehkým úkolem. Výstava toho nabízí mnoho (zvláště objevnou se jeví experimentující tvorba z mladých let), byť zhruba polovina díla je nutně zastoupena jen skrze fotografickou reprodukci. Vtěsnat Gebauerovo veškeré sochařství do Národní galerie vlastně z principu nelze.