Ke štěstí potřebujete hodně málo, říká herec Matouš Ruml

Herce Matouše Rumla zajímá především dobré divadlo. Vedle toho načítá audioknihy a spolupracuje s rozhlasem. Přesto ho většina televizních diváků zná jako puberťáka Lexu ze seriálu Comeback, prince z několika pohádek a především z loňské řady StarDance, kde se protančil až do finále. Čtyřiatřicetiletý mladý muž je otcem tří dětí, životním optimistou a vyznavačem Chaplinova výroku: „Život by mohl být tak krásný, kdybychom se ho nebáli.“

Jak se vám jako herci žilo v době zavřených divadel? Řada lidí – a nejen umělci – říká, že zpomalila a zjistila, že může žít klidněji, a přitom práci nešidit.

Připadá mi to jako protimluv. Protože v naší profesi se práce „šidila", vždyť my herci jsme nepracovali. Musím říct, že po divadle se mi nestejskalo, protože tak dlouhou pauzu jsem už vnitřně potřeboval. Byl jsem dva měsíce jen s rodinou. Ale nejde jen o ten klid, kladete si i otázku, kolik toho k životu potřebujete, když nemáte práci. A zjistíte, že máte všechno, protože máte rodinu. K tomu, aby byl člověk šťastnej, potřebuje strašně málo.

Kde jste s rodinou trávili ten darovaný čas?

Protože jsme nechtěli být zavření v bytě se třemi dětmi, odjeli jsme do Českosaského Švýcarska. Strávili jsme tam celou dobu, podnikali výlety a bylo nám dobře. Nechtěl jsem jezdit do Prahy ani natáčet audioknihy, přestože studia fungovala – ne proto, abych se nenakazil, ale kvůli zodpovědnosti.

Herec Matouš Ruml


Jste vyhledávaným interpretem audioknih, máte za sebou i rozhlasové příležitosti, připomeňme Llosova Pantaléona a jeho ženskou rotu. Co vám vyhovuje lépe – rozhlasová dramatizace, nebo audiokniha, kterou načítáte sám?

Obě práce mají něco společného – pro herce je to obrovská příležitost, protože postavu vytváří pouze vlastním hlasem. A tohle je pro mě ohromně lákavé. Rozhlas mám asi nejradši. Jsem s ostatními kolegy ve studiu, ve vzájemném kontaktu, který sice není vidět, ale je slyšet. V dabingu už dabujeme hotové postavy, kdežto v rozhlase je vytváříme. A je úžasné mít vedle sebe kolegy, kteří s vámi celou scénu vytvářejí. Je to autentické, pokaždé vzniká něco nového a to mě na tom moc baví.

Ta týmová práce vám zřejmě musí při natáčení audioknížek chybět.

Tam je to trochu složitější. Mám rád audioknihy s mnoha přímými řečmi a postavami, když mám možnost si to dobarvit. Zároveň ale musím přijmout to, že v té chvíli už dochází k interpretaci textu. Čtení audioknih obohatilo mé herectví v tom smyslu, že mě uklidnilo ve výrazu. Člověk je ve studiu sám a čte knihu od začátku do konce. A protože frekvence trvají čtyři hodiny a je třeba se soustředit, musíte se vnitřně uklidnit. Tohle mi ze začátku nešlo, protože jsem přiběhl roztěkaný třeba ze zkoušky. Musel jsem si sednout a uklidnit se.

Je prý složité zapamatovat si hlasové ztvárnění jednotlivých postav, zvlášť je-li jich v románu hodně...

Je pravda, že se čas od času stane, že si nevybavíte, jak která postava mluví, protože třeba „vystupovala" před několika desítkami stránek. Ale od toho je tam režisér, který vám to připomeneme. Jednou se mi stalo, že jsem četl román s mnoha zápornými postavami a zapomněl jsem, jak jedna postava mluví. Museli jsme si najít příslušnou zvukovou stopu a připomenout si to. Neboli osvěžit sluchovou paměť. Ale zrovna tohle mě na načítání audioknih baví. Je tam velký prostor pro fantazii. U svých dětí ale trvám na tom, aby si knížku nejdřív přečetly a teprve potom si pustily audioknihu. Protože čtený text – to už je interpretace herce. Vlastní představu si uděláte jen při čtení.

Herec Matouš Ruml

Máte oblíbený žánr audioknih?

Mám. Je to fantasy. Když teď načítám Hraničářova učně Johna Flanagana, znovu jsem si uvědomil, že mě tenhle žánr už od doby mého dospívání hodně baví. Nedávno jsme ale s Terezou Dočkalovou načítali povídky současných českých autorů. Byl to mix žánrů –detektivní, vztahové, komické, dramatické povídky – a zajímalo mě to, protože jsem se musel na jednotlivého autora naladit.

Jak dlouho vám trvá příprava?

Když je to složitější text, musím si ho před tím, než jdu do studia, přečíst i dvakrát třikrát. Četl jsem ale nedávno v rámci rozhlasového „knižního čtvrtku" v pořadu Pokračování za chvilku na Dvojce naživo a to je úplně jiná disciplína. Člověk je nervóznější a musí se mnohonásobně víc koncentrovat než při čtení ve studiu. Jakékoli zašumlování nebo chyba jsou okamžitě slyšet a opravit to jde jen stěží.

Jaký podíl ve vaší práci zaujímají divadlo, dabing a čtení, popřípadě rozhlasová práce?

Vítězí jednoznačně divadlo. Dabingu se už moc nevěnuju, protože jsme se s některými kolegy ocitli na černé listině, když jsme před několika lety žádali zlepšení práce v dabingu. Tehdy se studia spojila a naše požadavky nepřijala. Mně nevadí, že už tolik nedabuju. Přestalo mě to bavit, protože to už není tvůrčí práce. Je to jen využití vašeho hlasu, který musíte někam vpasovat. Jiná věc jsou animáky, ty mě baví a stále je dělám, protože ty kreslené postavičky svým hlasem oživujete. Ale vracím se k vaší otázce – nejvíce se věnuju divadlu, v současné době následují audioknížky a pak rozhlas a televize.

Matouš Ruml_princ


Jak jste řekl, jste především divadelní herec. Na kontě máte Thálii pro herce do třiatřiceti let, byl jste i v širší nominaci na cenu za roli Chaplina. To všechno jste stihl během angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi. To musela být velmi podnětná léta!

Poopravím vás. Chaplina jsem sice hrál v Mladé Boleslavi, ale ne jako člen souboru, v té roli jsem už jen hostoval. Vlastně jsem ji dostal za odměnu.

Jak to tedy v té Mladé Boleslavi bylo?

Když jsem končil Pražskou konzervatoř, jezdili se šéfové mladoboleslavského divadla František Skřípek a Josef Kettner dívat na studenty, protože v té době hledali herce do angažmá. A rovnou mi nabídli práci. Přijal jsem ji velmi rychle a velmi rád, protože mi rovnou řekli, jaké role tam budu hrát: Lysandra ve Snu noci svatojánské, Romea, Equa... Takováhle nabídka se neodmítá. Dokonce jsme tam nastoupili s mou spolužačkou Veronikou Kubařovou, s kterou jsme si přáli být v jednom divadle. Tvůrčí zázemí v Mladé Boleslavi bylo a je neskutečné. To divadlo má neuvěřitelnou diváckou podporu, je tam třiadevadesátiprocentní návštěvnost, šestnáct předplatitelských skupin. Lidi jsou v tom městě evidentně spokojení a mají chuť chodit do divadla. Navíc pro Pražáka nebyl problém být v Mladé Boleslavi v angažmá, protože z Prahy jezdily na zkoušky i na představení mikrobusy, takže člověk mohl odpoledne být k dispozici třeba na nějaké natáčení.

Kdo vás hodně ovlivnil, pokud jde o divadlo?

Spíš než jeden člověk to byla souhra více faktorů. Na konzervatoři mě učili František Laurin a Johana Tesařová. A když jsem ze školy odcházel, měl jsem pocit – asi jako většina mých spolužáků, že divadlo se dělá takhle a ne jinak. A to není tak úplně pravda. Zjistil jsem to už na škole, protože jsem hrával i se staršími ročníky a měl jsem možnost poznat jiné režiséry. Pochopil jsem, že každý režisér si to dělá po svém a každý chce po herci něco úplně jinýho. Nebral jsem si osobně ani různé projevy režisérů, protože jsem věděl, že to je jenom jejich přístup. A ani jsem si v těch chvílích nepřipustil, že dělám blbě divadlo. Ne, dělal jsem blbě jen to jeho divadlo.

Co je tedy ve vztahu herec – režisér nejdůležitější?

Vzpomínám na Jiřího Bábka, který s námi dělal absolventské představení hry Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem a text s námi rozebíral od začátku, s každým individuálně. Chtěl, aby to bylo naše představení. Velmi podobně pracuje Jakub Špalek, který usiluje o to samý. Takhle si představuju divadlo: jako komunikaci mezi režisérem a hercem.
Režisér musí říct: „Tohle je důvod, proč to dělám.“ A já to pochopím a možná přijmu za své.

Hrajete ve Spolku Kašpar...

...ano, už deset let. Oficiálně od roku 2012.

Matouš Ruml_Chaplin


Poslední premiérou Kašparu byla temná komedie Tracyho Lettse Protokol. Nesnadná hra, která příliš nepovzbudí.

To ne. Dokonce bych řekl, že to je apel na společnost, ať nezapomíná na svoji minulost. Ta hra neobsahuje jednoznačné odsudky lhářů. Jen poukazuje na to, že se to děje a je dobré to vědět a přemýšlet o tom. Hra řeší čistě americké téma, ale je snadno přenosné do jakékoliv jiné země, do jakékoli doby. Je velmi aktuální. Premiéra měla být 10. března, v den, kdy se zakázaly hromadné akce. Jakub Špalek byl tak statečnej, že hned 25. května, kdy se restrikce uvolnily, se nebál to představení vykopnout. Byli jsme jedni z prvních, kdo začal hrát. Ty premiéry byly tři, protože bylo sto padesát pozvaných lidí a při opatřeních se jich k nám do hlediště vešlo jen čtyřicet osm. Ale chuť diváků přijít do divadla a dívat se na představení byla ohromná a naplňovalo nás to energií.

Hrajete i v představeních Divadla Verze. Jak se tato dvě divadla – Spolek Kašpar a Verze – prolínají, co mají společného?

Od září bude Divadlo Verze hrát v divadle v Celetné. Prolínají se obdobnou dramaturgií, vybírají si velmi kvalitní hry. Prostupují se i herecky – ve Verzích hostujeme my z Kašparu a naopak. Přijde mi to jako krásná symbióza. Navíc když obě party, které toho mají hodně společného, budou sdílet jeden prostor.

Vaše divadelní poloha není nejširší vrstvě diváků tak známá jako vaše role přitroublého puberťáka Lexy v televizním seriálu Comeback. Jak se cítíte, když se za vámi lidé na ulici otáčejí se slovy „Jé, hele, Lexa“?

To už se mi ale moc neděje. Ze začátku jsem to moc nedával, ale už jsem se s tím smířil. Nevnímám to jako nějakou urážku, naopak je to pochvala mé práce. Nejvíc jsem bojoval se způsobem, jak mě lidi oslovovali. Buď jsou inteligentní a řekli to inteligentně, anebo jsou to blbci a volají na mě: „Čau, Lexo!“ Jsem známý, no tak to k tomu patří. Ale vždycky záleží na tom, jak se to podá.

Celý rozhovor s Matoušem Rumlem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio
autor: Alena Sojková

Související