V sehrané partě to jde samo, říká herec Jan Vondráček
Jan Vondráček patří k našim nejvšestrannějším – a nejvytíženějším – hercům. Je oporou souboru Divadla v Dlouhé a říká, že v něm léta setrvává proto, že je pro něj důležité nejen to, co se odehrává na jevišti, ale i to, jak si lidi rozumějí v šatně. Jeho výrazné herectví přitahuje také filmové a televizní tvůrce. A v neposlední řadě se výrazně uplatňuje i v rozhlase a na poli audioknih. Rozhlasovou nahrávku detektivky P. D. Jamesové Pachuť smrti nedávno vydal Radioservis.
Zdá se, že nemůžete jít ani pět minut po ulici, aniž by vám nezvonil telefon a nevolali z televize…
Trochu to tak je. Ale je to zrádné. „Mám už pověst člověka, který je v jednom kole, a když pak mám volno, nikdo nevolá, protože se už předem bojí, že toho mám strašně moc a odmítnu…“ Naše práce přichází ve vlnách, a tak otevřeně říkám, ať se mi nikdo nebojí volat. (smích)
Nese s sebou herecké povolání obavu či úzkost z toho, že o práci nezavadíte?
Lehká obava tam vždycky je, protože herectví je povolání nejisté. Takže se snažím být jako ti ptáčci na poli a nepřemýšlet o tom, co bude druhý den. Ono to vždycky nějak dopadne. Ale na druhou stranu pokud si nevynutíte klid, tak ho nemáte. I na dovolené vyřizuji různé pracovní telefony a maily, málokdy se mi podaří úplně vypnout…
Jste muž mnoha profesí – vedle herectví se hodně věnujete i muzice. Hrajete na kytaru, housle, basu, mandolínu, skládáte hudbu k představením v Divadle v Dlouhé i jinde. Stál jste někdy v životě před volbou divadlo, nebo muzika?
Hned na začátku. Před vojnou jsem měl kapelu ve stylu nové vlny a chtěl jsem se hudbě víc věnovat, protože mě vždycky bavila. Jenže jak jsme postupně odcházeli na vojnu, kapela se rozpadla. Měli jsme všehovšudy dva tři koncerty, hráli jsme na společných koncertech třeba s Visacím zámkem, Nahoru po schodišti dolů band, Půl tváře – tehdy často hrálo během večera víc kapel, protože málokdo si mohl zaplatit koncertní aparaturu sám. Vždycky to zaštítil nějaký hi-fi klub, který aparaturu vlastnil, a ten večer si zahrálo třeba pět kapel…
Vaše muzika, kterou skládáte pro divadelní představení, je ovšem trochu jiná…
Ta je většinou stylově mnohem pestřejší, protože se přizpůsobuje žánru daného představení. Od klasiky přes jazz, rock, lidovou hudbu až třeba k minimalismu. Nedávno mi došlo, že jsem napsal už i několik tzv. lidovek – ruskou lidovou, maďarskou, tyrolskou, irskou…
Upravil jste je…
Ne. Opravdu jsem je napsal! Nejdřív ale vždycky musím nasát styl té hudby. Když jsem měl napsat třeba tyrolskou lidovou, pouštěl jsem si čtrnáct dní dokola ty jejich jódlovačky, pak jsem si od nich dal na týden voraz a držel v sobě jen atmosféru té muziky, pak jsem vzal text, na který jsem to měl napsat, a vznikla z toho úplně nová skladba. Esenciální lidovka. Mám moc rád hudbu Jiřího Bulise, který hodně psal muziku do HaDivadla pro Arnošta Goldflama, a ten vždycky říkal, že každá dobrá píseň se musí podobat jiné dobré písni. (smích)
Ptát se, kdo vás nasměroval k divadlu, je skoro zbytečné, protože je poměrně známé, že to byl tatínek, který se věnoval ochotnickému divadlu…
Tak úplně ochotnické divadlo to nebylo. Můj otec byl ročník 1916 a vyrůstal v době, kdy se většina profesionálních herců rekrutovala z kočovných společností. Táta nakonec u divadla nezůstal, byl pánský krejčí a dělal svou práci rád. I za bolševika šil smokingy a fraky a měl to privilegium, že mohl šít doma. Jednou za rok musel šít tři měsíce v Moděvě, ale pak zase šil doma. A aby dělnická pěst ukázala, že jako prvorepublikový krejčí si nemůže moc vyskakovat, tak mu vždycky v létě – k mé a bratrově radosti a jeho velkému nasrání – navezli haldu smradlavých pracovních vaťáků, které musel spravovat a záplatovat. My s bráchou jsme ty balíky tahali z průjezdu nahoru do bytu a dělali jsme si z nich obrovské bunkry, kde jsme si svítili baterkama. A byli jsme hrozně naštvaní, že nám je táta postupně odebíral.
Je třeba zmínit, že váš otec si zahrál ve dvou filmech Juraje Herze, a to ne jen tak ledasjaké role!
Juraj Herz a můj táta se znali od mládí, kdy spolu hráli v divadelním spolku. On pak tátu obsazoval, protože ho měl rád i jako herce. Táta hrál sluhu Ivy Janžurové v Morgianě a v Petrolejových lampách syfilitika „skákavého“ Machoně. Mám dojem, že dokonce tehdy dostal i nějakou cenu za vedlejší roli. On se na všechno důkladně připravoval. Od kamarádů doktorů si nechal vysvětlit, jak se chovají syfilitici v posledním stadiu, jak uvažují… Doma se učil chodit jako syfilitik, rozhazoval nohama a my jsme to od něj s bráchou odkoukali. No a pak jsme tak chodili ve škole během velké přestávky, kdy se muselo povinně kolovat na chodbách, aby nikdo nezlobil ve třídě. Dvacet minut jsme důsledně rozhazovali nohama, až přilítla soudružka učitelka a naštvaně se ptala, co blbneme. „Chodíme jako náš táta,“ odpověděli jsme, „jako syfilitik.“ A bylo zle, máma musela do školy, protože soudružka učitelka se lekla, že nakazíme celou školu. Jen poznámka na závěr – táta tu chůzi učil i Petra Čepka, který v Petrolejových lampách exceloval, on si to nestihl nastudovat, takže tu chůzi kopírovali od sebe.
Váš tatínek zemřel, když vám bylo necelých devět let. Jak člověka tato zkušenost zformuje? Projevilo se to později ve vaší otcovské roli?
Nejvíc tím, že jsem se snažil našim dvěma dětem poskytnout všechno to, co jsem chtěl s tátou zažít v dětství i dospívání. V určité době jsem na to hodně myslel, protože naše děti jsou od sebe věkově stejně daleko, jako jsme byli my dva s bráchou, a když jim bylo těch necelých devět a jedenáct, tedy tolik, kolik bylo nám, když jsme o tátu přišli, prožíval jsem paniku, že by se to mohlo opakovat. Ale utěšoval jsem se tím, že u táty to nebylo první manželství, takže všechny okolnosti neseděly.
Ve své divadelní profesi jste byl od začátku velmi všestranný, zároveň vás fascinovala divadla jako Ypsilonka, HaDivadlo, Drak, Naivní divadlo Liberec… Bylo tedy asi zákonité, že jste šel studovat na „loutkárnu“, která podporovala všestrannost víc než studium klasického činoherního herectví.
Nikdy jsem nechtěl dělat ani čistě klasické loutkové divadlo, ani čistě činoherní herectví ve stylu tehdejšího Národního divadla. Nastoupil jsem tedy raději na loutkárnu a měl jsem štěstí. V onom devětaosmdesátém roce, který byl pro mě zlomový ve všem – oženil jsem se, šel jsem na školu a byla revoluce –, se loutkárna proměnila v katedru loutkového a alternativního divadla a byli jsme první experimentální ročník Josefa Krofty, který nás jako šéf katedry vedl a – což bylo pikantní – byl zároveň naším spolužákem, protože kdysi nedopsal diplomku.
Vy na Josefa Kroftu nedáte dopustit. Prý to byl velmi otevřený učitel.
Krofta se nás zeptal: „S kým chcete dělat?“ A my jsme mu vyjmenovali režiséry, kteří nás zajímali, a on na to: „Tak já vám to domluvím, a když budou moct, máte je tady.“ A tak jsme dělali třeba s Eliškou Vitanovskou pohybové divadlo, s Karlem Brožkem japonské divadlo, s Máťou Kopeckým klasické marionety, taky s Arnoštem Goldflamem, Honzou Schmidem, Luckou Bělohradskou… Krofta chtěl, abychom si vyzkoušeli různé žánry a podívali se s našimi představeními i do zahraničí. To byla velká příležitost a velká škola.
Jak si herec v tom osobnostně nabitém prostředí, jako je Divadlo v Dlouhé, vydobyde svůj prostor?
Asi je to tím, že jsme to divadlo společně zakládali. Vždy jsme byli víceméně sehraná parta a to pak jde tak nějak samo. Je ale pravda, že když nyní umělecké vedení vybírá nové herce do Divadla v Dlouhé, záleží jim nejen na hereckých schopnostech, ale i na tom, aby zapadli lidsky. I tohle mě na tom baví – že jsme parta lidí, která si rozumí nejen na jevišti, ale i v šatně.
Hrajete, skládáte muziku, ale také režírujete – v roce 2012 jste třeba sáhl po režii Kdyby tisíc klarinetů. Jak jste se k režii dostal?
V Dlouhé jsem dlouhá léta režijně spolupracoval s Honzou Bornou – u některých představení to ani nebylo uvedené, Honza to bral jako samozřejmost. Ale Petr Kracik o těch spolurežiích věděl, a tak mi nabídl Klarinety jako samostatnou režii v Divadle pod Palmovkou. Asi i proto, že je to hra spojená s hudbou.
Máte velmi široký herecký rejstřík: od komediálních rolí přes historické postavy po psychologické charaktery. Který žánr je vám nejbližší?
Nejvíc mě baví role střídat. Právě v tom střídání je to zábavný. Mám rád, když je tam obojí, když je to třeba tragédie s komickými prvky. Například když jsme dělali s Hankou Burešovou Běsy, což je v podstatě tragédie, vytáhla z Dostojevského i ten jeho cynický humor. A v komedii mám zase rád špetku toho smutku, protože nikdy nic není jenom černý, nebo bílý.
Čtěte také
Vás velmi oceňovali za roli profesora ve filmu Roberta Sedláčka o Janu Palachovi. Jeden recenzent napsal, že ve scéně se zapalovačem je podstata celého filmu. To je známka dokonalé práce s detailem a schopnosti zkratky. Jak herec takovou situaci vystihne? Je to otázka dlouhodobého zkoušení, nebo výraz intuice?
Především je to dané tím, že jako herec máte s takovými situacemi zkušenost a víte, jak by se daly zahrát. V případě této role je to velká zásluha Roberta Sedláčka, který je na place zcela nekompromisní, nemá rád, když se herci mezi záběry rozptylují, je hodně soustředěný a vyžaduje to i po ostatních. A je to pak vidět i na plátně. Navíc Robert Sedláček předem zkouší a důkladně s herci rozebírá postavy. Během natáčení jsme zkoušeli třeba hodinu jednu scénu a hledali možnosti, jak ztvárnit určité detaily, na kterých v tom filmu velmi záleželo.
Vy neberete role v nekonečných seriálech, výjimku jste udělal třeba v seriálu Já, Mattoni nebo Kapitán Exner, kde jste ztvárnil roli poručíka Vlčka. I na těchhle rolích je vidět, že jste se jim věnoval naplno…
Nejvíc mě pobavila moje žena, která při sledování Exnera řekla: „A víš, co je docela dobrý? Že ani za dvacet let se za to nebudeš muset stydět.“ V téhle souvislosti – hlavně když se dívám na některé rychle natočené seriály – si vždycky vzpomenu na slova Arnošta Goldflama: „Děcka, hlavně aby po nás nic nezůstalo!“
Co táhne herce k rozhlasu, k audioknihám, k hlasovému ztvárnění role?
Rozhlasové herectví je pro mě přirozená věc. Už jako malí jsme s bráchou natáčeli v rozhlase dětské role, přestože jsme nebyli členy Dismanova souboru. Hráli jsme větší i menší dětské role a všechno, co bylo potřeba. Občas jsme dělali i rozhlasové publikum. Byli jsme jedni z mála dětí v tzv. činoherním sboru, který dělal pro rozhlas, televizi i film. Byl v něm třeba i pan Maršík z legendární prvorepublikové vokální skupiny Setleři. Vzpomínám si, jak mě na rozhlasové chodbě v těch předválečných kožených sedačkách pan Hrušínský houpal na kolenou, jak jsme si mezi skříněmi hráli s panem Filipovským na schovku…
Čtěte také
To jsme trochu odběhli od audioknížek, i když velmi zajímavě… Co vás na natáčení audioknížek láká?
Jedna věc: během roku nemám čas číst. Rozečtu knížku, pak přijdou scénáře, musím se učit a za půl roku si vzpomenu, že jsem z knihy přečetl prvních deset stránek. Vzdávám to tedy a knížky si s sebou beru v létě na chalupu, kde je pak na jeden zátah přečtu. Ale při četbě audioknih se prolínají dvě věci: „přečtu si“ knihu a ještě při tom pracuju, takže za to dostanu i honorář.
Pro rozhlas jste natočil detektivku P. D. Jamesové Pachuť smrti. Když jste ji připravoval, měl jste před očima anglického představitele inspektora Dalglieshe Roye Marsdena?
Neměl a řeknu vám proč. Nikdy jsem televizní seriál podle P. D. Jamesové neviděl.
To jste mě docela utřel. A co četba detektivek? Holdujete jí, nebo si aspoň čas od času nějakou přečtete?
Ani v tomhle případě vás nepotěším. Když už si přečtu knížku, není to detektivka. V poslední době jsem totiž kriminálním žánrem více než přesycen. Otevřete-li pomalu každou televizní stanici, je tam jedna kriminálka vedle druhé. Už mě to nebaví a raději vyhledávám jiné žánry. Tím ale nechci říct, že mě načítání detektivek nebaví. Napínavé detektivky rozhodně nezavrhuji.
Celý rozhovor s Janem Vondráčkem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Jan Vondráček v Lenošce Iva Šmoldase
Jan Vondráček v divadle hraje, ale také zpívá, hraje na několik nástrojů, aranžuje a skládá hudbu.
