Pandemii v Americe zpolitizovali. Rozhovor s rozhlasovým zpravodajem v USA Janem Kalibou
Jan Kaliba působí už tři roky jako zpravodaj Českého rozhlasu ve Spojených státech, kde připravuje příspěvky především pro stanice Radiožurnál a Plus. V rozhovoru pro Týdeník Rozhlas přibližuje aktuální situaci v zemi před prezidentskými volbami i svou každodenní práci reportéra během stále sílící pandemie.
Jak pandemie proměnila vaši práci zahraničního zpravodaje?
Zásadně, protože oklestila to, kvůli čemu je člověk na místě – tedy práci v terénu a autentické natáčení s lidmi. Mám teď mikrofon na metr a půl dlouhé tyči, i když v davu demonstrantů je to stejně zbytečné. Díky podpoře Českého rozhlasu se ke mně dostaly ochranné pomůcky, protože třeba respirátory tady v USA stále nejsou volně ke koupi. Každé natáčení v terénu se teď snažím obzvlášť detailně plánovat a snížit tím riziko na minimum.
USA se ještě nevzpamatovaly z takzvané první vlny pandemie. Jak situace vypadá v současné chvíli?
Tristně. Stačí se podívat přes hranice do Kanady, kde má provincie Ontario aktuálně jen pár stovek nových případů denně. O tom si můžeme v USA nechat zdát, jen Florida měla v létě i přes deset tisíc nových případů denně. Čísla se celkově dostávají výš, než byla na jaře. Třeba nošení roušek je tu dost zpolitizované, mezi přístupem republikánů a demokratů jsou velké rozdíly. Nejhůř jsou na tom nyní státy jako Texas, Florida či Arizona, kde situaci podcenili, zatímco New York, kde se život během březnové vlny pandemie takřka zastavil, se teď sám brání zanesení infekce odjinud. Spojené státy mají stále kolem padesáti tisíc nově potvrzených případů denně a nedávno celkově překonaly hranici pěti milionů, což je čtvrtina případů světa.
Čím si taková čísla v USA vysvětlujete?
Je to kombinace chování Američanů, selhání politiků v čele s Donaldem Trumpem, stavu zdejšího zdravotnictví a toho, že je tu padesát států, z nichž každý k problému přistupuje jinak, a krize se snadno přelévá. Rozdíly jsou patrné i ve městech a na venkově. Například ve venkovské části Virginie se mi běžně stávalo, že jsem v menších obchodech měl roušku jako jediný, i když je uvnitř povinná. Působil jsem tam jako zjevení. Na druhou stranu – podobně dovedou ignorovat nařízení třeba rodiče a chůvy na dětských hřištích ve Washingtonu.
Jak budete reportovat o blížících se listopadových prezidentských volbách? Chystáte v této situaci nějaký speciál?
Je velká neznámá, jak budou vypadat samotné volby, natož naše vysílání. Srpnové nominační sjezdy se konaly kvůli pandemii na dálku, kampaň je velmi osekaná. Budu se snažit reportážně objet některé rozhodující státy, jak jen to situace dovolí. V minulosti doplňovali zpravodaje v USA před volbami kolegové z Prahy. Teď jsou hranice zavřené, žádáme o výjimku, ale vyhlídky nejsou moc nadějné. I tak tu připravujeme volební studio, kam by přicházeli hosté, a přinejhorším se bude moderovat na dálku z Prahy. Těžištěm vysílání bude volební noc a hodiny před a po ní, ovšem letos kvůli pandemii víc než jindy hrozí, že se jméno zvoleného prezidenta dozvíme mnohem později.
Dalším velkým tématem jsou protesty proti policejnímu násilí po smrti George Floyda. Proč podle vás téma eskalovalo právě nyní?
Znovu se vyvalily na povrch dlouhodobě neřešené problémy americké společnosti. Případ George Floyda nevisí ve vzduchoprázdnu, byla to poslední kapka. Lidi pomohla vyhnat do ulic paradoxně i nezvládnutá pandemie. Hlavně ovšem reagují na systematické společenské nerovnosti, které černoši, ale třeba i původní obyvatelé v Americe stále zažívají. A na policejní brutalitu, která je obecným problémem bez ohledu na etnickou příslušnost, protože policie je tu militarizovaná a zasahuje mnohdy neadekvátně, přičemž je těžké ji hnát k zodpovědnosti, pokud poruší předpisy. Co se týče nerovného postavení Afroameričanů, jde o takové z dálky možná nenápadné věci, jako je přetrvávající segregace bydlení. V černošských čtvrtích jsou horší školy, hůř dostupné nemocnice a další infrastruktura, víc chudoby, méně příležitostí, víc násilí, víc policie – je to začarovaný kruh. Ještě ve 20. století měli černošští Američané třeba zakázáno dostávat půjčky, a tak mají mnohem méně vlastního bydlení. Proto na ně teď víc doléhají dopady pandemie.
Do roku 2017 jste se věnoval sportovní žurnalistice. Proč jste přešel k zahraničnímu zpravodajství?
Sport je skvělým pozadím pro vyprávění příběhů. Během cest do zahraničí jsem rád natáčel i takové příběhy, které se sportu netýkaly. Kdysi jsem chtěl být kulturním antropologem, vždy mě zajímalo, jak lidé žijí a jak fungují různé společnosti. Tak si to trochu kompenzuju.
