Račte vstoupit do Prahy v malbách Ivany Lomové

Pražský DOX se rozrostl. Když návštěvník nedává chvíli pozor a kouká po mohutné mase betonu všude kolem, zabloudí v dvojici budov jako v labyrintu. Naštěstí ho zorientují ukazatele: Tyhle dveře neotvírat! Na vystavené kousky nešmatat! A podobně. Výstavu Ivany Lomové, která je v druhém patře nové části instalována do 27. září, tak nakonec najde hravě. A labyrintičnost prostoru té instalaci sluší.

Ivana Lomová: Žluté dveře (2019)|foto:Centrum současného umění DOX

Lomová, ročník 1959, jasná stálice české malby po roce 1989, našla svůj výraz i téma už před nějakým časem, před deseti patnácti lety. Maluje v duchu realismu, ovlivněného jednak architekturou, jednak fotografií. Vesměs statické čelní záběry, jen výjimečně nadhled nebo diagonální vychýlení. Svá plátna pak zaplňuje především městskými výjevy, ulicemi, domy, interiéry, často průhledy z jednoho prostoru do druhého, výhledy z okna, pohledy do oken. Lidský prvek postupně z jejích obrazů mizel, až málem vymizel; zůstaly hlavně kulisy. Kulisy, které čekají na příběh: fantazii, vzpomínku, snění. Prostě na divákovu projekci. Jenže Lomová to konzumentům své výtvarné práce nijak neusnadňuje: barvy volí tlumené, dějového pohybu je na plátně minimum, symbolický detail nepěstuje. Je tu víc rozumu než emocí, víc plánu než spontánního gesta.

Ivana Lomová: Janovského|foto:Centrum současného umění DOX

Ta plátna fungují ideálně, když je s nimi divák chvíli sám a v tichu; ožívají před ním zvolna, postupně. Je třeba se do nich vpít, ponořit. Proto je labyrintická instalace v DOXu ideální, proto je ideální souzvuk autorky s kurátorkou-spisovatelkou Milenou Slavickou. Ta v průvodním slovu i připojeném katalogu dává svůj osobní návod: soustředit myšlenku a vést rozhovor. Žádný zaumný žvást, který oblibuje současná kunsthistorie, hlavně ta konceptuální, postkonceptuální a postpostkonceptuální ražby. Čistě napsaný úvod do tiché magie, druhého života věcí všedního dne: klikatých větví stromu, špinavé a oprýskané zdi, řad pravidelně rytmizovaných oken, chodníků, zábradlí. Občas drama, občas hrůza, občas útěšný moment. Synekdochou celé výstavy by mohl být jeden z nejnovějších obrazů: pohled na vyloženě boudníkovskou, atraktivně popraskanou omítku. Račte vstoupit!