V každém z nás je kus zvířete

28. květen 2018

Umělecké aktivity Ondřeje Havelky jsou mimořádné košaté: píše scénáře, režíruje v divadle (zejména opery) i ve filmu, vede kapelu Melody Makers. Jeho četné herecké kreace si pamatujeme z divadelních představení Ypsilonky (Život a smrt Karla Hynka Máchy, Jaroslav Hašek ve hře Voni jsou hodnej chlapec) a filmových rolí (Saturnin, Krakonoš a lyžníci). Natočil několik dokumentárních filmů a řadu klipů. A snímkem Hastrman se právě představil jako režisér hraného filmu.

Mluví se o něm jako o vašem filmovém debutu, ale říkat vám debutant je podle mě trochu zvláštní. Máte herecké zkušenosti z divadla, filmu i televize, natočil jste dokumentární snímky. Režírujete opery, činohry i muzikály. Nemluvě o tom, že scénická vystoupení vaší kapely Melody Makers také režijně připravujete. To přece s filmovou režií tak či onak souvisí.

To je pravda, ale jako celovečerní hraný film je Hastrman přece jen debut, i když jsem režíroval kratší filmové útvary a dokumenty, třeba o Magdaleně Kožené, nebo stylizovaný celovečerní dokument Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský.

Jste vzorný genetický odraz svých rodičů, od obou - herečky paní Libuše Havelkové a hudebního skladatele Svatopluka Havelky - jste zdědil cosi zásadního, od maminky herecký, od otce hudební talent. Už jako populární herec a muzikant jste vystudoval i operní režii. Bylo to pod tatínkovým vlivem?

To ani ne. Začal jsem studovat divadelní režii v Praze na DAMU. Po roce jsem studium přerušil a ucházel se o přestup na postgraduální studium do Brna na JAMU, ale zrovna tam ten obor neotvírali, zato otevřeli operní režii. Tu jsem sice původně dělat nechtěl, ale přemluvili mě. Neměli dost uchazečů, tak nějakého potřebovali. Když mě přesvědčovali, říkali, že to je studium hudebního divadla, „my neučíme jenom operu, ale máme prostor i pro muzikál a podobné žánry". Takže jsem se nechal přemluvit a postgraduálně - čili poněkud zjednodušeně - jsem to vystudoval.

No, zjednodušeně... Vaše výsledky jako operního režiséra jsou pozoruhodné. Počínaje dnes už legendárním Šmolkovým a Duškovým Naganem, vaším režijním debutem v opeře, přes Lazebníka, Prodanou nevěstu, Lišku Bystroušku. Prestižní scény, příznivé recenze, vyprodané domy.

Abych byl upřímný, mojí školou byla především liberecká Ypsilonka a spolupráce s Pavlem Klikarem v jeho Originálním pražském synkopickém orchestru. Tak jsem se naučil a pochopil to podstatné. Režijní práce mě těší a mám radost, že moje představení lidi baví. Liška Bystrouška se v Praze hraje často před vyprodaným hledištěm. A muzikály jsem si taky zkusil.

Ano, třeba představení Má férová Josefína v Karlíně, s nímž jste v hudebním divadle začínal. Co je pro operu a hudební divadlo vůbec podle vás nejdůležitější?

To je otázka dosti záludná. Pokusím se na ni bezbolestně odpovědět: možná to bude nečekané, ale je to hudba.

Působil jste úspěšně jako divadelní herec v Ypsilonce, vytvořil jste řadu výrazných filmových rolí. A přece jste před časem v podstatě jako herec skončil, dokonce jste o ukončení hereckých aktivit veřejně mluvil. Proč?

Můj odchod z Ypsilonky byl pro všechny překvapením, protože já se vlastně rozhodl pro divadlo hlavně kvůli této scéně, chtěl jsem tam hrát. Ale paralelně jsem taky zpíval s Originálním pražským synkopickým orchestrem, a ta práce začala natolik houstnout a nabývat, že se už obojí nedalo zvládnout. Musel jsem se rozhodnout pro jedno, nebo druhé, a já chtěl především dělat muziku.

Škoda, že vnímáte herecký odchod tak definitivně, když jste byl úspěšný.

To nevím. Fakt je, že to někdy bylo zábavné, ale práce s mou kapelou Melody Makers je natolik intenzivní, že jsem z časových důvodů začal dost často odmítat nabídky hereckých úkolů. A taková věc se mezi producenty samozřejmě rozkřikne, takže potom už věděli, že Havelka nemá čas, a sami mě přestali oslovovat. Ale já si myslím, že jsem si na jevišti užil své a vlastně si dodnes užívám - protože naše koncerty s kapelou jsou napůl divadlo.

Slýcháme vás i z Českého rozhlasu jako spoluautora a moderátora jazzového pořadu s někdejším kolegou z kapely Pavlem Klikarem.

Ano, v pravidelném pořadu Zapomenutí hrdinové synkopy na Dvojce Dali jsme mu podtitul „Téměř detektivní pátrání po mužích a ženách, kteří zasvětili či dokonce obětovali své životy, aby žil jazz." Mám to vysílání rád.

Urbanova Hastrmana jsem četla ve vydání z roku 2014, kde se na obalu už tehdy psalo, že se připravuje film. Cesta k natáčení byla tedy dost dlouhá.

Začala vlastně ještě mnohem dřív, už v roce 2004. Kniha vyšla roku 2001, já si ji přečetl asi o dva roky později, to už měla Magnesii Literu. Líbila se mi, chtěl jsem ji natočit, ale v té době byla práva na zfilmování zadaná. Ale později se nečekaně uvolnila, tak jsem okamžitě znovu volal autorovi, spojil se s Čestmírem Kopeckým, a práva jsme získali. To bylo asi před šesti lety, tehdy začala reálná příprava.

Bylo obtížné převést mysteriózní román Miloše Urbana do filmového scénáře?

Bylo, dlouho jsme přemýšleli, jak na to. Nakonec jsme se scenáristou Petrem Hudským pochopili, že celý román se do filmu prostě nemůže vejít, tak jsme se zaměřili na jednu příběhovou linii a tu se snažili převést do filmové řeči. Vymysleli jsme si motto nebo podtitul filmu -„Člověk ve zvířeti, zvíře v člověku". A snažili jsme se, aby to skutečně o tom bylo.

hastrman_m.jpg

Jak byste tento slogan vysvětlil?

Já vždycky říkám - i bez ohledu na tento film -, že v každém z nás je nějaké zvíře, a pokud je to predátor, pak je velmi zásadní otázka, jestli s ním hodlá člověk bojovat a nějakým způsobem ho v sobě krotit.

Miloš Urban tvrdí, že jste do filmu vnesl humor, který on v knize nemá. Že popisujete i drastické scény s jemnou nadsázkou a humorem. Chtěl jste cíleně děj odlehčit, nebo to přišlo spontánně?

Mám rád, když se můžu na situace dívat ambivalentním způsobem. To znamená, že i v tragických nebo smutných momentech se vždycky dají vystopovat komické a směšné prvky. Tento princip myšlení se samozřejmě promítl i do realizace filmových situací. Takže ano, snažil jsem se, aby nadhled a ironie ve filmovém vyprávění byly.

Milostná zápletka mezi protagonisty to ostatně nabízí.

Jistá komičnost, kterou ústřední postava filmu, baron, projevuje, když se jako zralý muž osudově zamiluje do venkovské dívky, je myslím v takových situacích velice typická. Všichni jsme měli nějaké zapovězené lásky, se kterými jsme se museli utkat. Snad každý z nás prožil ty rozervanosti, které bývají velice bolestné. A když se pánové zamilují ve středním věku, jsou většinou ve svém chování docela směšní, neřkuli trapní. Proto doufám, že se v tom diváci najdou, že v tom uvidí i sami sebe. Považuji to za velice důležité, protože emocionální napojení diváka na film znamená vždycky víc než racionální.

Urbanův román má dva důležité akcenty - folklorní, zvykoslovný a ekologický. Zejména ten první motiv je velmi výrazný i ve filmu. Proč jste kladl důraz právě na lidové rituály?

Protože jsme vsadili především na první část románu, která se odehrává na počátku 19. století, a v té době žily v plné síle. Já se už od mládí s velkým zájmem věnoval lidové kultuře, především hudbě a lidovému divadlu. To byla také jedna z příčin, proč se mi román tak zalíbil. Ekologický aspekt je ve filmu ovšem přítomen taky, i když v menší míře než v Urbanově knize. Náš ekologický vklad je především v tom, že jsme se snažili, aby se film stal oslavou české krajiny. A myslím, že kameraman Diviš Marek natočil exteriéry opravdu překrásně. Chtěli jsme nakazit diváka krásou, aby si uvědomil, jak jsou některé kouty české země nádherné, že stojí za to se k nim chovat slušně.

Kde se příběh natáčel?

V podstatě na místech, kde se román odehrává - v okolí vesnic Zahrádky, Stvolínky, Holany, v kraji pod horou Vlhošť.

Zvyky, rituály, půvab krajiny -a také romantický milostný příběh. Ale podle mě vztah mezi hlavním hrdinou a Katynkou je poněkud zpochybněn, vždyť o ni usiluje kdekdo.

Katynka - románová i ta filmová -je taková femme fatale vesnice, není divu, že ji milujou vlastně všichni a každý se s tou láskou na své úrovni a podle svých možností nějak vyrovnává. V tom je taky příběh hezký. Ale nejčistší, nejupřímnější je láska mezi Katynkou a baronem, i když to jisté okolnosti komplikují. Ale nebudu víc prozrazovat.

Celý rozhovor s Ondřejem Havelkou si čtenáři mohou přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

Spustit audio

Více o tématu