Půlstoletí mezi talenty

Houslista Václav Hudeček se stal hvězdou už na první soutěži v roce 1966


Každé jubileum vybízí k zamyšlení. Když se ozve známá znělka Concertina Praga - Nebeští kavalérové, část Loutny české Adama Václava Michny z Otradovic - připomíná nám osobnosti spjaté se soutěží a s festivalem. U příležitosti jubilejního padesátého Jihočeského festivalu vzpomíná na Concertino Praga stálá spolupracovnice Českého rozhlasu Stanislava Střelcová.


Mezinárodní rozhlasovou soutěž mladých hudebníků organizuje Český rozhlas v oborech, které se střídají v tříletém cyklu. Jsou to klavír, housle, violoncello, dále dechové nástroje a komorní soubory do pěti členů, které soutěžily právě letos.

Do hudební redakce pro děti a mládež jsem se dostala na konci roku 1990, tam jsem se seznamovala s kolegy i se spolupracovníky, kteří mne postupně vtahovali do veškerého redakčního dění, natáčení a vysílání. Patřily tam hudební výchovy pro školy, pořady nahrávek s mladými interprety, soubory, orchestry a dětskými sbory, dále popularizační programy, hudební pohádky, hudba pro děti, spolupráce se skladateli, pedagogy, interprety i literáty, poslechy z hudební fonotéky a tak dále. Nastoupila jsem zrovna v době, kdy byl předsedou poroty Ilja Hurník. Národní a mezinárodní soutěž se v té době konala na podzim a teprve v červnu příštího roku následoval koncert vítězů v Praze a Jihočeský festival Concertino Praga.

HLEDÁNÍ TALENTU

Poznala jsem téměř všechny zakladatele mezinárodní rozhlasové soutěže mladých hudebníků, kromě vedoucí redakce Heleny Karáskové a hudebního režiséra, klavíristy Ferdinanda Pohlreicha. Hudební skladatel Viktor Kalabis držel nad naší redakcí do konce života ochrannou ruku, bývalý redaktor Vratislav Beránek se s vervou vrátil v nové době k redakční práci, navrátila se i sekretářka Eva Schwarzová, všechno lidé, kteří žili rozhlasem. Na koncertech Concertina jsme se potkávali s první tajemnicí soutěže Stanislavou Lukařovou, zvali do Prahy redaktora Miroslava Turka.

Za základní úkol a smysl redakce pro děti a mládež považovali její členové v šedesátých letech minulého století mimo jiné vyhledávat talentované děti a dávat jim příležitost k uplatnění. „Pravidelně jsme sledovali celostátní soutěže, natáčeli koncerty vítězů, vytipovávali interprety pro natáčení v rozhlasovém studiu. Organizovali jsme soutěže mladých posluchačů, které je seznamovaly se základním fondem hudební klasiky, a rovněž mladých interpretů. To byl zárodek budoucího Concertina Praga, protože se už hodnotily nahrávky," sděloval nám Vratislav Beránek.

Vedoucí Helena Karásková iniciovala četné diskuse, v nichž se přicházelo na způsoby, jak vysílat zajímavé snímky rovněž ze zahraničí. V rámci tehdejší Organisation Internationale de la Radiodiffusion et Télévision - OIRT byla v roce 1966 vyhlášena Mezinárodní rozhlasová soutěž mladých neprofesionálních hudebníků. S osmnácti snímky soutěžili klavíristé, houslisté a jediný komorní soubor. Ti nejlepší vystoupili téhož roku v listopadu v pražském Rudolfinu v přímém přenosu s tak přesvědčivými výkony, že o dalším pokračování soutěže nebylo pochyb.

INSPIRATIVNÍ SETKÁNÍ

Tehdy zazářil čtrnáctiletý Václav Hudeček a dvanáctiletý Dima Sitkovecki, dnes umělci na vrcholu. Pro další ročník soutěže se v interním konkurzu našel výstižný název Concertino Praga, jehož autorem byl hudební režisér a dramaturg redakce Viktor Kalabis. Zlomem i pro Concertino byl srpen 1968. Bylo před soutěží, která se zdála být ohrožena. Po důkladném zvážení se členové redakce usnesli uspořádat jen národní kolo za účasti českých a slovenských kandidátů; tak překlenuli nejobtížnější období.

Možná, že i nápad uskutečnit po koncertě laureátů v Praze ještě festival v jižních Čechách byl jistou aktivní obranou proti podezírání mocných, k němuž docházelo. Pravidelná setkávání mladých lidí z tehdejšího Východu a Západu se dnes jeví jako sen. Chtěli jsme udělat jen malou dírku do železné opony, říkával Viktor Kalabis, iniciátor festivalu s centrem v Jindřichově Hradci.

Strávil tam své mládí, bylo to jeho zamilované město. A tak společně v redakci vypracovali systém koncertů v městech jihočeského kraje, z nichž se výkony mladých hudebníků přenášely živě nejen v naší republice, ale i do zahraničí. Laureáti a nositelé čestných uznání obhajovali a dosud obhajují své soutěžní nahrávky na koncertech. Je to pro ně interpretační dílna, motivace k další práci, inspirativní hudební setkání.

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro Concertino Praga a jeho Jihočeský festival přes různé komplikace v lidských i profesních rovinách další rozvoj. Přicházeli noví členové redakce - tajemnice Jana Hlinková, i režiséři a dramaturgové Lukáš Matoušek a Otomar Kvěch, později redaktorka a vedoucí soutěže Eva Ocisková. Další spolupracovníci i porotci si uvědomovali důležitost své práce pro mladé, pro nastavení hodnot.

Mezi mnoha účastníky Concertina vynikli například houslisté Shizuka Ishikawa, Čeněk Pavlík, Sergej Stadler, Julian Rachlin, Pavel Šporcl, violoncellisté Leonid Gorochov, Daniel Veis, Tomáš Jamník, klavíristé Zoltán Kocsis, Igor Ardašev, Lars Vogt, Ivo Kahánek, Václav Mácha, varhaník Jaroslav Tůma, cembalista Vojtěch Spurný, flétnisté Michael Martin Kofler, Žofie Vokálková, Jan Ostrý, hobojisté Jana Brožková, Vilém Veverka, klarinetisté Vlastimil Mareš, Sabine Meyer, Ludmila Peterková, hornisté Radek Baborák, Szabolcs Zempléni, fagotista Jan Hudeček, trumpetisté Zdeněk a Jiří Šediví, Zoltán Kovács, Jan Hasenhohrl.

SVĚTOZNÁMÁ CEMBALISTKA

Od počátku působení v redakci mne fascinovala profesionalita, soudržnost a nadšení, s nimiž jsem se setkávala. Neznamenalo to, že by nedocházelo k nedorozuměním. Ale základem byl takzvaný teamwork, tedy spolupráce či pospolitost, jak říkávala cembalistka Zuzana Růžičková, manželka Viktora Kalabise. Časem jsem nejblíže ze zakladatelské generace poznala právě Viktora Kalabise a Vratislava Beránka.

Jak bylo v redakci zvykem, životní partneři s nimi prožívali veškeré rozhlasové činnosti; Věra Beránková Bubeníčková také psala kouzelné hudební pohádky. Světoznámá Zuzana Růžičková inspirovala v šedesátých letech rozhlasový dětský sbor se sbormistrem Bohumilem Kulínským notovým materiálem Brittenovy Ceremony of Carols; rozhlasové děti uvedli dílo u nás poprvé a jejich fenomenální výkon zůstal natočen ve fonotéce.

Zuzana Růžičková znamenala pro Concertino a následný festival neobyčejně mnoho: stala se po roce 1990 společně s Viktorem Kalabisem členkou stálé soutěžní komise, pracovala v porotách, jednou byla její předsedkyní - vždy s pohotovými zkušenostmi, noblesou, skromností předávala nezištně své rady. Jindřichův Hradec se pro ni stal i po smrti Viktora Kalabise zázemím a jistotou, ty přenášela i na Jihočeský festival Concertina Praga, jehož se pravidelně účastnila. Letos poprvé bude chybět! Město Jindřichův Hradec jí na počest v rámci Jihočeského festivalu odhalí pamětní desku.

Absolutními vítězi 52. ročníku rozhlasové soutěže Concertino Praga se stali bratři Bence a Márton Bubregovi z Rakouska. Mladí talentovaní muzikanti mají za sebou debut v newyorské Carnegie Hall ve či vídeňském Konzerthausu.

ROZHLASOVÉ KONCERTY

Vzpomínky naskakují jedna za druhou. Jak byli šťastni Zuzana Růžičková a Viktor Kalabis na zámeckém koncertě v Jindřichově Hradci! Jak spokojeně naslouchali výkonům na pódiu jindřichohradecké Střelnice Věra a Slávek Beránkovi! A je tu opět jubileum - pět desítek let Jihočeského festivalu Concertino Praga. Vrcholem byly vždy rozhlasové koncerty. Pro mne to začalo na festivalu v roce 1992.

Pro představu: vedoucí soutěže Eva Ocisková a tajemnice Jana Hlinková domlouvaly tehdy detaily každého festivalového dne, režisér Lukáš Matoušek pracoval se zvukaři v přenosovém voze, plzeňská redaktorka Zuzana Zatloukalová dokončovala festivalový zpravodaj.

S Evou jsme chystaly komentář večerního koncertu, zakládaly jsme kopíráky, papír se kroutil a nešel vložit do kufříkového psacího stroje. Jindy jsme připravovaly v českobudějovickém studiu na odpolední frekvenci průvodní slovo a stáčely ho společně s nahrávkami samozřejmě ještě na analogových pásech; záznam koncertu se vysílal večer.
Známý houslista Pavel Šporcl vystoupil s orchestrem jako host Concertina. A další den, rozhovory s mladými účinkujícími, třeba také s dirigentem Petrem Vronským, umí znamenitě pracovat se začínajícími interprety!

Uklidňující hlas Jiřího Hlaváče za mikrofonem na balkoně, plný sál závěrečného koncertu bouřil... Hlavou běží následující ročníky, zákulisí festivalu, ve vzpomínkách se vracejí milá prostředí a vstřícní lidé v Jindřichově Hradci, Žirovnici, Trhových Svinech, Českém Krumlově, Českých Budějovicích... Vzpomínám často na rozhlasový kolektiv, který fungoval v redakci v Praze i v jižních Čechách, na spolupráci s mnoha odborníky; všichni vytvářeli profesionální podmínky pro mladé hudebníky.

NĚCO NEZASTUPITELNÉHO

Od roku 1966 prověřily desítky let životaschopnost rozhlasového klání, kde platí nejvyšší interpretační kvalita - porotce zaujme jen dokonalý výkon na zvukové nahrávce. Kolik redakční, dramaturgické, organizační, režijní práce bylo spojeno se soutěží a později s festivalem!

A kromě toho bylo nutné zvládnout přípravu mnoha dalších pořadů pro vysílání. Jedna z mých prvních vzpomínek je spojena se jmény houslisty Pavla Sporcla a klavíristky Jitky Fraňkové, poznala jsem je právě v jižních Čechách.

V komorní hře mne oslnili sourozenci houslistka Alena Čechová a klavírista, dnes varhaník Petr Čech, dechové kvinteto Juventus s Hankou Knauerovou, Janem Paříkem, Přemyslem Kubátem, Martinem Petrákem a Ondřejem Vrabcem, houslisté Jan Fišer a František Souček, klavírní trio Lukáše Klánského, houslista Miroslav Ambroš a klavírista Marek Šedivý, houslista Jakub Junek a violoncellista Ivan Vokáč, a třeba houslisté, bratři Matouš a Šimon Michalovi. Přede mnou hned naskakují výrazy tváře a soustředění, s jakým mladí hudebníci vystupovali na pódiích. V mysli mám i přesvědčivé zahraniční interprety, mezi nimi komorní soubory z Bulharska, Lotyšska, Německa, Rakouska a Ruska.

Neustále mi v paměti znějí slova dramaturga a publicisty, ředitele prezidentské kanceláře Ivana Medka: „Rozhlas je jedna z nejdůležitějších věcí pro růst a vzdělání posluchačů, to nemůže nikdo jiný lépe udělat, na koncert se dostane jen někdo, ale rozhlas může poslouchat každý. A Concertino je navíc otevřeno celému světu, všem mladým lidem, a to je něco nezastupitelného."