Ukrajina, davaj, Ukrajina! Jaká je literatura válkou těžce zkoušené země

28. březen 2022

Před deseti lety vydali v nakladatelství Větrné mlýny monumentální knihu Ukrajina, davaj, Ukrajina!.

Víc než devět set stran současné ukrajinské povídky: celkem čtyřiačtyřicet autorů, pětapadesát textů. Těžko najít vhodnější chvíli, kdy tenhle jedinečný počin připomenout.

Ta kniha ale nebyla první. Zájem o současnou ukrajinskou literaturu u nás startovali jiní. I když zvolna a spíš namátkou. V roce 2001 vyšla v češtině „skandální“ a záhy bestsellerová novela Oksany Zabužko Polní výzkum ukrajinského sexu; kniha vyloženě vztahová, konfrontující minulost s dneškem, východní a západní, mužské se ženským. Možná próza kosmopolitní, možná feministická; každopádně další dva autorčiny tituly – povídková sbírka Sestro, sestro (2006) a román Muzeum opuštěných tajemství (2013) – už tolik slávy nepobraly.

Oksana Zabužko

Ten román ale nahodil klíčové téma, a tím je osobní paměť a kolektivní identita. Jinými slovy beletristický pokus zodpovědět otázku, kdo je to Ukrajinec a po jakých cestách došla středoevropská Ukrajina ke své současné pozici. Na takovou a podobnou notu píšou třeba Jurij Andruchovyč (v románech Rekreace, 2006, nebo Moskoviáda, 2015), Serhij Žadan (v povídkovém cyklu Big Mac, 2011, a sbírce básní Dějiny kultury začátku století, 2013) nebo Taras Prochasko; ten prý podle anotace ve své próze Jetotak (2021) „přepisuje historii rodných Karpat a s nimi celé střední Evropy, ve které je, jak známo, vše provázáno a všechno souvisí se vším“.

Přízraky na ulici

Už čtyři roky před titulem Ukrajina, davaj, Ukrajina! dorazil na zdejší knihkupecké pulty Expres Ukrajina. Opět antologie, znovu žánr povídky, tentokrát třicet autorů. Rita Kindlerová zmiňuje v předmluvě jako určující „barevnou hravost“ ukrajinské literatury. Tedy estetické míchání klasiky s postmodernou, žluté s modrou, skutečnosti se snem. Dobou ilustrací takového mixu v próze jsou například povídky Jurije Vynnyčuka (Příběhy z Haliče, 2002; Chachacha, 2009), v poezii pak Jurije Zavadského (Svobodný člověk se nenarodil, 2020).

Pozoruhodných překladů z ukrajinštiny přibývá: třeba Vladimir Rafejenko píše o Doněcku, kde „smrt je cestovním prostředkem...“

Možná právě Zavadskyj, rodák z Ternopilu, kde se mísila odjakživa snad veškerá zkušenost střední Evropy, může posloužit jako pars pro toto, pokud jde o tu nejaktuálnější produkci literární Ukrajiny. Ve svých verších vidí zjitřeně a přes celý glóbus, je doma ve fyzičnu i metafyzičnu, zneklidňuje svou všestrannou, všetečnou živostí. A pozoruhodných překladů z ukrajinštiny v posledních letech přibývá: třeba Vladimir Rafejenko píše o Doněcku, kde „čas a prostor jsou deformované. Smrt je zde cestovním prostředkem. Na ulici se zjevují přízraky“ (Dlouhé časy, 2019), zatímco Jevhenija Kononenko portrétuje Kyjev, „město pochmurných domů“ (Katovo poslední přání, 2020).

Zboř faleš a vypiš to!

Čtěte také

Ať je ukrajinská literatura posledních dekád navenek jakákoli, jakkoli pestrá, barevná a hravá, má vždycky společného jmenovatele. A jasný typ fikčního hrdiny. „Tím by mohl být ,malý člověk velkých činů‘,“ píše Lucie Řehoříková v prologu k antologii Ukrajina, davaj, Ukrajina!. A dodává: „Jeho klíčovým tématem je pak snaha zbořit falešný ukrajinský mýtus, vystavěný na ruských kořenech: vypsat se z tragické koloniální zkušenosti a hluboce zakořeněného pocitu závislosti a druhořadosti.“ Může být něco víc?

autor: Radim Kopáč
Spustit audio

Související

Více o tématu