Svět jako film noir. Jaká je retrospektiva fotografa Antonína Kratochvíla?

Tvorba fotografa Antonína Kratochvíla (1947) je sugestivní, což je zajisté dáno jeho expresivním přístupem k tématu, potažmo osobním nasazením. Je dramatická, navíc se v ní nezřídka objevují momenty až tragického vyústění.

Antonín Kratochvíl, Praha, Národní divadlo, 2018|foto:Galerie hlavního města Prahy

Fotograf je jako válečný reportér nadán „rychlým zrakem“ a pohotovostí záběru, k čemuž přistupuje jeho specifikum, tedy obzvláště silný výrazový prostředek originální kompozice. Právě skrze ni jsou v rafinovaném účinku uplatněny akcenty odvrácené tváře lidství: strádání, zoufalství, bolesti, smutku a bídy. Jeho fotografie se nevyhýbají ani smrti, zaznamenávají příběhy zlomených osudů, lidí žijících jaksi jen podmíněně. Poučení z těchto fotografií je silné a zásadní, tak jak tomu bývalo ve zlatých časech fotodokumentů šedesátých a sedmdesátých let, tedy v době, kdy ještě „pouhá“ fotografie dokázala ovlivnit veřejné mínění a generovala společenský pohyb.

Antonín Kratochvíl, David Bowie, 2007|foto:Galerie hlavního města Prahy

Kratochvílova retrospektiva, připravená Galerií hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu (potrvá do 18. října) představuje takto reprezentativní průřez tvorbou jednoho ze světově nejvýznamnějších fotografů v oboru sociálního dokumentu a fotografické reportáže. Jednou z jeho specializací se staly válečné konflikty, v Afghánistánu či v Bosně, v Iráku a dalších zemích, stejně jako bezútěšnost humanitárních a přírodních katastrof. Známé jsou i jeho reportáže a dokumenty, zaznamenávající kriminalitu drogových dealerů anebo život zlaté mládeže v současné Moskvě.

Portréty celebrit

Originalitou ztvárnění se Kratochvíl prosadil i jako portrétista celebrit. Platí zde v jisté míře to, co bylo řečeno o fotografiích konfliktů. Namísto líbivé fotogenie zde promlouvá charakteristický detail, co možná oproštěný, ledva postačující k identifikaci. Zároveň „zachycen“ i charakterizován – ve smyslu obrazového pars pro toto – je takto například David Bowie, Keith Richards či Jean Reno, jejichž ostře řezané rysy zajisté napomáhají významotvorné roli stínu, obdobně jako je tomu ve filmu noir. Ale i portréty Boba Dylana či Bernarda Bertolucciho vypovídají o pochmurné auře introvertnosti, jež relativizuje dosavadní mediální obraz, aby tím spíše harmonovala s významovými přesahy jejich díla. Stejný fotografický přístup ale charakterizuje i portréty lidí bezejmenných, v souhrnu zrcadlících stav lidské duše v současném světě.

Antonín Kratochvíl, Vittorio Storaro, 1990|foto:Galerie hlavního města Prahy

„Macho“ tvůrce

Antonín Kratochvíl je zajisté typem machistického tvůrce, o čemž svědčí jeho drsný životní příběh emigranta, služba v cizinecké legii, způsoby chování, odsuzované současnými feministkami. Lze argumentovat tím, že bez takovéto chlapácké drzosti a drsnosti by se nedokázal přiblížit vnitřní tvářnosti reality, v níž  se odehrávají výjevy soukromého i společenského pekla. Necítí ani potřebu postmodernisty činit krutost krásnou. Citlivým návštěvníkům výstavy je možno doporučit, aby se proti takto nazřené bezútěšnosti vezdejšího světa poněkud obrnili, těm psychicky vitálním zas, aby ji na sebe nechali bezprostředně působit.