Nevážíme si moudrosti starších, říká zakladatel divadla Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský

16. srpen 2020

Zakladatel pohybového divadla Farma v jeskyni Viliam Dočolomanský je empatický člověk, který se svým souborem upozorňuje na to, co se děje ve společnosti. Představení Informátoři kritizuje praktiky nadnárodních společností, projekt Navždy spolu! připomíná, že vedle nás žijí i starší lidé. Není divu, že Viliama Dočolomanského oslovili lidé z Nadačního fondu ZUŠ Open, aby v rámci projektu MenART předal talentovaným studentům něco ze svého pohledu na divadlo.

Proč jste se rozhodl, že se budete věnovat mladým lidem v rámci MenARTu?

Projekty tohoto typu jsou velmi důležité. To, v jaké společnosti budeme žít, se rodí už z toho, jaké hodnoty sdílíme s mladšími. Nepředává se jen řemeslo. Tato práce je tréninkem vztahů, naslouchání, soucitu, cestou k práci na sobě. Vybral jsem si skupinu studentů z Bechyně, jejichž pedagog Jan Brůček podporoval autorský přístup svých žáků. Připadalo mi velmi důležité, aby se v základních uměleckých školách neučily jen ověřené šablony, které člověk často odpozoruje z mainstreamových činoherních scén, něco, co dopředu funguje, ale aby se podpořilo to tvořivé a originální, co v sobě každý má. To, co se právě duplikovat nedá. Je to riskantnější a namáhavější. To se naučit nedá, ale můžeme inspirovat a ukázat nástroje a postupy či možnosti, jak se s tím dá zacházet. 

Farma v jeskyni, představení Útočiště

Na jedné straně pracujete s mladými lidmi, na straně druhé jste pro představení Farmy v jeskyni oslovil seniory… Mimochodem, nerada slovo „senior“ a vlastně i „starý člověk“ používám…

Úplně vám rozumím, mám podobný problém jako vy. Působí to, jako by v současnosti jedno i druhé slovo označující člověka, který má nad šedesát let, bylo určitým stigmatem. Tak velmi se bojíme smrti a zestárnutí. Vytěsnili jsme to z našeho života. Lidé se jednoho dne ztratí, už je nevidíme… Jsme nešťastní, když začneme stárnout. Máme pocit, že prohráváme, a utíkáme. Neumíme už smrt integrovat do našeho života, ztratili jsme ten potřebný náhled na sebe z perspektivy smrti i motivaci, kterou nám smrt dává. Zároveň v té úzkostné izolaci už nedochází k přenosu zkušenosti, kterou si mezi sebou generace předávaly. Ve společenstvích před námi to bylo přirozené, zakotvené do určitých rituálů. Když zestárneme a začneme být ignorováni, stáváme se obětí pocitu vlastní bezcennosti.

Co vás zajímá na spolupráci s věkovou skupinou 60+ a co to lidem, které jste si vybral pro představení Navždy spolu!, přináší?

V projektu spolupracovali senioři s našimi dvěma performerkami. Cílem bylo udělat to tak, aby si nikdo nevšiml, že jsou to amatéři, kteří s divadlem neměli žádnou zkušenost, a už vůbec ne s fyzickým. Všechny limity jsme chtěli zakrýt. Žádná kalkulace s divákovou shovívavostí se staršími nezkušenými na scéně. Muselo se na to jít úplně od nuly, naučit je, jak si ten pohyb zapamatovat a jak se pak přes něj vyjádřit. Dosáhnout něčeho tak ambiciózního znamená semknout se a podpořit se navzájem. Díky tomu jsme začali fungovat jako komunita, kde se věkové a profesní rozdíly ztrácely. Táhli jsme za jeden provaz. Přestalo být důležité, jak moc je to tělo staré. A tak by to mělo být i ve společnosti, kde žijeme.

Farma v jeskyni, Útočiště

Ve zmíněném představení vystupují amatéři, ne profesionální herci. Jak jste je vybíral?

Produkční Bára Tůmová se spojila s centrem Elpida, kam dochází mnoho starších lidí, kteří nechtějí trávit čas jen doma. Všechny, kteří projevili zájem, jsme pozvali na seznamovací dílnu. Každý musel něco „vhodit do hry“ – zastepovat, zazpívat, zatančit, cokoliv, co ho bavilo a chtěl to sdílet. Ze skupiny zhruba čtyřiceti seniorů jsme jich nakonec vybrali jedenáct.

Zažili jste nějaký zajímavý příběh, situaci?

Evička, která s námi v představení hraje, se postavila a pravila: „Já nic neumím, já jsem k ničemu, mě určitě nevyberete.“ Po první větě jsme vybuchovali smíchy. Bylo jasné, že Eva je komik a něco v sobě prostě má. Takže jsme ji vybrali a od té doby už účinkovala v několika reklamách, ve filmech i volebním spotu. Chodí na filmové castingy a dává jí to radost do života.

Farma v jeskyni, Informátoři

V jiném vašem představení Útočiště se postavy pohybují ve světě, který o ně nestojí. Můžeme je nazvat uprchlíky. I v tomto projektu jdete na hranu, otevřeně až syrově pojmenováváte problémy světa svými výrazovými prostředky, ale tak srozumitelně, že se diváka hluboce dotknou. Proč jste zvolil toto téma?

Podnětem byly rozhovory členů našeho souboru Farma v jeskyni s mladými uprchlíky, kteří ve věku mezi dvanácti a dvaceti lety prchali ze své země, kde byli perzekvováni, protože patřili k pronásledovanému etniku. Utíkali za nepředstavitelně těžkých podmínek, často byli vězněni, mučeni. Nemohli už žít v nesvobodě a útlaku, opouštěli svůj domov a vrhali se do neznáma. To je hraniční situace, ve které se projeví to, co snad člověk ani netuší, že v sobě má. Byl jsem zaskočen, jak silně se tam objevoval soucit, nesobeckost, pomoc druhým i za cenu ztráty vlastního života. No a to všechno jsme vstřebávali v době, kdy člověk denně ve zprávách četl manipulativní lži od rádoby vlasteneckých politiků, stimulujících strach a nenávist jen proto, že jim to rychle nažene voliče. A ti voliči si ani nezjistili, že téměř žádný utečenec se do Česka nechystá. Uprchlíci jsou komoditou. A taky zkouškou našich hodnot, naší lidskosti.

Své útočiště po mnoha peripetiích nalezla nyní Farma v jeskyni v DOXu, kde jste programovým ředitelem pro oblast živého umění. V čem jste s DOXem spřízněni? A nejen s DOXem, ale i s divadelním spolkem Jedl ve složení Jan Nebeský, Lucie Trmíková a David Prachař.

Farma v jeskyni je stálým rezidenčním souborem Centra současného umění DOX. DOX začal koprodukovat inscenace Farmy v jeskyni již před šesti lety. Stejně jako je těžké zařadit Farmu v jeskyni do nějaké škatulky, vymyká se kategoriím i DOX a programy obou spojuje znejišťování našich obvyklých náhledů na skutečnost. Tak jako se DOX orientuje na kritiku současné společnosti, tak se Farma v jeskyni – zvláště v posledních letech – orientuje na témata, která současná společnost nechce vidět a přehlíží je. DOX dnes už kromě vizuálního umění zastřešuje i současnou literaturu, hudbu, tanec, divadlo nebo film. Programová rada pracuje synergicky, má společná témata, která se objevují v různých uměleckých disciplínách nebo na jejich rozhraní. Domnívám se, že tak by to mělo vypadat v metropolitním kulturním centru v 21. století.

Farma v jeskyni, Navždy spolu!

Vždyť taky DOX+ je dnes v Praze nejvyhledávanějším sálem pro současnou hudbu.

V Praze dlouhodobě chyběl sál, kde by se pravidelně mohla uvádět soudobá hudba. DOX+ má k tomu všechny potřebné parametry – od vynikající akustiky přes výborný prostorový vztah mezi posluchači a interprety až po sousedství jiných žánrů. Proto jsme se rozhodli soustředit významné události na poli soudobé hudby právě na toto místo ve spolupráci se skvělými českými a zahraničními partnery.

A jak do toho zapadá divadelní spolek Jedl?

Jednou z mých programových priorit je podpora vzniku děl tvůrců, kteří mají svůj nezaměnitelný a originální rukopis a zajímavý vztah mezi svojí prací a životem. Bez ohledu na žánr. Jana Nebeského považuji za vynikajícího činoherního režiséra již od jeho slavné éry v Divadle Komedie. Beckett nás v DOXu dlouhodobě fascinuje a právě spojení mezi Nebeským a Beckettem mi vždy dávalo velký smysl. Stejně jako u Becketta je i u Nebeského pořád cítit potřeba jít „za obzor“, za hranice toho, co dokážeme vědomě uchopit. Měli jsme několik inspirativních setkání s týmem Jedl a nakonec vznikla autorská inscenace na beckettovské motivy, nazvaná Pan Pros. V kontemplativní a silné atmosféře rozžívá nedivadelní prostory auditoria v DOXu a pravidelně se u nás reprízuje.

Čtěte také

Jak se Farmy v jeskyni dotkla omezující opatření a nemožnost na jaře vystupovat?

Náš soubor to samozřejmě zasáhlo stejně jako ostatní divadla. Protože dlouhodobě spolupracujeme s talentovanými zahraničními performery z mnoha zemí, paralyzovalo nás i uzavření hranic. Proto jsme se soustředili na stmelení nového organizačního týmu, denně jsme vedli dlouhé diskuse o strategii, systému, komunikaci, o plánech na vytvoření nového stálého souboru a jak to všechno ufinancovat. Zároveň jsme komunikovali s našimi diváky online, streamovali naše starší inscenace, dokumenty i filmy z výzkumu.

Jak jste vy osobně vnímal nastavená pravidla? Na jedné straně jistě účinná počáteční opatření, na straně druhé nařízení, která dusila nejen ekonomiku, ale ničila i živnostníky a umělce na volné noze.

Problém vnímám ve spojení mezi výjimečným stavem a aktuální vládní populistickou garniturou. To je vlastně až taková orwellovská situace. Ještě před pár lety bych nevěřil tomu, v jakém politickém temnu budeme žít. Výjimečný stav jen demaskoval nekompetenci ministrů a směřování vlády pryč od demokratických principů, ekologické udržitelnosti a vztahů ve společnosti, založených na spravedlnosti. Všechno má zakrýt marketing, založený na lži a útocích na poslední demokratické pojistky, které nám zůstaly. To už není jen otázka toho, co bude se živnostníky nebo s umělci.

Domníváte se, že vládní opatření na podporu kultury jsou dostačující?

Nějaká podpora ze strany vlády vůči OSVČ proběhla. Ale jinak se domnívám, že bohužel ani tato vláda nechápe, proč jsou segmenty jako kultura, věda a školství zásadně důležité. A že to není zbytná investice, ale velmi nezbytná investice do toho, jak se člověk bude chovat k druhým, k přírodě, jak bude lidsky a duchovně růst. V dnešní postfaktické době se objevují vůdci, kteří marketingově předstírají veřejný zájem. Ve skutečnosti zneužívají naivity svých voličů a své pozice ke krátkozrakým mocenským zájmům. Snad je pozitivní to, že jiné lidi tato situace mobilizuje k občanské iniciativě a vědomí zodpovědnosti za to, v jakém světě budeme žít nejen my, ale i ti, kteří přijdou po nás. Ale kam tato polarizace dospěje, vůbec netuším. 

autor: Alena Sojková
Spustit audio

Související

Více o tématu