Anděl strážný Martina Fingera

16. srpen 2020

Je jedním z nejváženějších herců své generace. Působil v předních divadelních souborech, včetně pověstného Pražského komorního divadla – Divadla Komedie, a od září se ujme postu uměleckého šéfa jiné prestižní scény, Činoherního klubu. Taky soupis jeho filmových rolí je obdivuhodný, zahrál si vesměs v dobrých nebo aspoň slušných snímcích: Pouta, Rodina je základ státu, Krásno, Toman, Na krátko, Chvilky. A to chtěl být Martin Finger ještě ve dvaceti letech kriminalistou!

Vybíráte si role? A co rozhoduje, když zvažujete, zda přijmout nabídku hrát ve filmu?

Teď jsem v období, kdy si vybírat můžu, ale musím upřímně říct, že si spíš projekty nacházejí mě. Pokud odmítám, není to kvůli tomu, že by mi film neseděl nebo bych si myslel, že se pro nabídnutou roli nehodím, důvodem je spíš nedostatek času. Ten anděl strážnej, který nade mnou je, to prostě většinou zařídí tak, že když mám nějakou pochybnost, tak to vyřeší za mě. Mám to tak od prvního profesního rozhodnutí, které jsem musel udělat a které bolelo.

O co šlo?

Krátce po škole jsem byl v angažmá v Národním divadle. Cítil jsem ale, že tam nemůžu zůstat. A bylo strašně těžký říct to šéfovi činohry Ivanu Rajmontovi. Seděli jsme tenkrát v jeho kanceláři ještě s Romanem Zachem, oba rozhodnutí nepodepsat smlouvu na další sezonu a těch pár minut, než jsme se odhodlali mu říct, že my, kluci sotva po škole, se odvažujeme odejít z Národního divadla, to byl očistec .... To odmítnutí byl ale správný krok, od té doby jsem se už jen posouval dál a mohl dělat věci, za které jsem se nemusel stydět.

Herec Martin Finger

Může se stát, že si tím „čistým rejstříkem“ herec vytvoří pověst Pana Náročného – a přijde třeba o role odlehčenějšího typu?

To je, myslím, právě můj případ. Někteří filmaři mě asi takhle vnímají a neozývají se. Určitě to s tou pověstí souvisí.

I vaše divadelní „cévéčko“ je neprůstřelné: Činoherní studio v Ústí nad Labem, Divadlo Komedie v éře Dušana Davida Pařízka, nyní Činoherní klub – tedy všechno scény s velkým renomé. Máte i na kvalitu divadelní práce takové nároky?

Divadlo mě vlastně té náročnosti naučilo. I když ty dva světy samozřejmě nejsou porovnatelné. Zatímco v divadle si můžu dovolit budovat si zázemí a obklopovat se lidmi, kteří mají podobný pohled na svět a vyznávají obdobné pracovní postupy, filmový a televizní průmysl je víc o náhodě. Můžete se potkat se zajímavými lidmi, ale taky nemusíte, a pak pracujete s tím, co je.

Činoherní klub letos slaví výročí založení, připomínají se klíčové osobnosti a hry tohoto divadla. Jaká byla vaše první zkušenost s „Činoherákem“?

Tou byli všichni ti úžasní herci, kteří stáli u založení Činoherního klubu nebo v něm byli v dobách jeho největší slávy. Šlo o moje herecké oblíbence, na které jsem se jako kluk díval v televizi nebo na ně chodil do kina. Ale k první fyzické zkušenosti s Činoherákem došlo, až když jsem byl na DAMU, někdy v devadesátém druhém nebo třetím roce, kdy jsem se byl podívat na představení Hejtman z Kopníku. Ani náhodou by mě tenkrát nenapadlo, že bych tu mohl někdy pracovat.

Martin Fiber, Ondřej Sokolo, Americký bizon, Činoherní klub

Do Činoherního klubu jste přišel za svým kamarádem Ondřejem Sokolem, který vám tu dva roky dělal uměleckého šéfa. Od září se té funkce ujmete vy. Jak těžká to byla volba?

Moc těžká. Já se od jisté doby vůči funkcím jakéhokoli druhu zatvrdil. Pronásledovaly mě totiž už od základní školy, to samé pak na gymplu. Šlo samozřejmě o formalitu, funkci za čárku, a třeba na gymplu mě všichni milovali, protože schůze pod mým vedením probíhaly jen chvilku, ani to nebolelo, a než stihl kdokoli usnout, šli jsme od toho. Ale někdy v té době jsem si řekl, že funkcionaření vlastně nemám rád.

Proč? Vadí vám mantinely a pravidla, které byste měl po ostatních vymáhat?

Nejsem žádný rebel, uznávám, že pravidla jsou za jistých okolností dobrá věc. Ale přece jen jsem svobodomyslnější člověk, ten pocit volnosti potřebuju. Když přišla nabídka šéfovat Činoheráku, říkal jsem si, jestli mám pomalu v padesáti letech zapotřebí uvázat si na krk takovej organismus, jako je divadlo. Rozhodla jedna zásadní věc, kterou jsem se za dobu, co dělám tuhle profesi, naučil. Ať už jsem byl v Činoherním studiu, Divadle Komedie nebo na hostování na Zábradlí nebo v Dejvickém divadle, nikdy jsem ve všech těch barácích, které něco znamenají, nesledoval jen svůj prospěch a nezkoušel jen svou roli. Šlo mi vždycky o celek, o to, aby inscenace, kterou zkouším, dobře dopadla, klidně se dokážu i sám upozadit. Jeden bývalý kolega mi v čase, kdy jsem se rozhodoval, jestli šéfování v Činoherním klubu vezmu, řekl: „Ty, takovej budovatel baráků, sis myslel, že najednou pojedeš na vlastní triko?“ No, myslel, ale dopadlo to jinak.

Martin Finger ve filmu Na krátko

Na hraní teď asi budete mít míň času. Nebojíte se toho?

Zatím se nemíním v herectví umírňovat, je pro mě na prvním místě. Nicméně ta nová výzva je tak veliká, že dokud mám ještě dost sil, možná jejich poslední větší zásobárnu v mém životě, zkusím je vynaložit na to šéfování, co to půjde. Herectví se bude muset podělit o první místo se šéfováním. V Činoherním klubu je nutná výměna generací. Sice tu jakžtakž probíhala, ale teď je třeba pořádně opřít vítr do plachet. To divadlo má obrovskou tradici, ale je spousta mladších lidí, kteří nevědí, co to Činoherní klub je, nebo o něm sice slyšeli, ale vůbec netuší, co se tu děje.

Budete chtít nějak výrazněji přehodit výhybku?

Šéfovat podle mě neznamená vlítnout někam jako slon do porcelánu a všechno rozmetat. Chci kolem sebe spíš vytvořit a udržet partu, co bude dělat dobré inscenace, na které budou lidi chodit. Při tvorbě dramaturgie pro příští sezonu hrálo hlavní roli vědomí, s jakými tvůrci bych chtěl spolupracovat. Podle toho jsme pak hledali vhodnou hru. Nebylo to naopak. Činoherní klub je pro mě o souhře a pravdě herců na jevišti. A ta něco stojí. Jeden z předpokladů je, že spolu budou lidi opakovaně pracovat, že se na sebe naladí. Tak to bylo v Ústí i v Komedii. Chci v tom pokračovat.

Abrhám, Hrzán, Pucholt, Kačer, nyní Vetchý, Nárožný, Kratina, Taclík. Činoherní klub byl vždy plný osobností. Na druhou stranu samí muži – až se říkalo, že je to pánské divadlo. Chcete i tohle změnit?

Ženy jsou strašně důležitý, v životě i na divadle. Ale žijeme v patriarchálním světě a víc rolí je pro chlapy, v tom to mají holky těžší. Co se týče výběru hereček pro nadcházející sezonu, jedno jméno bylo pro mě jasné, to je herečka, se kterou jsme tady už spolupracovali. Zároveň jsem hledal mladší, neotřelé tváře. Chci být víc pozorovatel, ne si něco dopředu nalajnovat. Uvidíme, kdo do té naší party přibyde.

Martin Finger jako Walter Faber v ústeckém Činoherním studiu

Jako umělecký šéf budete možná muset řešit i takové věci, jako jsou granty, a třeba i jednat s úředníky z magistrátu. Právě na takzvanou kulturní politiku před deseti lety doplatilo Pražské komorní divadlo, které bylo přes všechna ocenění magistrátem víceméně zlikvidováno. Zůstala ve vás hořkost?

Když jsme v Divadle Komedie končili, emoce s námi cloumaly, ale dnes už vím, že si nepomůžete, když se jimi necháte ovládat. Mám to tak, že chci dělat svoji práci nejlíp, jak můžu. A pokud ta práce závisí třeba na grantu od města, tak buď ten grant dostaneme, nebo nedostaneme a budeme pracovat někde jinde. Jsem rád, že v Činoherním klubu jsou třeba granty z velké části záležitost ředitele. Ale samozřejmě to neznamená, že se nebudu muset potkávat se spoustou lidí a řešit kupu problémů. Myslím, že jsem na to připraven. A za rok si povíme, kolik jsem toho nevěděl…

Nemáte tedy obavy, že o vaší práci budou zase rozhodovat nekompetentní úředníci?

Ale to není jen v divadle, vždycky bude někdo rozhodovat o spoustě věcí, které se vás týkají, stát nebo Evropská unie ... Budu se snažit měnit věci, které na svém poli změnit můžu. Pokud bych chtěl měnit víc a jinak, měl bych jít kandidovat, třeba na ten magistrát. Chci se vyjadřovat k tomu, k čemu se vyjadřovat mám. Názor můžu mít na spoustu věcí, ale názor má dneska každý a na cokoli. Všichni mají pocit, že rozumějí úplně všemu, ale když nahlédnete do hloubky nějakého problému, můžete zjistit, jak černobíle jste se na věc díval. To souvisí i s rozpuštěním Divadla Komedie. Mluvíte o nekompetentnosti, dejme tomu, ale jak se pozná bez hlubšího vhledu kompetentní člověk? Pro mě může být kompetentní ten, kdo je upřímný, což ale neznamená, že to bude dobrý úředník. A naopak. Jediný, co můžu s odstupem let říct, je to, že jsme v Komedii končili v nejlepším. Je to jako s derniérou inscenace. Někdy si hra o svůj konec řekne sama a je to lepší, než když jen tak dokodrcává.

Martin Finger ve filmu Zahradnictví

Už jsme zmínili váš vztah s Ondřejem Sokolem. Usiloval o to, abyste se jeho bývalé funkce ujal, nebo vás od toho naopak zrazoval?

Ani jedno ani druhé. Byla to naše vzájemná dohoda, že divadlo musí pokračovat v tom, co on započal. Ondřej se chtěl soustředit na to, co umí nejlíp, tedy režírovat a věnovat se čistě uměleckým věcem. Proto tu jeho práci, i dost úřednickou, přebírám já. Řekli jsme si předem, že jeden bez druhýho to nedáme. Kdyby Ondra odešel z divadla úplně, nemělo by pro mě smysl tu zůstávat a něco tady budovat na koleně.

Oba jste ze Šumperka, chodili jste spolu do školy a společně jste i začínali s divadlem. Prý vás pak Ondřej doslova přiměl k tomu, abyste se hraní věnoval i v dospělosti. Jak to tenkrát bylo?

Už když jsme hráli a psali naše studentské divadlo, měl Ondra v hlavě, že půjde na DAMU a bude herec. Ale já to cítil úplně jinak. Chtěl jsem být kriminalista a herectví jsem se hodlal věnovat jen jako ochotník. Ondřej se potom dostal na školu, já jsem mezitím chvíli pracoval a pak jsem šel na vojnu. A na tu vojnu za mnou jednou Ondřej přijel s přihláškou na DAMU. Mně se tam nechtělo, představoval jsem si hysterický adepty herectví a sebe mezi nimi… Ale jak jsme tak s Ondrou tenkrát leželi na té lesní mýtince v Mikulovicích u Jeseníku, nakonec mě přemluvil a já si od něj tu přihlášku vzal. A pak jsem přesně jako v Marečku, podejte mi pero! Ondřeje varoval: „Běda ti, běda, jestli mě napoprvé nevezmou!“

A vzali.

Vzali, ale to jsem v tu chvíli nemohl tušit. Byl jsem na vojně a vůbec jsem si nedovedl představit, jak se budu připravovat na přijímačky. Ondřej mi poslal nějaké zkušební texty a nabídl se, že mi se vším pomůže. Tak jsem si za nocí ve skladu s maskáčema se strážní baterkou namířenou na sebe zkoušel monology…

Ducha Činoherního klubu v posledních letech významně spoluurčovaly hry Martina McDonagha přeložené a inscenované právě Ondřejem Sokolem. Jako nový umělecký šéf můžete možná říct, zda budou na repertoáru i nadále.

Jasně, jsem rád, že nemusím začínat na zelené louce. Ondřejovy hry jsou jednou ze tří repertoárových linií Činoherního klubu. Tou druhou je linie pana Smočka, třetí představují hry v režii Martina Čičváka. Ta linie Ladislava Smočka ale už pomalu končí a bude potřeba přitáhnout nové režisérské osobnosti. To se bude dít v příští sezoně, hned dva mladí režiséři se blíží naší představě, jak bychom to v Činoherním klubu chtěli dělat.

Čtěte také

Jaká je ta představa?

Především pečlivá práce s hercem během zkoušení. Aby pak na jevišti stál herec, který ví, a ne někdo, kdo na diváky zkouší habaďůru.

Když jsme se bavili o rolích, které vás zatím potkaly, napadlo mě, že hráváte vážné, ne úplně sympatické chlapíky: v Tomanovi to byl komunistický zpravodajec, ve filmu Na krátko táta, který se po letech přihlásí o syna, v Českém století zlomený prezident Beneš… Kladní hrdinové jako by vás míjeli. Vadí vám to?

Taky jsem hrál spoustu vrahounů a různých podivných existencí… Řečeno takhle zjednodušeně, docela bych uvítal víc odlehčenějších rolí. Třeba i komediálních. Ale jak si občas říkám, co si s Ondrou Sokolem vtipného nenapíšeme sami, to nemáme…

Když jste tak toužil být kriminalistou, jste rád, že jste si jich už taky pár zahrál?

Těší mě, že jsem se k tomu dostal. Momentálně natáčím velký projekt v televizi, kde hraju dalšího policajta. Toho na správné straně barikády, takže asi kladného hrdinu, ale mně se vždycky líbí, když má v sobě postava to dobré i to špatné. Ani v životě není člověk jen hodnej nebo jen zlej. Pestrost charakteru mě baví.

Celý rozhovor s Martinem Fingerem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Související