Sázka na nejistotu

Helena Třeštíková
Helena Třeštíková

,,Jestli jsem respektovaná? Možná, ale určitě i kritizovaná. Kritika mi nevadí, znám to z dětství. Moje máma byla hodně kritická žena, jsem na kritiku zvyklá," reaguje dokumentaristka Helena Třeštíková na mou poznámku, že je ve své branži jednou z nejuznávanějších osobností.

A přidala, kdo ji asi moc nemusí. Podle mě takových lidí ale není mnoho. Nejen proto, že má za sebou kvalitní tvorbu, ale také že je osobně příjemná, komunikativní, pokorná k lidem i ke své práci. Natočila oceňované filmové dokumenty, například o herci Janu Potměšilovi, režiséru Jakubu Špalkovi, Lídě Baarové či Vojtovi Lavičkovi, nebo hloubkové sondy do problémových lidských osudů - René, Katka, Mallory. Proslavila se rozsáhlým časosběrným projektem Manželské etudy, na němž pracovala přes třicet pět let. A nejen tímto cyklem se stala průkopnicí časosběrné metody na české dokumentární scéně.

Které filmy ve vaší rozsáhlé filmografii - vedle Manželských etud, jež vás provázejí celý život - jsou pro vás nejdůležitější?

Myslím, že důležitý byl projekt René, protože to bylo pro mě jedno z prvních setkání se sociálními problémy; hodně zajímavé byly Mallory a Katka. Práce na těchto filmech mě hodně ovlivnily. Setkala jsem se s tématy, ke kterým bych se jinak nedostala, pohybovala jsem se také v dost atypických prostředích. Člověka to taky učí nadhledu a toleranci. Je velmi snadné někomu přidělit nálepku asociála, ale složitější je přemýšlet, proč tomu tak je. A taky jak případně tomu člověku pomoci, aby se z toho dostal. Důležitý pro mě byl i film o Lídě Baarové, přinesl zajímavou práci s archivy ze čtyřicátých a z padesátých let. Tam jsem se dostala i k úvahám, které souvisejí se současnou politikou a s hrozbami, které na nás číhají dnes.

Díky dokumentům se vám podařilo výrazně ovlivnit život některých vašich protagonistů. Snažila jste se jim pomoci nejen filmy, ale i osobně.

Částečně se to dá říct.

Máte s nimi kontakt i nadále?

Ano, s některými jsem pořád v kontaktu. Například s Reném točíme dál, pokračujeme v líčení jeho života. Je docela v pohodě, pracuje, má velmi milou a hezkou přítelkyni.

Helena Třeštíková

A píše? Jeho literární pokusy, citované ve filmu, svědčily o talentu.

Ne, René zatím psal vždy jen ve vězení, protože tam na to měl čas. Teď dost tvrdě pracuje ve Sběrných surovinách a žije rodinným životem.

I díky vám se povedlo, že žije jinak.

No, povedlo... Víte, všechno je otevřené, ale zatím se mi zdá, že to je u něj dobrý. Ze si uvědomuje hodnoty, které předtím nepoznal – mít rodinu, svůj byt, práci. A moc mu držím palce, aby to vydrželo.

Máte asi radost, že vaší zásluhou, či aspoň pod vaším vlivem se někteří lidé dostali na jinou životní cestu? Až na narkomanku Katku.

S Katkou jsem taky v kontaktu a snažím se jí pomáhat. Hrozně těžce by se mi říkalo, že tam není žádná naděje... Pokud jde o Mallory a Reného, doufám, že jsem jim trošku pomohla, ale pocity sebeuspokojení z toho mít nemůžu. Zůstávám velmi při zemi, Mallory je takový divoký člověk, který má své výkyvy nahoru - dolů. Ale zatím je to myslím v podstatě dobrý.

Mluvíte o těch lidech s pochopením, zdá se mi, že je máte ráda.

Mám, to určitě. To víte, časosběrnost přináší do filmu trochu jiný vztah mezi protagonistou a režisérem. Dlouhodobé natáčení způsosamozřejmě buje, že se setkáváme opakovaně. A tím, že jsme spolu toho tolik prožili, je vztah mezi námi opravdu jiný.

Je časosběrná metoda váš vynález?

To ne, takové projekty existovaly ve světě už přede mnou. Ale když jsme v roce 1980 začali s natáčením Manželských etud, o ničem podobném jsem nevěděla. Začala jsem tak pracovat bez jakéhokoliv povědomí o tom, že něco podobného existuje jinde. U nás jsem byla ale první. A všechno to byla opravdu „sázka na nejistotu“, jak to s oblibou definuju, protože při tomhle způsobu práce nikdy nevíte, co bude. Zažili jsme s kolegy ze štábu docela těžké chvíle, učili se vše za pochodu. Jak natáčet, jak materiál archivovat, jak s ním pracovat, kdy stříhat. Navíc na začátku našich projektů nebyly mobily, domlouvání probíhalo daleko složitěji. I moji kolegové, kteří to se mnou dělali - kameraman, zvukař, produkční -, byli nejdřív nejistí. Co když ti lidé, o nichž natáčíme, odpadnou? Co když najednou řeknou, že s námi nechtějí pět let točit? Nejde s nimi udělat smlouvu, která by je nějak zavazovala. Všechno to závisí jen na jejich dobré vůli a chuti s námi spolupracovat.

Technika pokročila, třeba mobil -to byl jistě komunikační zázrak.

Mobily mi v práci hodně pomohly. Já se teď na place obejdu bez produkce. Nějaké produkční věci se musí řešit, ale při natáčení produkci už nepotřebuji, všechno si vyřeším sama pomocí mobilu. Tím pádem točíme ve třech. Je to daleko rychlejší, flexibilnější a taky to dělá míň dojem, že se natáčí. Vypadá to, že jsme přišli prostě jen posedět, pokecat. A o to jsem vždycky usilovala. Atmosféra natáčení je celkově intimnější, čím míň nás je, tím líp. Ušetří se čas i energie. Proti tomu, jak jsme začínali, se vyvinula obrazová i zvuková technika, taky jsem dříve měla limitovaný materiál, což při mém způsobu natáčení byla značná nevýhoda. Teď mě nic neomezuje.

,,Díky své profesi mám různorodý pohled na lidi, na svět. práce na dokumentech rozšiřuje životní i pracovní obzor, přivádí k zajímavým tématům, za to jsem filmu moc vděčná," říká Helena Třeštíková.

Kvalita současných českých filmů mě stále víc přesvědčuje, že dokument je pravdivější, hlubší. Utvrzuje v tom i ten váš o Lídě Baarové v porovnání s hraným filmem. V čem je podle vás výhoda dokumentu?

Dokument je levnější. Snáze se na něj seženou peníze, a tudíž nemusíte dělat kompromisy. I s málo penězi se dá udělat dobrý film. Zatímco když hraný film nemá dostatečné finanční zázemí, může se to třeba projevit i na kvalitě.

Když jste si vybírala profesi, byl filmový dokument jednoznačná volba?

Asi byl. I když původně jsem dělala střední výtvarnou školu a máma, sama výtvarnice, si přála, abych šla její cestou. Mnohokrát jsem si říkala, že kdyby se tak stalo, o kolik témat bych byla v životě ochuzená! Dělala bych výtvarnou práci, seděla v ateliéru, ale i když ani tam jistě člověk nežije ve vzduchoprázdnu, bylo by to jiné. Díky této profesi mám různorodý pohled na lidi, na svět. Práce na dokumentech rozšiřuje životní i pracovní obzor, přivádí k zajímavým tématům, za to jsem filmu moc vděčná. A jsem ráda, že jsem si film, i přes počáteční odpor rodičů, prosadila.

Film je taky rád. Jen jednou jste málem od něj trochu uhnula: byla jste šestnáct dní ministryní kultury. Přitom je docela úsměvné, že i těch pár dní se často připomíná. Nebudu se ptát, proč jste to tenkrát vzdala, ale na něco jiného: co říkáte kvalitě ministrů kultury v posledních deseti i více letech? A tomu, že to často dostávají vysloužilí politici jako trafiku?

Kultuře vůbec se u nás bohužel nepřikládá moc velký význam, a je to vidět i na tom, že ani ministerstvo kultury se nepokládá za významnou instituci, což samozřejmě limituje i ministry kultury.

Jaký by měl být podle vás správný ministr?

Měla by to být osobnost. Třeba taková, jako byl Pavel Tigrid. Měl zájem o kulturu, o kulturní projekty, chodil na akce. Byl to otevřený člověk. Nebo Pavel Dostál, pro nějž platí podobná charakteristika. Byl to taky muž s charismatem.

S jakými představami přicházejí mladí lidé na studium dokumentu? A jak po škole vnímají střet s realitou? Ptám se vás jako letitého pedagoga FAMU.

Většinou se hlásí kolem třiceti uchazečů, bereme pět nebo šest. Střet s realitou přichází postupně, největší tehdy, když opustí školu a své náměty musí někde uplatnit. Bohužel, to je už oblast, kde potřebují peníze. Pokud někdo maluje nebo píše, může být kreativní i do šuplíku. Nepotřebuje k tomu příliš financí, zatímco film peníze vyžaduje. Čili musíte někoho přesvědčit o svých nápadech a plánech - buď Českou televizi, nebo Radu Fondu kinematografie, případně HBO. A to je těžký úkol. Přitom schopnost představit projekt je hrozně důležitá. Škola by mladé lidi měla mimo jiné naučit, jak stručně a přehledně vysvětlit, oč jim jde.

S tím souvisejí i tvůrčí problémy mladých autorů.

Ano, další náraz může být autorský. My na škole se snažíme, aby se studenti naučili dělat film, ale zároveň aby si našli svou cestu. To znamená, že si tu můžou vyzkoušet různé postupy, nápady i experimenty. Mají volnost, jakou už nikdy jindy mít nebudou. Bohužel, zejména experimenty a vyhrocené autorské filmy je potom v praxi daleko složitější prosadit.

V těchto dnech mají premiéru nové kapitoly Manželských etud, tentokrát v režijním ztvárnění vaší dcery Hanky. Jako byste jí své téma odkázala. Proč?

To nebylo tak, že bych jí něco odkazovala, Hanka na to přišla sama, původně uvažovala o evropském projektu. Samozřejmě mé filmy dobře zná, občas byla se mnou „na place“, někdy za mě i něco natočila, když já nemohla. Část štábu zdědila po mně, například velmi šikovného kameramana Davida Cysaře. Moc mě těší, že se pro ten experiment rozhodla, protože si myslím, že bude velmi zajímavé srovnání prvních let manželství v osmdesátých letech a teď. Témata, problémy a úskalí, které dnes novomanželé řeší, jsou jiné než před čtyřiceti lety. Hance jsem do toho nezasahovala, říkala jsem si, že si to musí vyzkoušet sama.

Také vy budete mít v nejbližších týdnech premiéru - dokumentu 0 Miloši Formanovi.

Právě jej dokončujeme. Celé to bylo dost složité autorsky, technicky 1 producentsky, protože jde o střihový film z archivů a použitých archivních položek - jak jsme to spočítali, je jich celkem šedesát pět, českých i různých zahraničních. A pracovali jsme i se spoustou dalších, které se nakonec ve výsledném tvaru nepoužily. Takže hodně náročná práce! Museli jsme sjednotit různorodé materiály a formáty, ke každé položce vyřídit práva. Je to koprodukce České televize a francouzsko-německého televizního kanálu Arte, to znamená, že má dvě verze. Ta evropská má padesát pět minut, česká hodinu dvacet pět. Film jsme dělali společně s kolegou střihačem Jakubem Hejnou. Vzhledem k tomu, že je to střihový film, má na něm naprosto zásadní podíl, proto jsme na něm podepsáni oba jako spolurežiséři.

Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.