Pocta Zdeňku Barborkovi
Dnešním mladým lidem se může zdát, že doba, které jsme si zvykli říkat normalizace, nebyla zas tak strašná. Nakonec se každý dostal k tomu, co chtěl - ti, kteří měli zakázané studium, vystudovali dálkově; ti, kteří měli zakázanou práci, se v té vnucené alespoň pořádně připravili na to, co začali dělat hned po zhroucení režimu. A ti, kteří nesměli publikovat, se taky nakonec k veřejné prezentaci dostali.
Ano, dostali, ale stejně se o nich neví. Ačkoliv jejich schopnosti a nadání byly naprosto mimořádné. Už jim nelze osobně nic vynahradit, je ale možné o nich podat zprávu. A právě to udělali editoři Michal Jareš a Robert Janda, když sestavili „sebraný spis“ básníku Zdeňku Barborkovi, který se vydání v nakladatelství dybbuk už nedožil.
Osudový obraz
Zdeněk Barborka byl úzce spjat s rozhlasem, s jeho experimentálním Studiem elektroakustické hudby v Plzni a se skupinou skladatelů, kteří v Plzni tehdy natáčeli své experimentální skladby. Vystudoval hudební konzervatoř, ale dramaturgem tohoto studia se stal také proto, že byl básník a svoji básnickou tvorbu spojoval s principy hudební skladby. Kniha, o níž se tu pokouším napsat, se jmenuje prostě Hommage, tedy Pocta. Zdeněk Barborka je jednak autorem té pocty, jednak jejím příjemcem -tak to odpovídá jeho básnickému myšlení. Obsahuje texty od nejranějších dob, kdy ještě v Západočeském nakladatelství mohla vyjít jeho (dnes naprosto nedostupná) sbírka básní Plavba, až k jeho posledním prózám, které i při vyprávění příběhu nesou všechny znaky jeho poetické metody, kde se asociace odvíjejí od bezvýznamných projevů reality a celé se to skládá v nějaký strašlivý, osudový obraz. Slova „strašlivý“ a „osudový“ se nijak nevylučují se slovem „humorný“.
Oratorium k vymazání
Zdeněk Barborka spolupracoval s celou řadou hudebních skladatelů, z nichž nejznámější je Jaroslav Krček, ale patří k nim i Zdeněk Lukáš nebo Jan Málek (a určitě i další, kteří se tehdy v Plzni kolem experimentálního rozhlasového studia pohybovali). Vznikla řada hluboce dojemných, ne jen hudebně působivých skladeb. Jednou z nich je oratorium Nezabiješ! skladatele Zdeňka Lukáše na text Barborkovy básně Redukce aneb Sedm klenotů světového písemnictví.
Skladba se zachovala péčí plzeňského mistra zvuku Čestmíra Kadlece, oficiálním vedením Československého rozhlasu byla určena k vymazání. Péčí současné dramaturgyně Petry Hynčíkové z plzeňského rozhlasu byla nahrávka připravena k vysílání (s komentářem) na 21. srpna 2018, tedy k výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy. Vedení plzeňského rozhlasu na poslední chvíli skladbu z vysílání stáhlo - snad že by pro posluchače regionálního rozhlasu byla moc náročná? Ale měli to nechat na nich, Barborkův výčet vražd ve Starém zákoně, Iliadě, Plútarchových Životopisech slavných Reků a Římanů, Eddě, Osvobozeném Jeruzalémě Torquata Tassa a Vančurových Obrazech z dějin národa českého fascinujícím způsobem přednáší Radovan Lukavský a pěvecký sbor Česká píseň ho doprovází. Žádnému posluchači by z toho vlas z hlavy nespadl.
Experimentální elektroakustické studio v Plzni bylo zrušeno počátkem sedmdesátých let 20. století proto, že nadcházející doba nepřála experimentům. Obnoveno nebylo už nikdy, protože digitální technologie bez ohledu na režimy nahradily tehdejší studiové postupy. Zdeněk Barborka krutě předčasně zemřel v roce 1994. Ale je tu knížka. A nahrávky skladeb, které, doufejme, v rozhlase ještě uslyšíme.
