Fotograf, kterého proslavily války

Londýnský rodák Donald McCullin se k fotografování dostal díky povinné vojenské službě, kterou vykonával u britského Královského letectva. V polovině padesátých let minulého století působil například v Keni během povstání hnutí Mau Mau. Paradoxně však nesložil potřebné teoretické zkoušky, takže nemohl pracovat jako fotograf. Vojenská léta proto strávil v temné komoře jako asistent... V Keni si ale za třicet liber koupil fotoaparát Rolleicord, s nímž pořizoval své první snímky.

K výtvarnému umění však měl blízko již od dětství. Začal studovat na Hammersmith School of Arts and Crafts, ale dva roky po smrti otce musel v patnácti letech školu opustit. Bez kvalifikace se tak protloukal životem a od toho, aby skončil v nějakém pouličním gangu, ho zachránila služba u Královského letectva. Právě několik snímků členů londýnského gangu z okolí Finsbury Park, kde McCullin vyrůstal, mu 15. února 1959 otiskl list The Observer. Nejstarší britský nedělník tak odstartoval jeho dlouhou a úspěšnou kariéru. Vyslal ho také v roce 1964 na první válečnou reportáž - na Kypr zmítaný občanskou válkou. Světovou proslulost však McCullinovi přinesla až spolupráce s dalším nedělníkem -The Sunday Times, pro nějž fotografoval v letech 1966 až 1984.

V McCullinově tvorbě najdeme i snímky z britských dovolenkových míst či naopak fotky bezdomovců z londýnského East Endu.|foto: Don McCullin

Viděl jsem to

Když viděl McCullinovy válečné snímky Henri Cartier-Bresson, jeden z nejlepších fotografů minulého století, řekl: „Mám ktomu jen jediné slovo: Goya.“ Měl zcela jistě na mysli grafický cyklus Hrůzy války, který vytvořil španělský malíř Francisco
Goya na počátku 19. století během napoleonských válek. Jeden grafický list označil slovy „Viděl jsem to“. A stejně tak viděl (a fotografoval) Don McCullin většinu válečných konfliktů druhé poloviny 20. století. Vytvořil z nich jedinečné obrazové svědectví. Fotografoval šestidenní arabsko-izraelskou válku v roce 1967, působil ve Vietnamu, v Biafře, Kongu, Kambodži, Salvadoru, Etiopii, Libanonu i Iráku. V roce 1961 také zachytil stavbu Berlínské zdi, kam odjel na vlastní náklady, a právě za tyto snímky dostal první významné ocenění - British Press Photography Award.

Na počátku sedmdesátých let vytvořil řadu fotografií v Severním Irsku postiženém sektářským násilím. O své tamní práci Irsku prohlásil: „U novinářů v Ulsteru převládá jedna emoce - na obou stranách konfliktu se cítili jako Jidáš.“ Nevytvořil však jediný snímek z války o Falklandy v roce 1982. V té době již proslulý fotograf nedostal od vlády akreditaci. Deník The Times tehdy otiskl otevřený dopis, v němž si fotograf stěžoval, že do jižního Atlantiku nemohl odplout. Návštěvníky výstavy v Tate Britain možná překvapí, že mezi válečnými fotografiemi nenajdou příliš mnoho bojových „akčních“ scén. Jednou z výjimek je snímek z roku 1968, v němž zachytil amerického „mariňáka“, který vrhá granát v bitvě o Hue. Většinou ale McCullin dával přednost záběrům vojáků otřesených po boji, čímž působivěji vystihl hrůzy válek a jejich nesmyslnost. Nikdy mu nešlo o efekt.

Sir Don McCullin, jak se mu také přezdívá, se však nikdy nevyhýbal první linii. Naopak. Ve Vietnamu ho před vážnějším zraněním - či dokonce smrtí - zachránil jeho fotoaparát, který je v expozici vystaven a je na něm patrná stopa po kulce. Vážné zranění utrpěl v roce 1970 v Kambodži, když jej zasáhla střepina minometného granátu.

Bezdomovci i letoviska

Válečný fotograf nepřestával pracovat ani při svých návratech do vlasti. Dobu „mezi válkami“ strávil například fotografováním bezdomovců v londýnském East Endu. Pořídil rovněž řadu snímků industriálních krajin z okolí Bradfordu, Liverpoolu či Durhamu. Na druhé straně můžeme v jeho uměleckém portfoliu najít pokojné, téměř idylické snímky z britských dovolenkových míst, k nimž patří i přímořské městečko Eastbourne. Mnohé zřejmě překvapí, že válečný fotograf také kdysi pořídil několik skvělých záběrů slavné hudební čtveřice - The Beatles. Stalo se tak v létě roku 1968, kdy John, Paul, George a Ringo natáčeli Bílé dvojalbum.

V McCullinově tvorbě najdeme i snímky z britských dovolenkových míst či naopak fotky bezdomovců z londýnského East Endu.|foto: Don McCullin

V neděli 28. července je pro týdeník Life fotografoval na různých místech britské metropole, například v East Endu či na nábřeží Temže. Této krátké jednodenní kapitole jeho tvorby se současná výstava bohužel nevěnuje. Některé z McCullinových fotografií The Beatles vlastní Národní portrétní galerie, odpočívají však v jejím depozitáři. Před devíti lety se ovšem objevil jeho portrét Johna Lennona na výstavě, kde by ji nikdo nečekal - v expozici Imperiálního válečného muzea nazvané Don McCullin: Tvořeno válkou.

Snímek jako důkaz i lež

Na výstavě nechybějí jen portréty Beatles, ale také snímky, vytvořené McCullinem pro film Zvětšenina, který režisér Michelangelo Antonioni natočil v roce 1966. Tento dnes již kultovní film viděly miliony diváků. Každý z nich si jistě pamatuje Davida Hemmingse, pro nějž byla role fotografa Thomase jednou z největších, možná životních, ale jen málokdo tuší, že autorem černobílých zvětšenin, které v barevném snímku hrály „hlavní“ roli, byl právě válečný fotograf Donald McCullin. Vytvořil je v Maryon Park, jenž leží na rozhraní londýnských čtvrtí Greenwich a Woolwich.

McCullin i v druhém desetiletí 21. století stále pracuje s filmovým materiálem, který si sám zpracovává v temné komoře. V té také připravil všech dvě stě padesát zvětšenin pro současnou londýnskou výstavu. Nijak se netají svým odporem k digitální fotografii. Například před necelými čtyřmi lety v listu The Daily Telegraph varoval, že „digitální manipulace s fotografiemi je obludná a umožňuje fotografům, aby upravováním obrazu veřejnosti lhali“. Podle něj byla fotografie poražena digitálem, když tradiční postup v temné komoře zastínila počítači generovaná barva. „Digitální fotografie může být kompletně lživá zkušenost. Můžete posouvat vše, co chcete. Ve skutečnosti ale nemůžete výsledku věřit,“ zdůraznil proslulý fotograf.

Síla černobílé

McCullin celý život fotografuje téměř výhradně černobíle. „Příležitostně jsem použil i barvu. Když na to přijde, umím s ní zacházet docela dobře. Ale myslím si, že černobílé fotografie z válek jsou mnohem silnější,“ napsal fotograf v roce 2009. Jeho barevné snímky tak na výstavě představují jen ukázky obálek z magazínu The Sunday Times. Prostřednictvím tohoto nedělníku koncem šedesátých let minulého století dostávaly britské domácnosti ke sváteční snídani i McCullinovy otřesné barevné snímky z Vietnamu, Biafry či Ugandy, kde ho vojáci diktátora Idy Amina drželi čtyři dny ve vězení.

Vzorem byl Josef Sudek

Několik posledních desetiletí žije Don McCullin na venkově v hrabství Somerset. Vrátil se tak vlastně do kraje svého dětství, protože právě tam ho evakuovali na počátku druhé světové války. „Jsem produktem Hitlera. Narodil jsem se ve třicátých letech a byl jsem bombardován v letech čtyřicátých, stejně jako celá má generace žijící v Londýně,“ napsal o svém dětství v roce 1990. Ve svém domě také schraňuje na šedesát tisíc negativů a několik tisícovek zvětšenin.

Často se v posledních letech věnuje ztvárnění krajiny nejen v Somersetu, ale i v Northumberlandu či ve Skotsku. Na „stará kolena“ vytváří rovněž zátiší. Pokud by některé tyto snímky připomínaly svým tvaroslovím tvorbu Josefa Sudka, není podobnost náhodná. „Vždy jsem miloval práce Josefa Sudka. Byl trochu jako já, protože začal experimentovat s temnotou a nakonec jeho snímky vypadaly, jako by právě dostal fixu a vyrobil černý čtverec. A zasekl se v tom momentu temnoty, jako by se k němu vrátila jeho minulost,“ přiznal McCullin v rozhovoru pro galerii Tate. A dodal, že mezi jeho další vzory patřili fotografové Alfred Stieglitz a Edward Steichen.

Ale ani poté, kdy v roce 2015 oslavil osmdesáté narozeniny, nezapomněl na místa zmítaná válkou. Předloni si proto „odskočil“ do Sýrie, kde například fotografoval starověké památky v Palmýře poničené barbary takzvaného Islámského státu. Fotografie smutné, avšak působivé...

Binec z Brexitu

Na počátku letošního roku navštívil Donald McCullin kvůli pořadu, připravovanému televizní stanicí BBC, některá místa v Anglii, kde v sedmdesátých letech minulého století fotografoval, a to především v hrabství Durham. Během jeho putování se nezřídka setkal s mladými lidmi, kteří by si přáli stát se válečnými fotografy. „Když někdo chce být válečným fotografem, nemusí cestovat do ciziny. V samotné Anglii je mnoho válek sociálních. Neexistuje zde město, kde není chudoba, neštěstí či tragédie,“ uvedl pro programový týdeník Radio Times. „Náš národ býval velmi tolerantní, ale dnes z toho mnohé ztratil. Právě teď se kvůli brexitu stalo z Anglie velmi nepřívětivé místo.“ Podle McCullina nebyla Anglie ještě nikdy natolik zmatená. „Máme tady ohromný binec,“ zdůraznil.