Režisérka a spisovatelka Andrea Sedláčková: V Paříži rozumem, v Praze srdcem

Francouzi jsou Čechům nejsympatičtější ze všech národů světa – alespoň podle různých anket a výzkumů veřejného mínění. Je to tím, že se Francouzům v něčem hodně podobáme?

Francouzi jsou mix karteziánského severu a jihu, který je víc latinský, citový. A my jsme zase smíšenina německého racionálního vnímání a emocionálního východu. Ty vlivy jsou v obou zemích dobře promíchané a jsem přesvědčená, že to je důvod, proč jsou nám Francouzi blízcí. Ačkoli pro nás může být francouzský systém často dost nepochopitelný, Francouzi jsou totiž daleko větší bordeláři než my Češi, kteří máme v sobě i kus německého pedantství a sklonu k přísnosti a pořádku. Takoví Francouzi nejsou. U nich spousta věcí nefunguje a jim to připadá normální.

Jednou jste to uváděla na příkladu pařížského metra.

Francie je organizovaný bordel. Když si koupíte letenku, nikdy nevíte, jestli zrovna na vás nevyjde černý Petr a vy se s datem odletu netrefíte do nějaké stávky. Nebo jestli se na to letiště vůbec dostanete, protože taky můžou stávkovat zaměstnanci pařížské MHD. Zrovna teď před Vánocemi se stávkovalo pro změnu na železnicích. Připadlo to na poslední adventní sobotu, kdy všichni odjíždějí za rodinami. Ale to je na Francouzích zase obdivuhodné, že když se jim něco nelíbí, vyjdou do ulici a bojují za změnu. A třebaže protesty naruší plány spoustě lidí, většina Francouzů si řekne, že stávkující mají na protesty koneckonců právo, a vymyslí nějaké jiné řešení.

Někdy ale protesty přesáhnou přijatelnou mez, jako v případě Žlutých vest. Jak jste vnímala akce tohoto hnutí?

Nesympatizovala jsem s nimi. Když jde proti vám v centru Paříže pět chlápků s baseballovými pálkami a rozbíjejí výlohy, aniž by někdo zasáhnul, tak si uděláte dost jasnou představu, jak může vypadat stát bez práva a bez policie. Byl to zážitek bezmoci a strachu. Ale stejně si myslím, že velká část Francouzů Žlutým vestám vlastně držela palce.

Andrea Sedláčková: „Žijeme v období, kdy si velká část lidí vůbec neuvědomuje, co všechno může aktivita na sociálních sítích znamenat. Bavilo mě v knížce ukázat, jak se dnes každý z nás může stát fízlem.“ |foto:David Turecký

Vaše nová kniha Téměř nesmrtelná láska je příběh toxického milostného vztahu mezi věčně odpouštějící ženou a programově nevěrným mužem. Asi každý někdy zažil nevěru, ať už v roli podvádějícího, nebo podváděného. Antagonista vašeho příběhu ale stíhá být nevěrný nejen hlavní hrdince, ale současně i řadě jiných žen. Je Tomáš čistě výtvorem vaší fantazie?

Kdybych si měla Tomáše vymyslet, asi by mi na to nestačila fantazie. (smích) Ne, opravdu jsem potkala muže, kteří měli propracovanou chobotnici vztahů a vlastně žili v mnohoženství. Postava Tomáše byla stvořena z několika takových postav a všechny příběhy, které jsou v knize popsány, se skutečně staly.

Podváděná Martina selhání partnera neustále omlouvá, zlehčuje. Až to vypadá, že jí role ponižované vyhovuje. Nepochybně jsou takových žen tisíce. Proč si to všechno podle vás nechají líbit?

Protože milují, to na prvním místě. Taky si nechtějí přiznat, že se zamilovaly do blbce, že se spletly. Může v tom být i strach ze samoty, nejistota, jestli vůbec ještě najdou jiného muže. A pak jsou ženy, které se domnívají, že jsou za nevěru partnera zodpovědné, že ho do nevěry samy vhánějí nějakým svým způsobem jednání. Některým ženám to ale nevadí, říkají si, že to vydrží, vždyť přece jejich muž i po všech nevěrách nakonec přijde domů a jinak se chová hezky. A někteří muži opravdu dokážou mít s ženou, kterou podvádějí, pěkný vztah, nevěra se do jejich chování k podváděné partnerce nijak nezapisuje. Ale já si myslím, že pro většinu žen je nevěra adekvátní domácímu násilí, které ženy rovněž velmi často snášejí. Svět je plný bitých žen, u kterých nechápete, proč od násilného partnera neodešly.

Čtěte také

Andrea Sedláčková vydává novou knihu. „Hlavní hrdinka se mi podobá,“ přiznává

Výrazným tématem vaší knihy jsou sociální sítě a moderní technologie vůbec. Právě jejich  prostřednictvím se Martina o nevěrách partnera dozvídá. Dřív se dala nevěra poměrně snadno utajit, nyní je to vlivem Facebooku a chytrých telefonů téměř nemožné. Zastávají dnes sociální sítě roli soukromých detektivů?

Žijeme v období, kdy si velká část lidí vůbec neuvědomuje, co všechno může aktivita na sociálních sítích znamenat. Bavilo mě v knížce ukázat, jak se dnes každý z nás může stát fízlem. Přitom ale naše stopa na sociálních sítích není vůbec nutná. Určitě už se vám taky někdy stalo, že jste někoho zkoušel vygooglovat a prostě jste o něm nic nenašel. Ani zmínku! Pořád je možné zůstat mimo tenhle svět.

Vaším románem prochází téma Milana Kundery. Martina o spisovateli natáčí dokument a vydává se po jeho českých stopách. Kunderův vztah k ženám, jak ho ztělesňují hrdinové jeho románů, je problematický, je za něj kritizován a částí čtenářů zavrhován. Byl to důvod, proč jste tu kunderovskou linii do své knihy začlenila?

Ano, můj románový nevěrník se ostatně jmenuje Tomáš, jako hlavní mužský hrdina Nesnesitelné lehkosti bytí. Když jsem začala o tématu nevěry přemýšlet, uvědomila jsem si, že v české literatuře je děvkař vesměs považován za pašáka. Většinou je to sympatie vzbuzující chlapík, na kterého se díváme s omluvným úsměvem. Mnoho české literatury psané muži pojímá nevěrníka jako chudáka, štvance, který se zamiloval do jiné ženy – a teď v tom lítá. Prototypem jsou hrdinové Kunderových knih, a především Tomáš z Nesnesitelné lehkosti bytí, který svou Terezu nevěrou trápí a ona se trápit nechává, bere to jako nějakou fatálnost, se kterou se nedá bojovat. Cítí z Tomášových vlasů vůni cizích žen, ale jediná reakce, které je schopna, je pláč. Měla jsem chuť napsat knížku s hrdinkou, která je už vlivem emancipace jiná, která už nehodlá být jen obětí.

„Milan Kundera je bezpochyby úžasný spisovatel, vždy jsem ho obdivovala. Když jsem všechny jeho knihy před psaním svého románu znovu přečetla, uvědomila jsem si velikost Kunderova díla,“ říká Andrea Sedláčková |foto:David Turecký

V knize vaše hrdinka vysloví domněnku, že Kunderův cynický vztah k ženským postavám je důvodem, proč nikdy nedostal a nedostane Nobelovu cenu. Myslíte si to taky?

Když jsem začala studovat Kunderovou tvorbu, zjistila jsem, že už jeho první knížky poezie byly v padesátých letech označovány za misogynii. Nikdy by mě nenapadlo, že takových závěrů by byla schopná komunistická kritika. Pak jsem obdobné označení ke svému údivu našla i ve francouzské či americké kritice, týkající se Kunderových románů. Vyčítali mu cynický pohled na ženy s tím, že tento způsob Kunderova vidění světa je jeden z možných důvodů, proč Kundera na Nobelovu cenu nikdy nedosáhl.

A jaký je váš čtenářský vztah ke Kunderovi? Co z jeho díla považujete za nejlepší?

Je to bezpochyby úžasný spisovatel, vždy jsem ho obdivovala. Když jsem všechny jeho knihy před psaním svého románu znovu přečetla, uvědomila jsem si velikost Kunderova díla. Současně si ale myslím, že umělecký vrchol nastal na konci sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let, kdy ještě pořád psal o tom, co se odehrávalo v Československu. Jakmile začal líčit francouzskou realitu, jeho knihy jako by ztratily jistou hloubku a jazykovou obratnost, což lze přičítat snaze psát ve francouzštině.

Setkala jste se v Paříži s Kunderou?

Nikdo se nesetkává s Milanem Kunderou.

Čtěte také

Režisérka Andrea Sedláčková: Osobní zkušenosti v mých filmech jsou výsledkem francouzské filmařské výchovy

Ani česká režisérka a spisovatelka žijící ve stejném městě jako on?

S Milanem Kunderou se můžete setkat, pakliže patříte do jeho staré brněnské party. Pravda, existuje i pár pražských výjimek. Čechů žijících v Paříži se vždy stranil. A v posledních letech, myslím, už ani příliš nevychází z bytu.

V českém překladu loni poprvé vyšla Kunderova kniha Nevědění, kde autor píše o obtížnosti a snad i nemožnosti návratu exulantů do rodné země. Líčí pocity provinění, které měli Češi vracející se po roce 1989 z emigrace, přezíravý nezájem někdejších českých přátel. Máte ze svých návratů do Prahy podobné zkušenosti?

Cítila jsem to po revoluci. Emigrovala jsem prvního září 1989 a do Prahy jsem pak poprvé přijela na Vánoce. Právě tehdy jsem měla pocit, že se na mě lidi dívají s despektem. Potkala jsem třeba v kavárně Slavia spolužačku a ona mi povídá: „Co tady děláš? Táhni do Paříže!“ Strašně jsem se styděla, brala jsem emigraci jako osobní selhání. Vyčítala jsem si, že jsem zradila svoji zemi a že se mi dějiny vysmály. To byl i důvod, proč jsem se rozhodla hned po Vánocích vrátit zpátky do Paříže. Říkala jsem si, že musím emigraci nějak odůvodnit, že ve Francii potřebuji něco dokázat, aby můj odchod z rodné země měl vůbec smysl.

Z čeho podle vás pramenila ta česká porevoluční nechuť k emigrantům?

V devadesátých letech převládal názor, že emigranti se měli v cizině báječně, zatímco Češi doma desítky let trpěli. Myslím, že si tehdy málokdo dovedl představit, jaké to je žít v cizí zemi, jak obtížné bylo bojovat venku za svůj život. Šlo o jiné strádání, než zažívali Češi za normalizace, ale bylo to taky strádání. Proto se asi po roce 1989 emigranti neprosadili v politice, jedinou výjimkou byl Pavel Tigrid. Jasné je, že člověk, který žil řadu let na Západě, mohl mít pocit, že ví trošku líp než jiní, jak by se to tady mělo po revoluci dělat. A je vždycky velmi nepopulární, když někomu jako malému blbečkovi vysvětlujete, co a jak.

Na novinářské projekci filmu Můj otec Antonín Kratochvíl. Na snímku Andrea Sedláčková a Michael Kratochvíl|foto:Milan Malíček, Právo / Profimedia

Vaše předchozí kniha Každý něco tají je příběhem herečky, jež musí svádět boj s bulvárem. Liší se styl a zvyklosti bulvárních médií ve Francii a u nás?

Liší se naprosto. Francouzský bulvár je velice cudný. Možná taky proto, že si to umí spočítat. Když ve Francii někoho známého veřejně osočíte nebo ho vyfotíte v choulostivé situaci, může se postižený ihned bránit. Téměř okamžitě dojde k soudu, který většinou bulvár prohraje a musí platit astronomické částky odškodného. Když však bulvár usoudí, že se mu kauza vyplatí, že finanční ztrátu danou soudní prohrou vyváží zisk ze senzační informace, tak do toho jde. Ale nastává to málokdy, ve Francii jsou bulvární kauzy brány jako chucpe a čtenářská základna bulváru je malá. Rozhodně nemůžete lézt lidem do soukromí tak, jako se to děje tady.

Může být chladnější vztah Francouzů k bulváru způsoben i tím, že ve Francii si lidé víc váží svých umělců, že třeba fotka nahé Juliette Binoche by vzbudila spíš než zájem pohoršení?

To by se asi vůbec nemohlo stát. Francouzi mají ke svým hercům nebo zpěvákům daleko obdivnější vztah než Češi. Kultura je pro ně něco, co patří k historii a hrdosti státu, je to jejich pýcha. Ukazuje se to i na vztahu státu k umění. Naproti tomu tady jsou umělci už od komunismu s potvrzením například Václavem Klausem v dnešní době bráni jako darmožrouti a převládá názor, že stát není od toho, aby jim pomáhal. To se ukázalo i během koronaviru, kdy se umělcům doporučovalo, ať nefňukají a jdou makat. Umělec je v Česku pořád brán jako něco podezřelého, jako takový lepší kolotočář.

Francie je zase opačný extrém. Třeba v nabídce francouzských kin prý musí být čtyřicet procent domácí tvorby.

No ano, na to je od padesátých let zákon, který prosadil francouzský ministr kultury André Malraux. Uvědomil si, že příval amerických filmů je tak velký, že by to mohlo zabít celou francouzskou kinematografii. Jeho zákon ji vlastně zachránil. Francouzská kinematografie je dnes jedna z mála v Evropě, která ještě existuje. Ty ostatní se skutečně nechaly americkým průmyslem naprosto požrat. Německých filmů je málo, italských už taky, protože státy kinematografii nepomáhají. Nedělejme si iluze, Amerika se opravdu snaží svět kolonizovat svými produkty. A Francouzi dělají vše pro to, aby se jí to nepodařilo.

Andrea Sedláčková jako host Lucie Výborné|foto:Prokop Havel, Český rozhlas

V Česku už ale na francouzský film v kinech málokdy narazíte. Ostatně vy jste ve Francii stříhala kolem čtyřicítky filmů, ale málokterý byl u nás uveden – byť šlo i o snímky nominované na Césary nebo na Oscara. Mimochodem, proč jste se vlastně ve Francii dala na filmový střih? Byla důvodem jen jazyková bariéra?

Ve Francii jsem chodila na filmovou školu, která měla takové specifikum, že se tam studovala režie plus jeden volitelný obor. A protože jsem věděla, že ve francouzštině nemůžu psát scénáře, což byla moje původní profese, tak jsem si čistě racionálně vybrala střih. A nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala. Ve střižně jste v kontaktu s prací všech, kteří se na filmu nějak podíleli, od scenáristy přes producenty po kameramana a režiséra. A je to střihač, kdo vytváří finální tvar filmu. Ve střižně můžete neustále analyzovat jednotlivé složky filmu a vidět, kde to funguje a kde naopak. Střih je permanentní škola.

Už asi deset let stará je první zmínka o vašem chystaném filmu podle románu Josefa Škvoreckého Zbabělci. Vznikne někdy?

Zbabělci už jsou asi ve fázi smrti. (smích) Je to smutný příběh. V roce 2009 jsem natočila televizní film Rytmus v patách podle jedné z povídek Josefa Škvoreckého. Jemu se film strašně líbil a přál si, abych natočila i Zbabělce. Napsala jsem tedy scénář, který jsem mu poslala. Posvětil ho a na Nově jsme začali jednat o financování snímku. Jenže mezitím jsem získala peníze na film Fair Play, kterému jsem se několik let věnovala, a když jsem se pak chtěla ke Zbabělcům vrátit, už je Nova dělat nechtěla. Takže to skončilo tak, že producenti nebyli schopni film zafinancovat. Zbabělci jsou asi prokletí. Scénář k filmu podle téhle knihy napsalo už několik scenáristů, ale k natáčení nikdy nedošlo. Možná i proto, že ta látka už přece jen ztratila na aktuálnosti.

Dokončujete film o Toyen, na jejíž výstavu se loni v Praze téměř nebylo možné dostat. Jak si vysvětlujete obrovský zájem, jenž její tvorba dnes vzbuzuje, a čím vás přitahuje její životní příběh?

Film o Toyen jsem dělala s velkou vášní a láskou. Toyen po sobě zanechala úžasné, na první pohled identifikovatelné originální dílo. Ale až když jsem začala na filmu pracovat a šla do hloubky, uvědomila jsem si, že Toyen byla taky nesmírně statečná a emancipovaná žena. Když si dáte její příběh do historických souvislostí, dojde vám, jak silná to byla osobnost a co všechno musela v životě protrpět.

Ve svém posledním dokumentu jste sledovala fotografa Antonína Kratochvíla. Není to ani tak portrét, jako zpověď. Máte jako dokumentaristka nějaký specifický způsob, jak se dostat lidem pod kůži?

Já s dokumentárními filmy, i když spíš z prostředí politiky, začínala, ale brzy jsem přešla na hraný film. Měla jsem pocit, že jako dokumentaristka musím pořád někoho znásilňovat, dbát, aby se nevytáčel, neodbíhal od nepříjemných otázek. K dokumentu jsem se vrátila přes film o Václavu Havlovi, což byl ale střihový snímek, kde jsem nemusela nikoho zpovídat. Byl to můj pohled na Václava Havla. Když pak přišla nabídka na film o Tondovi Kratochvílovi, hodně jsem váhala. Viděla jsem s ním nějaké rozhovory, reportáže a zjistila, že to je člověk, který sice hodně mluví, ale vůbec nic o sobě neřekne. Jako by měl na sobě pláštěnku, po níž stékaly všechny osobnější otázky. Dumala jsem, jak se k němu dostat, a přišla na to, že by se ho na jeho život mohl ve filmu vyptávat jeho syn, který svého otce poprvé viděl až v osmnácti letech.

Od loňského června jste rytířkou francouzského Řádu umění a literatury. Zaznamenala jste díky tomuto prestižnímu ocenění, které v minulosti obdrželi například Jiří Menzel nebo Hana Hegerová, zvýšený zájem o svoji práci?

No tak to vůbec (smích)… Myslím, že vám žádné pocty v další práci nepomůžou. Nevyhrála jsem sice Českého lva, ale vím od těch, kteří ho dostali, že je to cena spíš kontraproduktivní. Lidi z branže si začnou říkat, že jste díky ocenění třeba líp placení, a radši se na vás s nabídkou práce ani neobrátí.

Natáčení snímku Můj otec Antonín Kratochvíl v Černobylu. Vlevo Antonín Kratochvíl, vpravo režisérka Andrea Sedláčková, vzadu Michael Kratochvíl|foto:Punk Film

Ve Francii jste se provdala a narodily se vám tam dvě děti. Berou Česko za svůj druhý domov?

Můj syn to tu dlouho neměl rád, měl pocit, že mu Praha bere maminku. A špatně snášel, že když je maminka tady, tak je úplně jiná – že se hlasitě směje, víc rozhazuje rukama, pořád někam spěchá… Tak Prahu bojkotoval. Dcera naopak prohlašuje, že je napůl Češka, navštěvovala v Paříži českou školu a našla si v Praze kamarádky. Syn se teď ke svým kořenům vrací, loni začal v Paříži chodit na češtinu, což sice nepřineslo žádné významné plody, ale už ho to tady víc zajímá. Ale co naplat, moje děti jsou Francouzi, sem jezdí jen na návštěvu.

V nové knížce líčíte štěstí, které zažívá hlavní hrdinka, Češka žijící v Paříži, vždy když přilétá do vlasti. Jsou to i vaše pocity, když s vámi letadlo z Paříže krouží nad Prahou?

Jsou to přesně moje pocity. Já se do Prahy vracím strašně ráda. V tomhle aspektu je moje knížka absolutně autobiografická. To, co Martina v knížce říká, že Paříž je rozum a Praha srdce, to je to, k čemu jsem dospěla po třiceti letech, co ve Francii žiju. Člověk si myslí, že si může svou novou vlast vytvořit v cizí zemi, že se může stát Francouzem, Angličanem, Američanem. Ale já si myslím, že se to podaří jen velmi málo lidem. Ve Francii se nikdy nebudu cítit tak jako tady. A nikdy nebudu v Paříži zažívat takovou radost, jakou cítím, když jdu v Praze po Národní třídě, kde jsem jako studentka FAMU prožila velkou část svého mládí. Vůbec největší štěstí zažívám, když na letišti čekám na svůj kufr a všechno, co se tady v Praze odehraje, je ještě přede mnou.